ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3193.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 3193/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. H. , zastoupené JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované J. Ch. , zastoupené JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 114/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2010, č.j. 12 Co 762/2008-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 1. 9. 2008, č.j. 8 C 114/2007-66, jímž Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označených nemovitostí, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále též jen „o.s.ř.“), a přípustnost nelze dovodit ani z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil - je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody (pokud jsou způsobilé) včetně jejich obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
K založení přípustnosti dovolání nemohou vést výtky týkající se jednak významu finančních prostředků svěřených žalobkyní žalované, jednak významu chování žalované po převzetí výzvy k vrácení daru z 10. 10. 2006. Dovoláním totiž zůstal nedotčen právní závěr odvolacího soudu, že z pohledu těchto důvodů nelze nárok žalobkyně na vrácení daru hodnotit, neboť nebyly sděleny ve výzvě k vrácení daru; to, že byly uvedeny v pozdějším dopise žalobkyně z 1. 12. 2006 a v žalobě, je nerozhodné.
Nesouhlasí-li žalobkyně se skutkovými zjištěními a závěry odvolacího soudu, zejména s tím, že jí žalovaná odmítla poskytnout pomoc pouze jednou a že se vzájemné vztahy mezi účastnicemi změnily až po povodních (2006), prosazuje-li žalobkyně, že se žalovaná o ní vyjadřovala hrubým způsobem, uváděla, že má v úmyslu nemovitosti prodat, a dále že onemocnění žalované nemohlo být závažné, neboť ji žalovaná o něm neinformovala, jedná se o výtky vystihující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., k nimž se - jak bylo vyloženo výše - při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nepřihlíží.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. 33 Cdo 2425/98 ze dne 28. 11. 2000 a sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. 10. 2004, které se vyjadřují obecně k aplikovatelnosti §630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty §630 obč. zák.
Odvolací soud v posuzovaném případě rozhodl v intencích uvedeného výkladu, zohlednil-li, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná ve vztahu k žalobkyni používala vulgární výrazy, uváděla o ní nepravdivé údaje, nebo že by měla v úmyslu nemovitosti prodat, a při hodnocení neposkytnutí pomoci v létě 2006 v době nemoci žalobkyně přihlédl jednak k závažnosti jejího onemocnění a také k tomu, že i žalovaná v té době onemocněla. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze posoudit jako zásadně právně významné.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalované, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu