ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1392.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1392/2013-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2013 dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 25/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 5/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 50 T 5/2012, byl obviněný M. M. společně s dalším pachatelem uznán vinným jednak zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
- v době od 26.4.2011 do 11.7.2011 v O. – K. a na různých místech v městě B. s cílem opatřit si finanční prostředky nejen pro vlastní potřebu, ale i k uspokojování základních potřeb a nákladů bydlení své tehdejší přítelkyně M. K., se obviněný M. Ž. dohodl se jmenovanou, která v té době byla na útěku z dětského výchovného ústavu, že K. bude poskytovat sexuální služby za úplatu, za tímto účelem ji seznámil s obviněným M. M., který jmenované získávání peněz tímto způsobem nabídl, následně M. K., vždy osobně doprovázenou obviněným M. Ž., vozil svým osobním vozidlem zn. VW Borra, černé barvy za zákazníky, které domluvil jeden z obviněných, převážně však M. M., jimž M. K. poté poskytla sexuální služby za úplatu, a to
- blíže neztotožněnému muži romského původu na dosud nezjištěném místě v O.-K. v prostorách toalet čerpací stanice, kterého sexuálně uspokojila formou pohlavního styku za finanční částku 600,- Kč,
- M. P. na parkovišti v B., kam si ji odvezl svým osobním motorovým vozidlem z poblíž se nacházející herny S., kterého uspokojila formou orálního pohlavního styku za finanční částku ve výši 200,- Kč,
- M. P. ve dvou případech ve dnech 7.5.2011 a 13.5.2011 v B. na pokoji v hotelu S., přičemž v jednom z těchto případů i dalšímu blíže neztotožněnému muži, které sexuálně uspokojila formou pohlavního styku vždy za finanční částku 500,- Kč,
- třem mužům vietnamské národnosti v B., v objektu M. v ul. E. B., které sexuálně uspokojila formou pohlavního styku za finanční částku 1.400,- Kč,
přičemž uvedeným způsobem vydělané peníze inkasoval přímo nebo prostřednictvím M. M. či M. K. obviněný M. Ž., z nichž část předal spoluobviněnému M. M., kdy oba obvinění takto jednali přesto, že vzhledem ke skutečnostem, které věděli o M. K., si byli vědomi toho, že se jedná o osobu, která dosud nedovršila věku osmnácti let a tohoto jednání se dopustili nejen ziskuchtivě s motivací bezpracného získání finančních prostředků pro vlastní potřebu, ale i vědomím nebezpečí negativního vlivu svého jednání na další vývoj mladistvé dívky, spočívající zejména v tom, že se bude i nadále chovat promiskuitně a povede parazitní způsob života.
Za to byl obviněnému uložen v sazbě §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. M. v zákonné lhůtě odvolání, které projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2013. Odvolací soud usnesením sp. zn. 5 To 25/2013, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti posledně citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu.
Obviněný vytýká nalézacímu soudu porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, neboť neprovedl řádná a úplná skutková zjištění vedoucí k závěru, že o něm nejsou důvodné pochybnosti. Neprovedl obviněným navrhované důkazy (výslech svědka G., prověření kamerového systému v příslušné čerpací stanici), takže nelze mít za prokázáno, že k předmětné události vůbec došlo. Rovněž nebyl náležitě zjištěn motiv jeho protiprávního jednání, takže závěr učiněný soudy v tomto směru je jejich pouhou spekulací. Nalézací soud nadto „účelově a bez rozhodných skutečností konstruoval motivy jeho obohacení“. Soudy obou stupňů nedostály povinnosti stanovené v §125 odst. 1 tr. řádu a nevypořádaly se s požadavkem obhajoby na provádění dalších důkazů ve věci, přičemž konstatovaly nadbytečnost takových požadavků bez relevantního odůvodnění. Obviněný má za to, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného. Tímto postupem byly porušeny zásady objektivní pravdy a presumpce neviny.
Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265 l odst. 1 tr. řádu zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v intencích ustanovení §265h odst. 2 tr. řádu písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy práva procesního. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tj. tehdy, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování, apod. Taková situace však v dané věci nenastala, tudíž argumentaci předloženou obviněným nelze shledat relevantní a tedy odpovídající tvrzenému dovolacímu důvodu.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu není zřejmé, porušení které ze dvou alternativ tohoto zákonného ustanovení obviněný namítá. Jeho řádný opravný prostředek odvolací soud věcně přezkoumal a poté rozhodl podle §256 tr. řádu o jeho zamítnutí. V úvahu nepřipadá ani poukaz na druhou alternativu, neboť řízení předcházející napadenému rozhodnutí nebylo zatíženo vadami, které naplňuje některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. S ohledem na argumentaci obviněného je odkazováno pouze na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl uplatněn, avšak za užití nerelevantních námitek, jak státní zástupce výše rozvedl.
Vzhledem k tomu, že výhrady obviněného v žádné části neodpovídají zákonnému vymezení žádného z uplatněných dovolacích důvodů a nenaplňují ani žádný důvod jiný, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu. Vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud nejprve v obecné poloze připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je nutno dodat, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Důležitou složkou tohoto procesu ustálení skutkového stavu je rovněž respektování a důsledná aplikace zásady bezprostřednosti a ústnosti tak, jak je vyjádřená v ustanovení §2 odst. 11 tr. řádu, jakož i neméně důležité zásady veřejnosti dle §2 odst. 10 tr. řádu. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání způsobu hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek, na což ostatně upozornil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém výše citovaném písemném vyjádření.
Nejvyšší soud po prostudování napadeného trestního spisu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá jen soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž de facto ve svém mimořádném opravném prostředku rozhodujícím soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a neúplnost provedených skutkových zjištění. Je tak zřejmé, že se svým dovoláním domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl odsouzen. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. Obviněný tak pouze na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje – protiprávního jednání se nedopustil – a domáhá se změny skutkových zjištění. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž zcela přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek, jež odpovídají dovolacím důvodům taxativně vymezeným ustanovením §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu mezi soudem vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry soudu, kterýžto stav by jedině mohl opravňovat k zásahu do skutkových zjištění, ostatně obviněný ani existenci takovéhoto nesouladu výslovně nenamítl.
V posuzované věci nešlo ani o tzv. opomenuté důkazy, byť obviněný tvrdí, že jím navrhované relevantní důkazy soudy provedeny nebyly a odmítnutí těchto návrhů a neprovedení důkazů nadto nebylo soudy obou stupňů řádně zdůvodněno. Toto tvrzení obviněného však nemá oporu v trestním spise. V hlavním líčení před Krajským soudem v Ostravě, které se konalo ve dnech 1. 8. až 2. 8. 2012 obviněný nevznesl návrh na doplnění dokazování, v odročeném hlavním líčení dne 18. 9. 2012 navrhl výslech svědka M. G., který byl údajně přítomen jakési domluvě o cestě do O. bez bližšího vysvětlení co by vlastně svědek měl při svém výslechu potvrdit či objasnit. Tento návrh obviněného na doplnění dokazování však byl soudem akceptován, svědek byl předvolán a vyslechnut v hlavním líčení dne 22. 10. 2012 (čl. 296 – 298). Z doslovné protokolace výpovědi tohoto svědka vyplývá, že evidentně nebyl místně ani časově orientován, na otázky soudu reagoval smíchem a na opakované konkrétní dotazy soudu, státní zástupkyně i obhájce obviněného směřující k osobě obviněného nehodlal odpovídat, což také výslovně uvedl. Ze zprávy MUDr. L. T. ze dne 22. 10. 2012, která byla soudu prvního stupně doručena dne 24. 10. 2012 (čl.289 spisu), vyplývá, že M. G. byl v době od 12. 10. do 18. 10. 2012 hospitalizován ve vězeňském zdravotnickém zařízení v Brně s dg. smíšená porucha osobnosti, syndrom drogové závislosti, porucha afektivity a chování. Opakovaný návrh na výslech tohoto svědka nalézací soud v hlavním líčení konaném ve dnech 21. 11. až 23. 11. 2012 zamítl. Způsob výpovědi svědka, poznatky plynoucí z jeho sdělení a hodnocení tohoto důkazu soud prvního stupně výslovně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí na čl. 343 spisu. Je proto nepatřičné vyžadovat ještě jiné další zdůvodnění procesních kroků soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto svědkovi. V písemně odůvodněném odvolání obviněného navrhl obviněný opakovaně výslech svědka G., opakované výslechy svědkyně M. K. a znalkyně PhDr. Milady Kristkové. Odvolací soud další výslech svědkyně K. považoval za nadbytečný vzhledem k tomu, že svědkyně již byla opakovaně vyslechnuta soudem prvního stupně, přičemž jak procesní strany tak obvinění dostali opakovaně možnost k výpovědi svědkyně se vyjadřovat a opakovaně jí klást dotazy. Za tohoto stavu věci důvodně odvolací soud uzavřel, že další výslech nemůže ve věci přinést zjištění takových okolností, které dosud probrány a objasněny nebyly. Pokud jde o výslech svědka Ž., v tomto směru se odvolací soud s požadavkem na jeho výslech, který vzhledem k povaze lékařské zprávy a způsobu výpovědi svědka dne 22. 10. 2012 před soudem prvního stupně pokládal za nadbytečný, vyčerpávajícím způsobem vyrovnal v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. čl. 424 verte). Tento výklad plně odpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu a Nejvyšší soud se s ním pro jeho přiléhavost plně ztotožňuje. Poslední návrh obviněného na doplnění dokazování spočívající v opatření záznamů kamerového systému z „předmětné benzínové pumpy“ byl obhájcem obviněného učiněn až v rámci závěrečného návrhu před odvolacím soudem. Ze znění skutkové věty rozsudku je zřejmé, že benzínová pumpa se nachází na „nezjištěném místě“, takže ani obhájce nebyl schopen specifikovat odkud se má záznam požadovat a zda je s odstupem dvou let vůbec k dispozici. Odvolací soud si vyhradil rozhodnutí o tomto návrhu do závěrečné porady, přičemž v souvislosti s vyhlášením rozhodnutí ve věci samé vyhlásil i usnesení, že se tento návrh na doplnění dokazování zamítá. Při ústním odůvodnění svého rozhodnutí ve věci samé také vysvětlil (viz odkaz na zvukový nosič záznamu o průběhu veřejného zasedání ze dne 5. 6. 2013, založený ve spise na čl. 421), proč tento důkaz nebude provádět a proč jej pokládá za nadbytečný. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud nemá důvodu ke konstatování, že ve věci byly opomenuty důkazy, které by mohly přispět k řádnému či dokonce jinému zjištění skutkového stavu věci.
Jen na okraj Nejvyšší soud připomíná, že stěžejní princip trestního řízení, vyjádřený v zásadě „in dubio pro reo“ neboli v pochybnostech ve prospěch, musí být respektován a důsledně uplatněn v těch případech, kdy soud přes veškerá možná a dostupná zjištění a provedené důkazy ve věci má pochybnost o tom, zda se stal skutek, o němž je trestní řízení vedeno, zda je skutek trestným činem, zda jej spáchal obviněný apod. V takovémto případě je soud povinen postupovat vždy ve prospěch obviněného a jakékoli pochybnosti nesmějí být přičítány k tíži obviněného. O takovouto situaci se však v posuzované trestní věci nejedná, neboť soudy učiněná skutková zjištění nevzbuzují žádné pochybnosti, zjištěný skutkový stav má oporu v provedených důkazech a v souvislosti s hodnocením provedených důkazů nevznikly žádné pochybnosti o skutku a jeho pachateli, jakož i o konkrétním naplnění všech znaků konkrétních skutkových podstat přisouzených trestných činů. Námitka obviněného dovolávající se porušení této zásady tak zcela postrádá právní relevanci.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze podat dovolání, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Jak již výše uvedeno, citovaný dovolací důvod je vymezen alternativně a je proto zapotřebí při jeho uplatnění postupovat v intencích ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, které stanoví obligatorní náležitosti, které musí dovolání obsahovat. Je povinností dovolatele nejen uvést, kterou alternativu tohoto zákonného ustanovení uplatňuje, ale také tento závěr odůvodnit. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/2002, v němž výslovně uvedl, že „označení dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální, neboť jen skutečná a odůvodněná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je podmínkou a rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“. Jinými slovy, není povinností Nejvyššího soudu dovozovat a domýšlet z pouhého naznačení avízované vady napadeného rozhodnutí co vlastně měl dovolatel na mysli a v čem případně konkrétní vadu rozhodnutí spatřuje, naopak je povinností práva znalé osoby, jíž obhájce je (§265f odst. 1 tr. řádu), aby těmto zákonným požadavkům důsledně dostála. V daném případě neshledal Nejvyšší soud porušení ani jedné z obou alternativ citovaného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítne, jde-li o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Nejvyšší soud postupoval v intencích tohoto zákonného ustanovení, neboť dovolání obviněného nebylo podáno z důvodu §265b tr. řádu, a dovolání obviněného odmítl, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná