ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.337.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 337/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce O. V. Č. , adresa pro doručování : Občanská poradna v Praze 1, Jakubská 3, proti žalovanému Ing. O. T., zastoupenému JUDr. Karlem Krňanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Šumavská 22, o 792.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 234/2003, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010 (nesprávně uvedeno 14. 12. 2011), č.j. 17 Co 346/2010-823, takto:
I. Dovolání žalobce proti části rozsudku ze dne 16. 12. 2010, č.j. 17 Co 346/2010-823, jíž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 25. 9. 2009, č.j. 23 C 234/2003-629, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2011, č.j. 23 C 234/2003-864, ve výroku, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu v rozsahu 50.000,- Kč s 5,5% úroky z prodlení od 29. 4. 2002 do zaplacení, se odmítá .
II. Dovolání žalovaného proti části rozsudku ze dne 16. 12. 2010, č.j. 17 Co 346/2010-823, jíž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 25. 9. 2009, č.j. 23 C 234/2003-629, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2011, č.j. 23 C 234/2003-864, ve výroku, kterým mu Obvodní soud pro Prahu 4 uložil zaplatit žalobci 742.000,- Kč, se odmítá .
III. Rozsudek ze dne 16. 12. 2010, č.j. 17 Co 346/2010-823, v části, jíž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 25. 9. 2009, č.j. 23 C 234/2003-629, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2011, č.j. 23 C 234/2003-864, ve výroku, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobci 5,5% úroky z prodlení z částky 742.000,- Kč od 29. 4. 2002 do zaplacení, a rozsudek ze dne 25. 9. 2009, č.j. 23 C 234/2003-629, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2011, č.j. 23 C 234/2003-864, v části, jíž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobci 5,5% úroky z prodlení z částky 742.000,- Kč od 29. 4. 2002 do zaplacení, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozhodnutím městský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 25. 9. 2009, č.j. 23 C 234/2003-629 (ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2011, č.j. 23 C 234/2003-864), kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobci 742.000,- Kč s 5,5% úroky z prodlení od 29. 4. 2002 do zaplacení a v rozsahu 50.000,- Kč s 5,5% úroky z prodlení od 29. 4. 2002 do zaplacení žalobu zamítl. Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku započtení žalovaným tvrzené, ovšem neprokázané, pohledávky (750.000,- Kč) proti pohledávce uplatněné žalobou a ve shodě se soudem prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že žalobce 9. 3. 2001 svěřil žalovanému částku 950.000,- Kč (600.000,- Kč bylo převedeno na účet žalovaného, 350.000,- Kč předal žalovanému v hotovosti), z níž si postupně vybral 208.000,- Kč; zbytek peněz, tj. 742.000,- Kč, mu žalovaný dluží. Právní poměr účastníků posoudil jako závazkový vztah ze smlouvy příkazní (§724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), jíž se žalovaný zavázal spravovat finanční prostředky žalobce uložené na účtu žalovaného a předané mu v hotovosti; kdy žalovaný peníze žalobci vyplatí, nebylo sjednáno. Od okamžiku, kdy žalobce příkazní smlouvu odvolal (§731, §33b odst. 1 písm. b/ obč. zák.), měl žalovaný peníze ve své dispozici, přestože právní důvod odpadl (§451 odst. 2, §458 odst. 1 obč. zák.). Právo žalobce podle odvolacího soudu není promlčeno, protože žalovaný byl povinen peníze vyplatit prvního dne poté, co o to byl žalobcem požádán, což se stalo až žalobou podanou u soudu prvního stupně 22. 5. 2003 (§563 obč. zák.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce - aniž srozumitelně vymezil důvody - napadl rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu co do 50.000,- Kč s příslušenstvím.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok, kterým mu soud prvního stupně uložil zaplatit žalobci 742.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o povinnosti zaplatit státu na nákladech řízení částku 46.648,- Kč. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“)], vznáší námitky proti skutkovým zjištěním; tvrdí, že od žalobce nepřevzal v hotovosti žádnou peněžní částku, že se s ním nedohodl o tom, že bude spravovat jeho peníze, ale jen o tom, že vymůže žalobcovu pohledávku, a že na svém účtu ponechá peněžní prostředky žalobce do doby, než si zřídí vlastní účet. Nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo není promlčeno, a že od 29. 4. 2002 je žalovaný v prodlení se splněním dluhu, přestože na jeho výzvu žalobce pro účely splnění nesdělil číslo svého bankovního účtu, představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), označuje žalovaný absenci postupu podle §118a odst. 1, 2 o.s.ř. ve vztahu k posouzení ujednání účastníků jako příkazní smlouvy a k závěru o neprokázání doručení výzev žalobci k převzetí peněz. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce není podle §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč.
Dovolání proti části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok, kterým soud prvního stupně zavázal žalovaného k plnění jistiny dluhu (742.000,- Kč), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá v této části po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Zásadní právní význam je spjat zejména s právními otázkami, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny nebo které soudy posuzují rozdílně, anebo hodlá-li dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudit jinak (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.). Z uvedeného vyplývá, že dovolacím důvodem, který je žalovanému k dispozici, je pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci); jeho prostřednictvím zpochybnil posouzení promlčení žalobou uplatněného práva.
Proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, staví žalovaný vlastní verzi skutku, aniž si uvědomil, že výtky směřující proti skutkovým zjištěním nejsou s to přípustnost dovolání založit; stejné platí i ohledně vytýkané vady řízení (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, §241a odst. 3 o.s.ř.).
Důvodnost námitky promlčení vznesené žalovaným vyřešil odvolací soud - v konečném výsledku - konformně s ustálenou judikaturou. Doba splnění dluhu nebyla účastníky dohodnuta, takže promlčecí doba začala běžet dnem následujícím poté, kdy dluh vznikl; žalobce totiž mohl již následujícího dne po vzniku dluhu vyvolat jeho splatnost, tedy své právo vykonat (§101, §563 obč. zák.). V projednávaném případě byl rozhodným pro počátek běhu tříleté promlčecí doby bez ohledu na splatnost dluhu den následující po 9. 3. 2001, kdy žalovaný peněžní částky od žalobce v hotovosti a prostřednictvím Ing. L. O. (dlužníka žalobce) na svůj účet převzal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1984).
Dovolání proti části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok, kterým soud prvního stupně zavázal žalovaného k úhradě 5,5% úroků z prodlení z částky 742.000,- Kč od 29. 4. 2002 do zaplacení, je přípustné, protože v tomto rozsahu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); posouzení otázky prodlení žalovaného se splněním dluhu je totiž neúplné, tudíž nesprávné.
Podle §517 odst. 1, věty první, obč. zák. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, v prodlení.
Podle §517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Z ustanovení §563 obč. zák. vyplývá, že splatnost nastává dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění; nesplní-li v den splatnosti, dostává se další den do prodlení, které je spojeno s povinností platit úroky z prodlení. Za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje - jak správně dovodil odvolací soud - i žaloba. Následující úvaha odvolacího soudu však již správná není; rozhodující není den, kdy soudu došla žaloba, tj. den, kdy bylo zahájeno řízení (§82 odst. 1 o.s.ř.), ale den kdy žaloba byla doručena dlužníkovi. Teprve den po jejím doručení nastává splatnost dluhu. Soudy obou stupňů ostatně nezdůvodnily, proč právě od 29. 4. 2002 se žalovaný ocitl v prodlení se splněním dluhu.
Podle §520, věty první, obč. zák. k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu.
Podle §522, věty první, obč. zák. je věřitel v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu.
Na obsahu závazkového právního vztahu závisí, zda vůbec, popřípadě jaké součinnosti věřitele ke splnění dluhu je zapotřebí. Úkony, které musí věřitel v rámci součinnosti vykonat, vyplývají ze smlouvy nebo ze zákona; může se jednat i o takové úkony, které jsou fakticky ke splnění závazku nutné. Je-li předmětem závazku - jako v souzené věci - peněžité plnění, přikazuje zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 254/2004 Sb.“), příjemci platby (věřiteli) na výzvu poskytovatele platby, který platbou uhrazuje závazek (dlužníka), sdělit bez zbytečného odkladu číslo účtu u peněžního ústavu, na který má být platba poukázána, jestliže překračuje stanovený limit (§2 odst. 1, písm. b/, §4 odst. 4). Je tomu tak proto, že poskytovatel platby, jejíž výše překračuje stanovený limit, je povinen platbu provést bezhotovostně, nejde-li o platby, na které se tato povinnost nevztahuje, nebo o platby, které musí být podle zvláštního právního předpisu provedeny v hotovosti (srov. §3 odst. 1 písm. a/, odst. 2, §4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb.).
Dlužník není v prodlení se splněním peněžitého dluhu a nestíhá jej povinnost podle §517 odst. 2 obč. zák. po dobu, kdy je v prodlení věřitel. Vznikem prodlení věřitele, jehož důsledkem není zánik pohledávky, přestává být dlužník v prodlení; na následcích prodlení dlužníka za dobu před počátkem prodlení věřitele se přitom nic nemění. Prodlení věřitele způsobené tím, že neposkytl součinnost potřebnou ke splnění dluhu, opravňuje dlužníka také k tomu, aby splnil závazek uložením jeho předmětu do úřední úschovy (§568 obč. zák.).
Sdělení čísla účtu u peněžního ústavu, na který má být platba poukázána, představuje věřitelovu součinnost potřebnou k tomu, aby dlužník řádně splnil svůj dluh, jehož výše překračuje zákonem č. 254/2004 Sb. stanovený limit. Ustanovení §567 odst. 1 obč. zák., podle něhož je místem plnění dluhu bydliště nebo sídlo dlužníka, není-li dohodnuto jinak, se neuplatní, protože způsob plnění peněžitého dluhu, jehož výše překračuje uvedený limit, upravuje zákon č. 254/2004 Sb. kogentně. Jestliže na výzvu potřebné údaje věřitel bez zbytečného odkladu neposkytne, nemůže být dlužník v prodlení s plněním peněžitého dluhu, neboť zákon mu zakazuje plnit jinak, než bezhotovostním převodem peněžních prostředků prostřednictvím peněžního ústavu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce (bez zřetele k tomu, že nebyla splněna podmínka povinného zastoupení, viz §241b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části přiznávající jistinu pohledávky, odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.); v částech týkajících se úroků z prodlení z přisouzené jistiny (a v akcesorických nákladových výrocích) rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem odvolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu