ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.4182.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 4182/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. H. , zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 17, proti žalovanému J. Č. , zastoupenému JUDr. Milanem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 1932/3, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 143/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011, č.j. 20 Co 232/2011-68, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jana Šváry, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č.j. 13 C 143/2010-54, Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu o zaplacení 200.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako věřitel uzavřel 30. 6. 2003 se žalovaným písemnou smlouvu o půjčce 200.000,- Kč, které žalovaný téhož dne od žalobce přijal. Předmět půjčky se žalovaný zavázal vrátit do 31. 12. 2003. Dne 12. 3. 2009 uznal žalovaný (a jeho manželka N. Č.) závazek z titulu smlouvy o půjčce z 30. 6. 2003 co do 200.000,- Kč a zavázal se tuto částku vrátit do 30. 10. 2009. V listině je uvedeno, že termín splatnosti byl dohodou stran prodloužen do 31. 12. 2006, není v ní nic o tom, že se jedná o promlčený závazek. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že dnem 1. 1. 2007 došlo k promlčení práva žalobce. Smlouva o půjčce byla uzavřena písemně, proto by i k prodloužení splatnosti dluhu muselo dojít v písemné formě, což žalobce pro dobu od 31. 12. 2003 až do uznání závazku ani netvrdil. Žalovaný a jeho manželka dluh platně neuznali, neboť v době uznání nevěděli, že závazek je promlčený.
Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému změnil tak, že mu uložil povinnost zaplatit žalobci 200.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Odvolací soud – po zopakování dokazování listinnými důkazy – s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu zejména dovodil, že uznání promlčeného práva z hlediska účinků uvedených v §110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené. Vědomost o promlčení dluhu v době uznání vyžaduje ustanovení §558 obč. zák. pro vznik domněnky existence dluhu v době uznání. Existenci dluhu ve vztahu k žalovanému však žalobce prokázal. Dnem 12. 3 2009, kdy žalovaný písemně uznal právo co do důvodu a výše, počala běžet nová desetiletá promlčecí doba (§110 odst. 1 obč. zák.). Žaloba byla podána 20. 9. 2010, takže k promlčení uplatněného práva nedošlo.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž zpochybnil právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“) a skutkový stav zjištěný odvolacím soudem (§241a odst. 3 o.s.ř.). V rámci druhého dovolacího důvodu namítá, že žalobce neprokázal, že se účastníci dohodli na nové splatnosti k 31. 12. 2006. Prostřednictvím prvního dovolacího důvodu odvolacímu soudu vytýká, že aplikoval ustanovení §110 obč. zák., přestože uznání dluhu nebylo „učiněno podle §110 obč. zák ve spojení s ustanovením §558 obč. zák.“ Žalovaný nevěděl, že uznává promlčený závazek. Prohlášení v dohodě o novém termínu splatnosti 31. 12. 2006 uvedené v uznání závazku je absolutně neplatné pro nedostatek písemné formy. Dovolatel upozorňuje na ustanovení §583 obč. zák., které upravuje zánik práva prekluzí, s tím, že v roce 2003 věřiteli nic nezaplatil a věřitel neuplatnil právo směřující k zaplacení u soudu; prosazuje, že nelze platně uznat prekludovaný dluh. Konečně dovolatel uvádí, že „ve věci jde i na absenci základu sporu, který spočívá v tom, že nebyla naplněna hmotně právní stránka závazkového právního vztahu podle ustanovení §488 občanského zákoníku (související předpis §657 a 658 Obč. zák.) – zásadně nemůže existovat dluh – závazek bez odpovídající pohledávky, ale ani pohledávka bez odpovídajícího dluhu“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu i s jeho odůvodněním; navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Podle §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák., bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
Podle §558 obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích vysvětlil, že uznání práva podle §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle §558 obč. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, na který odkazuje i odvolací soud).
S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v §110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše.
Uznání dluhu podle §558 obč. zák. je zajišťovacím institutem, jehož podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplatit dluh a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše.
Uznání práva podle §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. a uznání dluhu podle §558 obč. zák. mají odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s §110 odst. 1 obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968), úprava obsažená v §558 obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Pokud dlužník o promlčení nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této domněnky nemá (i tak však dojde k založení běhu nové promlčecí doby podle §110 odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného výkladu vyplývá, že otázka, zda žalovaný věděl o tom, že uznává promlčené právo, je z pohledu ustanovení §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. bez významu. I když žalovaný uznal promlčený dluh a o promlčení přitom nevěděl, došlo v důsledku uznání co do důvodu a výše uplynutím lhůty k plnění uvedené v uznání (30. 10. 2009) k založení běhu nové desetileté promlčecí doby, a ke dni podání žaloby (20. 9. 2010) tudíž nebylo právo žalobce promlčeno. Okolnost, že z důvodu nevědomosti žalovaného o promlčení uznávaného dluhu nevznikla domněnka existence dluhu podle §558 obč. zák., znamená, že žalobce stíhá důkazní břemeno vzniku dluhu a jeho trvání v době uznání, což v souzené věci bylo prokázáno listinnými důkazy, a sice smlouvou o půjčce a výdajovým pokladním dokladem, na němž žalovaný přijetí 200.000,- Kč potvrdil svým podpisem. Na tomto místě je proto třeba jako nedůvodnou označit i ne zcela srozumitelnou námitku dovolatele stran „absence základu sporu“ .
Nezbývá než dodat, že dluh ze smlouvy o půjčce, respektive právo na vrácení předmětu půjčky, nezaniká v případě nezaplacení ve lhůtě splatnosti prekluzí podle ustanovení §583 obč. zák., neboť zákon tento důsledek u uvedeného práva výslovně nestanoví. Důsledkem nezaplacení ve lhůtě splatnosti není prekluze práva, jak se domnívá dovolatel, nýbrž počátek běhu promlčecí doby. Jejím uplynutím pak právo nezaniká, ale trvá dále jako tzv. naturální právo s tím, že přijetí plnění na promlčený dluh není bezdůvodným obohacením (srov. §455 odst. 1 obč. zák.).
Lze shrnout, že právní závěr odvolacího soudu, že žalobcem uplatněné právo nebylo ke dni podání žaloby promlčeno, je (v konečném důsledku) správný.
Je-li pro posouzení otázky promlčení v souzené věci významné, že žalovaný právo uznal co do důvodu a výše bez ohledu na to, zda se jednalo o promlčený dluh či bez ohledu na to, zda žalovaný v době uznání o jeho promlčení věděl, nelze pro posouzení věci považovat za významné skutkové zjištění, zda se účastníci dohodli na změně splatnosti půjčky k 31. 12. 2006. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. proto nebyl uplatněn důvodně.
Dovolateli se užitými argumenty nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Protože vadami vyjmenovanými v ustanovení §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. řízení postiženo není (ani dovolatel takovou vadu nenamítal), Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bod 4., odst. 3, §10 odst. 3 a §18 odst. 1, věty první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (viz čl. II vyhlášky 64/2012 Sb.), tj. částkou 20.650,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění) a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 4.400,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.). Náklady spojené s druhým účtovaným úkonem právní služby (porada s klientem dne 25. 10. 2011) nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vyjádření k dovolání obsahuje výlučně právní argumentaci a porada s klientem neměla na obsah vyjádření žádný vliv.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. ledna 2013
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu