Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2013, sp. zn. 6 Tdo 1400/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1400.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1400.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1400/2013-19 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2013 o dovoláních, která podali obvinění M. S. , roz. N. a P. S. , roz. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 247/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 113/2012, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. S. a P. S. o d m í t a j í . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 2 T 113/2012, byli obvinění M. S. a P. S. uznáni vinnými přečinem týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „nejméně od 17. 6. 2010 do přinejmenším 2. 5. 2012 v obci R., okres Ž. n. S., v rekreační chatě číslo evidenční ... nacházející se na parcele č. ... v katastrálním území obce R. n. M., společným jednáním, jako chovatelé svých 14 psů v rozporu s §4 odstavec 1 písmene c), písmene k), písmene x) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání v platném znění, omezili z jiných než zdravotních důvodů výživu svých psů, neboť jim nezajistili dostatek krmiva, omezili svobodu jejich volného pohybu, neboť psy v uvedené době chovali v podkrovních prostorech a v přízemní místnosti uvnitř rekreační chaty a neumožnili jim volný pohyb ve venkovním prostředí, chovali psy v nevhodných podmínkách, když si psi způsobovali vzájemné utrpení vzájemným napadáním mezi sebou, přičemž slabší jedinci neměli možnost úniku před jedinci dominantními, neumožnili zvířatům základní fyziologickou potřebu vyměšování mimo své teritorium, neboť psi neměli k odpočinku suché a čisté místo a nemohli pečovat o srst, důsledkem čehož bylo nejméně 12 psů ve velmi špatném výživném stavu, přičemž trpěli podvýživou až na hranici silné vyhublosti, a to alaskan jménem Ben, kříženec belgického ovčáka, alaskan jménem Anežka, belgický ovčák jménem Pipa, belgický ovčák jménem Fido, belgický ovčák jménem Dar, belgický ovčák jménem Charlie, belgický ovčák jménem Klaudinka, belgický ovčák jménem Josefínka, belgický ovčák jménem Luky, belgický ovčák jménem Norynka a belgický ovčák jménem Bibinka, když uvedení psi měli dále zanedbanou a znečištěnou srst výkaly, přičemž uvedené jednání je třeba považovat za zvlášť surový a trýznivý způsob týrání zvířat, a to vzhledem k jeho trvání po delší dobu, použití více různých způsobů týrání, vzhledem k týrání většího počtu zvířat a s ohledem na opakované jednání charakterizované jako týrání, které konstatovala Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Kraj Vysočina ve svých kontrolních zjištěních“ . Za tento přečin byli obvinění M. S. a P. S. podle §302 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, za současného vyslovení dohledu. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. S. a P. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 247/2013, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění M. S. a P. S. dovolání, přičemž oba shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněná M. S. nadto ještě důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná M. S. nalézacímu soudu vytkla, že v dané trestní věci postupoval v příkrém rozporu se zásadami vyplývajícími z §2 odst. 5, 6 tr. ř., že hodnotil provedené důkazy v rozporu se zásadami formální logiky, přičemž vzal v úvahu pouze důkazy, jež byly v neprospěch obviněných, resp. že na základě chybně hodnocených důkazů dospěl nesprávnému právnímu posouzení skutku. Namítla, že soud první instance opřel závěr o její vině v podstatě jen o svědeckou výpověď svědka MVDr. B. a svědkyně P. Konstatovala, že z žádného jiného důkazu nevyplývá, že by se psi vzájemně napadali. Uvedla, že svědkyně P. nekontroluje jejich nemovitost a okolí 24 hodin denně a že tato sama soudu sdělila, že psi několikrát utekli na jejich pozemek, což svědčí o tom, že museli být pouštěni ven. Navíc, u chaty je výběh, který měli psi k dispozici. MVDr. B. tvrzení o nevenčení psů dovodil z jejich chování v době jejich odebrání, toto ovšem bylo způsobeno přítomností většího počtu lidí, na něž psi nebyli zvyklí. Pokud jde o výtku týkající se nedostatku suchého prostoru pro odpočinek a uložení, bral-li nalézací soud v úvahu výpověď svědkyně P., musel vzít úvahu i to, že uvedla, že podložky pro psy větrali a udržovali. Dále shledala, že závěr nalézacího soudu v tom smyslu, že psi neměli dostatek krmení, z provedených důkazů nevyplývá, když podle ní bylo jednoznačně prokázáno, že pro krmení pravidelně jezdil její manžel. Také argumentovala, že soud hodnotil stav zvířat podle černobílých fotografií, které značně zkreslují, a naproti tomu, k fotografiím, které do spisu založila její obhájkyně a které vypovídají o stavu zvířat v době jejich vydání, nepřihlédl. Vyjádřila přesvědčení, že z provedeného dokazování, v souhrnu s dalšími okolnostmi případu, nelze spolehlivě dovodit, že se dopustila výše uvedené trestné činnosti. Pro úplnost ještě poukázala na to, že trestní zákoník neobsahuje žádnou bližší konkretizaci toho, co je třeba považovat za týrání zvířete. Obecně se týráním rozumí určitý způsob zlého nakládání s živým tvorem, které mu působí nějaké útrapy a příkoří. Prohlásila, že charakteristiku týrání zvířat obsahuje §4 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání s tím, že má za to, že se žádného jednání zde popsaného nedopustila a především tento závěr nelze vyvodit z provedeného dokazování. O svoje psy se vždy řádně starala, poskytovala jim potřebnou péči, přičemž zvířata žila v domácnosti s ní a s manželem ve stejných podmínkách jako oni. S ohledem na rozvedené skutečnosti vyjádřila přesvědčení, že soudy obou stupňů pochybily, pokud dospěly k závěru o její vině přečinem týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 247/2013, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný P. S. v odůvodnění svého dovolání vyjádřil přesvědčení, že v dané věci nebyly dostatečně vzaty v úvahu všechny důkazy, které v průběhu řízení na svou obranu předložil. Také on konstatoval, že soudy opřely svá rozhodnutí především o výpověď svědků P. a MVDr. B. V souvislosti s tím vyslovil názor, že výpověď svědkyně P. je nedostatečná, neboť z ní nelze dovodit žádný přímý důkaz. Jmenovaná svědkyně totiž uvedla pouze, že psy slyšela, neuvedla však žádný důkaz o jejich týrání. Nevěrohodně zní i její tvrzení, že zvířata nebyla řádně krmena a že neměla dostatek volného prostoru pro základní životní potřeby. Prohlásil, že svědkyně nemůže mít dostatečný přehled o událostech, které popisuje, neboť nezná jejich domácnost ani prostředí, ve kterém psy chovali. Poznamenal, že jejich psi nikdy nemohli běhat po vesnici, rušit noční klid, neboť nejbližší vesnice jsou od jejich obydlí vzdálené několik kilometrů. Ohledně rušení nočního klidu nebyly předloženy žádné důkazy a neobjasněn zůstal i skutečný zdravotní stav psů při jejich odvozu. Uzavřel, že při rozhodování ve věci soud neměl k dispozici dostatek důkazů, z nichž by mohl dospět k objektivnímu závěru, resp. že soud hodnotil důkazy jednostranně, když vzal v úvahu pouze důkazy svědčící v jejich neprospěch, a na základě takto chybně hodnocených důkazů dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako přečinu týrání zvířat. Z těchto důvodů obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedeným dovoláním ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 247/2013, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jenž uplatnila obviněná M. S., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá). V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněné M. S. neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci níže). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných M. S. a P. S. směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům vytýkají v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je jim kladeno za vinu, nedopustili). Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku (to platí i pro argumentaci obviněné M. S. stran pojmu „týrání“, neboť i tato argumentace je založena na vlastním skutkovém tvrzení jmenované obviněné, diametrálně odlišném od skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně). Touto argumentací nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali výlučně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“ K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných M. S. a P. S. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 19. prosince 2013 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/19/2013
Spisová značka:6 Tdo 1400/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1400.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28