ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3673.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3673/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. Z. M. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému JUDr. L. E. , advokátu se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 2, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalské náměstí 1046/2, o 357.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 131/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2010, č.j. 29 Co 109/2010-192, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 10. 2012, č.j. 29 Co 109/2010-235, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) městský soud potvrdil rozsudek ze dne 1. 10. 2009, č.j. 55 C 131/2006-152, v částech, jimiž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobci 275.157,75 Kč se 7,5% úroky z prodlení od 12. 1. 2002 do zaplacení a zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 68.775,- Kč se 7,5% úroky z prodlení od 12. 1. 2002; v rozsahu 13.067,25 Kč se 7,5% úroky z prodlení od 12. 1. 2002 do zaplacení zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že uvedenou částku s příslušenstvím uložil žalovanému zaplatit žalobci. V návaznosti na meritorní rozhodnutí rozhodl odvolací soud o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění a soud prvního stupně žalobě zčásti vyhověl, zčásti ji zamítl a odvolací soud výroky rozsudku soudu prvního stupně zčásti změnil a zčásti potvrdil, došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva na tři práva se samostatným skutkovým základem (275.157,75,- Kč, 68.775,- Kč, 13.067,25 Kč). Přípustnost dovolání se ve smyslu §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“)], posuzuje ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se rozštěpených nároků samostatně.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází posouzení, zda je podal účastník k tomu subjektivně oprávněný. K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28). Jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž žalobě co do 68.775,- Kč s příslušenstvím nebylo vyhověno, pak svým rozhodnutím dovolateli újmu nezpůsobil a dovolání je tudíž v tomto rozsahu nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti části rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně (13.067,25 Kč s příslušenstvím), je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč.
Dovolání proti části rozsudku (ve znění opravného usnesení), jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci 275.157,75 Kč se 7,5% úroky z prodlení od 12. 1. 2002 do zaplacení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. [soud prvního stupně sice rozhodoval - poté co jeho první rozsudek ze dne 10. 1. 2008, č.j. 55 C 131/2006-89, odvolací soud zrušil - znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozhodnutí (žalobě v uvedeném rozsahu a navíc v částce 81.842,25 Kč vyhověl)], a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; ten je spjat zejména s právními otázkami, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které soudy posuzují rozdílně, anebo hodlá-li dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudit jinak (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaný dovoláním zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o poskytování právních služeb z 23. 7. 2001 je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (absolutně) neplatná v části, jíž účastníci sjednali smluvní odměnu podílem na výsledku věci (20% z dosažené prodejní ceny pozemku s 5% DPH), protože (s přihlédnutím ke kriteriím uvedeným v článku 10 usnesení předsednictva České advokátní komory z 31. 10. 1996, kterými se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky) odporuje dobrým mravům. Z obsahu jeho dovolání však vyplývá, že kritiku právního posouzení uvedené otázky založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal.
Odvolacímu soudu, který vyšel z toho, že žalovaný zajištěním prodeje žalobcova pozemku poskytl standardní právní služby, sestávající z řady úkonů (od žádosti o sdělení, zda byl schválen územní plán města V. a zda byla vydána cenová mapa až do sepsání kupní smlouvy dne 30. 10. 2001), které nevyžadovaly žádné speciální znalosti či zkušenosti a jimiž nebylo dosaženo žádných nadstandardních výsledků, byl-li pozemek městu V. prodán za cenu v místě a čase obvyklou (navíc proti ceně 300,- Kč za metr čtvereční neměl kupující žádné námitky), žalovaný oponuje tím, že „nepřihlédl k dalším skutečnostem“ , které však součástí skutkového zjištění nebyly a nevyplývaly ani z obsahu spisu (že smluvní odměnu navrhl sám žalobce, který měl „nějaké zkušenosti ohledně nakládání s nemovitostmi“ , že v době uzavření dohody o poskytování právních služeb byla úřední cena za metr čtvereční prodávaného pozemku 14,- Kč a prodejní cena byla v kupní smlouvě sjednána 300,- Kč za metr čtvereční, takže žalobce získal přičiněním žalovaného značný majetkový prospěch).
Jinak řečeno, předestírá-li dovolatel odlišné skutkové závěry, které následně právně hodnotí jinak než odvolací soud, nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tudíž nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ale důvodu podle §241 odst. 3 o.s.ř., který není s to přípustnost dovolání založit (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, §241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání proti nákladovým výrokům není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. b/, c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1, 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 - viz čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb., tj. částkou 10.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu