Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2013, sp. zn. 6 Tdo 398/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.398.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.398.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 398/2013-35 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2013 o dovolání, které podali obvinění P. Ř., a P. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 13 To 624/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 40/2011, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Ř. a P. T. o d m í t a j í . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 9. 2012, č. j. 22 T 40/2011-534 , byl obviněný P. T. za skutek bod bodem 1. uznán vinným jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) trestního zákona, zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jentr. zák.“), jednak trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.; za skutek pod bodem 2. byli obvinění P. Ř. a P. T. uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, zákona č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jentr. zákoník“) spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Této trestné činnosti se měli podle skutkových zjištění okresního soudu dopustit tím, že: 1. P. T. dne 11. 7. 2009 v době po 1:20 hodin v obci L. B. při výkonu svého zaměstnání strážníka Městské policie Lázně Bohdaneč (dále jen "MPLB") při provádění služebního zákroku proti M. F., který seděl jako spolujezdec v osobním motorovém vozidle Renault, a kterého vyzýval k prokázání totožnosti, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky §12 odst. 2 zákona o obecní policii, vzhledem k tomu, že nereagoval na jeho výzvy k prokázání totožnosti pro potřeby jeho ztotožnění jakožto svědka trestného činu, z jehož spáchání byla podezřelá řidička uvedeného vozidla J. B., v rozporu s §6 odst. 1, §18 odst. 2, §22 zákona o obecní policii, přistoupil k předvedení M. F. za použití donucovacích prostředků, hmatů, chvatů, pout, po tomto neoprávněně, účelově a vědomě v rozporu s §16 odst. 2 zákona Č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, v platném znění, požadoval, aby se podrobil dechové zkoušce na zjištění množství alkoholu v dechu, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny předpoklady výše uvedeného ustanovení zákona, poté, co M. F. odmítl podrobit se dechové zkoušce, neoprávněně jej služebním vozidlem MPLB eskortoval na protialkoholní záchytnou stanici k odbornému lékařskému vyšetření, kde byl rozhodnutím lékaře umístěn k vystřízlivění, a dále mu udělil blokovou pokutu za odmítnutí podrobení se dechové zkoušce, přičemž výše uvedeným způsobem postupoval v přímé souvislosti s tím, že M. F. s ním nespolupracoval při zjišťování jeho totožnosti a nereagoval na jeho výzvy; uvedeným jednáním způsobil poškozenému M. F. škodu ve výši 2.000,- Kč na neoprávněně uložené blokové pokutě, a ve výši 1.500,- Kč na nákladech na vyšetření a umístění na protialkoholní záchytné stanici v H. K., a dále nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným omezením jeho osobní svobody, 2. P. T., P. Ř. dne 18. 4. 2010 v přesně nezjištěné době od 11:15 hodin do 13:15 hodin v katastru obce P. na pozemní komunikaci ....., směrem od H. K. do P. v prostoru rozdělení uvedené komunikace na nadjezd P. a centrum města při výkonu svého zaměstnání strážníků MPLB při provádění služebního zákroku, jenž následoval po předchozím pronásledování Z. P. P. T. ve služební vozidle MPLB z důvodu podezření ze spáchání dopravního přestupku, P. T. přiložil Z. P. služební pouta tak, že měl ruce spoutané za zády, a nato jej svalil na zem vedle svodidel, poté ke Z. P. přistoupil P. Ř. a opakovaně jej udeřil otevřenou dlaní i pěstí do obličeje a následně jej několikrát slabší intenzitou kopl do oblasti břicha; poté Z. P. jeden ze strážníků zvedl ze země a natlačil do služebního auta, kde jej P. Ř. sevřel rukama pod krkem, přičemž mu sděloval, že v L. B. si nikdo nedovolí podat odvolání proti rozhodnutí MPLB, a lehce jej kopl do oblasti stehen a břicha; následně Z. P. eskortovali služebním vozidlem na služebnu MPLB, kde jej na schodišti Městského úřadu Lázně Bohdaneč P. Ř. při cestě po schodech nahoru s rukama stále spoutanýma za zády strhával zpět ze schodů, což vedlo k pádu Z. P. na schodech, a dále s ním několikrát smýknul o zeď; před vstupními dveřmi do služebny MPLB mu P. Ř. podrazil nohy tak, že upadl, a udeřil mu hlavou o zem, v důsledku čehož Z. P. narazil ústy o dlážděnou podlahu; poté jej P. Ř. zvedl ze země, odvedl na služebnu a posadil na židli, ze které jej stále s rukama spoutanýma za zády P. T. shodil na zem a následně zvedl a opět posadil na židli, přičemž bezprostředně po sérii již uvedených donucovacích prostředků použitých vůči jeho osobě s ním strážníci sepsali zápis o podání vysvětlení a propustili jej; výše uvedeným způsobem postupovali, aniž by Z. P. kladl v průběhu zákroku odpor a svým jednáním tak porušili §6 odst. 1, §18 odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii; v důsledku jednání P. Ř. a P. T. utrpěl jmenovaný drobná poranění spočívající v krevní podlitině v místě pravé očnice, zlomenině malé části korunky 1. zubu vpravo nahoře, zlomenině korunky 1. a 2. zubu vlevo nahoře, drobných kožních oděrkách na bradě a krku, pohmožděninách na zápěstích, s nimiž vyhledal lékařské ošetření. Za to byl obviněný P. T. odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný P. Ř. byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. T. uložena povinnost nahradit poškozenému M. F., způsobenou škodu ve výši 3.500,- Kč. Oba obvinění byli podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázáni společně a nerozdílně nahradit škodu poškozenému Z. P., způsobenou škodu ve výši 10.114,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Územnímu pracovišti Chrudim, se sídlem Chrudim, Havlíčkova 1053, způsobenou škodu ve výši 4.229,- Kč. Z podnětu podaného odvolání obou obviněných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 17. 1. 2013, č. j. 13 To 624/2012-591 , zrušil v napadeném rozsudku podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. výrok o náhradě škody, v ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvého stupně nezměněn, zároveň bylo odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. zamítnuto. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, podali oba obvinění, prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Zámišky, dovolání , přičemž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť v prvním stupni rozhodl soud, který nebyl správně obsazen, a v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřují v tom, že v prvním stupni rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, resp. že soudce, který v jejich věci rozhodoval, nebyl jejich zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také „LZPS“ nebo „Listina“). Zdůraznili, že svým zákonným soudcem byli původně (třikrát) v celém rozsahu obžaloby zproštěni, přičemž odvolací soud zprošťující rozsudky vždy zrušil v neveřejném zasedání. Soud nalézací přitom vždy po zrušení napadeného rozsudku vyhověl požadavkům odvolacího soudu (provedl nové důkazy), pouze na základě nich dospěl k opačnému závěru o vině obou obviněných. V usnesení ze dne 12. 6. 2012 odvolací soud rozhodl podle §262 tr. ř. a nařídil, aby věc byla rozhodnuta jiným samosoudcem, přičemž toto rozhodnutí podle dovolatelů dostatečně nezdůvodnil. Odvolací soud při svém rozhodování překročil svá zákonná oprávnění, neboť hodnotil důkazy a k jejich hodnocení rovněž instruoval soud prvního stupně. Na poslední rozhodnutí soudu prvního stupně nekladl stejné požadavky jako na rozhodnutí zrušená. V posledním rozsudku např. podle dovolatelů zcela chybí hodnocení důkazů, není uvedeno, o která skutková zjištění soud své úvahy opřel, celkově odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně nesplňuje náležitosti uvedené v §125 tr. ř. Tyto nedostatky se sice odvolací soud ve svém usnesení snaží napravit (některé důkazy hodnotí sám), ovšem k tomu není podle dovolatelů povolán (např. na str. 8 usnesení, kdy odvolací soud hodnotí videozáznam z pronásledování poškozeného P.). K dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění namítají existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a závěry, které z něj oba soudy dovodily, a to u obou skutků. Obviněný T. namítá, že u skutku pod bodem 1. z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že v době výzvy k prokázání totožnosti spolujezdce nebyl stále ještě přestupek spolujezdkyně poškozeného zjištěn a existovalo podezření ze spáchání trestného činu právě spolujezdkyní poškozeného. Je přesvědčen, že jeho postup tak byl v souladu s ustanovením §7 odst. 1, §10 odst. 3 a §12 odst. 2 písm. c) zákona o obecní policii. Soudy přehlíží, že došlo ke spáchání trestného činu a postup obviněného, tak byl v souladu s §7 odst. 1 a §10 odst. 3 zákona o obecní policii. Má za to, že měl právo požadovat po poškozeném, aby se podrobil dechové zkoušce, když po předvedení poškozeného nabyl důvodné podezření, že mu byla jednáním poškozeného způsobena újma na zdraví, přičemž se nejednalo o letmý dotek poškozeného, ale o aktivní obranu poškozeného, což dokládá nejen výpověď obviněného, ale i jeho kolegy strážníka D. Zdůraznil, že on nebyl tím, kdo proti poškozenému zákrok prováděl. Vedoucí hlídky byl strážník D. a ten byl odpovědný za zákrok proti poškozenému. U skutku pod bodem 2. shledali obvinění rovněž extrémní nesoulad. Shrnuli, jaké provedené důkazy podle nich svědčily v jejich prospěch, přičemž v jejich neprospěch spatřují jen výpověď poškozeného, a za důkaz nepotvrzující vinu ani nevinu pak označili důkaz znaleckým posudkem MUDr. Pavla Toupalíka, Ph.D., vypracovaný za účelem vyhodnocení zranění poškozeného. Zdůraznili trestnou minulost poškozeného, kdy jsou přesvědčeni, že se jedná o osobu nedůvěryhodnou, o tzv. nebezpečného pachatele, vůči kterému je možno použít i služební zbraň (odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 798/2006). Mají za to, že byla porušena zásada in dubio pro reo, když z provedených důkazů nevyplývá jejich vina. Domnívají se, že je neusvědčuje žádný objektivní důkaz. Videozáznam ze služebního vozidla obviněného nezachycuje samotný skutek a není proto možné ho hodnotit jako důkaz v neprospěch obviněných, jak to činí odvolací soud. Z uvedených důvodů Nejvyššímu soudu navrhli, aby napadené usnesení zrušil a aby podle ustanovení §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a dovolatele obžaloby zprostil. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněných písemně vyjádřila. Po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání zaujala své stanovisko k důvodnosti jejich námitek z pohledu jimi uplatněných dovolacích důvodů. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., předeslala, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve svém rozhodnutí ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 13 To 304/2012, velmi podrobně odůvodnil, z jakého důvodu bylo v daném případě užito ustanovení §262 tr. ř., přičemž s argumentací tohoto soudu souhlasí. K projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem přistoupil odvolací soud až poté, kdy opakovaně nebyly soudem prvého stupně respektovány právní názory uvedené v jeho rozhodnutích. Odvolací soud přitom poukázal na to, že nalézací soud porušil povinnosti vyplývající z ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. a svým postupem podle státní zástupkyně vyvolal závažné pochybnosti o způsobilosti věc v souladu se zákonnými ustanoveními nestranně a objektivně posoudit. Co se týče dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky vyjádřené v dovolání uplatnili obvinění v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělili je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly, jak soud nalézací, tak soud odvolací. Obvinění se svými dovoláními prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu domáhají změny skutkových zjištění učiněných nalézacím a posléze odvolacím soudem. Z judikatury Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však plyne, že takto se zásadně nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem. Obviněnými uplatněné výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně na základě shora uvedeného dospěla k závěru, že dovolání není důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně vyslovila souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž udělila výslovný souhlas k tomu, aby v neveřejném zasedání bylo o dovoláních rozhodnuto i za situace, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než jí navrhované rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují v nich uplatněné dovolací důvody. Důvod dovolání upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že „ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně“. Jeho naplnění v posuzované věci shledávají oba obvinění v tom, že odsuzující rozsudek soudem prvního stupně byl vydán za situace, kdy odvolací soud v reakci na třetí zprošťující rozsudek vydaný samosoudcem Mgr. Janem Šlosarem neodůvodněně aplikoval ustanovení §262 tr. ř. Aplikace tohoto ustanovení odvolacím soudem je jimi hodnocena jako výraz rozhodování nesoucího jasné známky libovůle. Účelový a řádně nezdůvodněný postup odvolacího soud podle obviněných nebyl schopen prolomit jejich základní právo na zákonného soudce, z čehož dovozují, že soud, který vydal rozsudek dne 13. 9. 2012 byl - v důsledku tohoto nezákonného postupu – nesprávně obsazen. K uvedené námitce je nezbytné uvést následující skutečnosti plynoucí z trestního spisu: Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 12. 6. 2012, č. j. 13 To 304/2012-489, aplikoval ustanovení §262 tr. ř., dle jehož věty první: „ Rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.“. Aplikoval tedy ustanovení, které umožňuje, aby věc byla rozhodnuta jiným soudcem, než kterému - podle ustanovení upravujících příslušnost soudu (§16 tr. ř. a násl.) a dále konkretizujících ustanovení rozvrhu práce věcně a místně příslušného soudu - k projednání a rozhodnutí připadla. Samotný obsah ustanovení §262 tr. ř. není vnímán jako odporující požadavkům, které vyplývají z obviněnému garantovaného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 2 Listiny). Jeho aplikace, svou povahou výjimečná, však musí být v každém konkrétním případě podmíněna zjištěním existence zákonem předpokládaných skutečností. Zmiňují-li příslušná rozhodnutí Ústavního soudu, která se problematikou použití ustanovení §262 tr. ř. odvolacím soudem zaobírala (ve shodě s dřívějšími rozhodnutími např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013), že rozhodnutí podle §262 tr. ř. „ je svou povahou odnětím a přikázáním, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle §25 tr. ř.“ a že „Základním kritériem pro posouzení jejich existence je zejména skutečnost, zda u místně příslušného soudu, resp. dosavadního senátu, lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 trestního řádu, a vyloučit jakékoli pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny“ , pak je zřejmé, že tento procesní postup nemůže být nástrojem toho, aby odvolací soud jeho prostřednictvím prosadil své hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09, I. ÚS 109/11). Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 90/95, I. ÚS 1922/09). Řečeno jinými slovy, důvodná aplikace §262 tr. ř. musí vycházet z poznatku, že takovýto krok je odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci dosud rozhodujícímu soudci nebude tento schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 956/09). Konkrétní naplnění takto vnímaných zákonných předpokladů umožňujících provedení změny soudce věc rozhodujícího lze ve věci posuzované doložit obsahem dovolateli kritizovaného zrušovacího usnesení odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. 6. 2012, č. l. 489-496). Podmínek, za nichž ke změně soudce rozhodujícího v posuzované věci může dojít, si byl odvolací soud vědom. Plyne to z obsahu jím vyhotoveného usnesení. Odvolací soud totiž aplikaci §262 tr. ř. nezdůvodnil pouze tou argumentací, kterou odcitovali ve svém dovolání obvinění (tj. částmi obsaženými na str. 7 a posléze na str. 8 usnesení odvolacího soudu). Nařízenou změnu v osobě soudce věc rozhodujícího odůvodnil soud druhého stupně podstatně obšírněji. Krajský soud v souladu s požadavky na něj kladenými v konkrétnosti doložil, v kterém ohledu okresní soud „ náležitě nerespektoval právní názory, které byly vysloveny v předchozích rozhodnutích odvolacího soudu“ (právní závěry vyslovené stran újmy na zdraví a principu přiměřenosti) a poukázal na to, že „ okresní soud znovu nekriticky akceptoval řadu argumentů obhajoby bez ohledu na obsah objektivních důkazů“. Nalézacímu soudu vytkl to, že (str. 5-6) skutečnosti, na které byl opakovaně odvolacím soudem upozorňován, bagatelizoval či náležitě nezohlednil, jeho argumentace zůstala do značné míry hypotetická při použití spekulativních argumentů k vyvrácení objektivně prokázaných okolností, a jak již uvedeno, právní závěry, které vyslovil odvolací soud v přecházejících zrušujících rozhodnutích, nerespektoval. Tyto poznatky vedly odvolací soud k závěru, že „rozhodování okresního soudu … nese prvky libovůle a nerespektování zákonných povinnosti vyplývajících z procesního předpisu “ a že „ okresní soud ... svým postupem dal najevo, že nemíní nijak změnit svůj názor na věc, který už jednou zaujal“ . V rozhodnutí odvolacího soudu, který k aplikaci §262 tr. ř. přistoupil až po vydání třetího rozhodnutí soudem prvního stupně, se tak promítly skutečnosti, které výše citované nálezy Ústavního soudu zdůraznily. Odvolací soud poukázal na opakované porušení principů obsažených v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. soudem prvního stupně a odůvodnil i nezbytnou míru pravděpodobnosti toho, že při ponechání rozhodování věci dosavadnímu samosoudci, lze očekávat vydání rozhodnutí, které nebude moci (soud odvolací) aprobovat. Dovozují-li dovolatelé nesprávnost obsazení soudu prvního stupně prostřednictvím výhrad vůči postupu odvolacího soudu i z toho, že ten údajně nekladl stejné požadavky na odvodnění rozsudku nalézacího soudu vydaného po změně v osobě soudce, jak činil vůči rozsudkům (zprošťujícím) vydaným ve věci nejprve rozhodujícím soudcem, pak nezbývá než konstatovat, že výhradě obviněných, že rozsudek ze dne 13. 9. 2012 nesplňuje náležitosti uvedené v §125 tr. ř. nelze přisvědčit. Vyžaduje-li citované ustanovení, aby soud koncipoval odůvodnění svého rozsudku tak, že „v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny ...“, pak nelze tvrdit, že by rozsudek Okresního soudu v Pardubicích trpěl takovými nedostatky, které by měly odůvodnit jeho zrušení odvolacím soudem. Je-li možno odvoláním napadat pouze výrokovou část rozsudku, pak jedině taková vada odůvodnění, která by vedla k závěru, že rozsudek je nepřezkoumatelný, trpící vnitřními rozpory a v důsledku toho vznikají důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu vyjádřených ve výrokové části (příp. právním posouzení zde popsaného skutku), by mohla odůvodnit dovolateli činěný závěr, že odmítnutím odvolání obviněných odvolacím soudem by za takového stavu věci vyvolalo důvodné pochybnosti o jeho nestrannosti. K takovému hodnocení ve věci posuzované však dovolací soud neshledává důvodů. Za daného stavu věci proto nelze učinit závěr, že by soud, který vydal v pořadí čtvrtý, tentokrát odsuzující rozsudek, byl nesprávně obsazen. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. oběma obviněnými je proto nutno vnímat jako zjevně neopodstatněné. Obvinění dále ve svém dovolání uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež je dán v případech, kdy „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcný přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí nemůže založit pouhý formální odkaz na uplatněný dovolací důvod. V případě toliko formálního odkazu na uplatněný dovolací důvod [oba obvinění deklarující dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., je totiž nutno odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, z něhož plyne, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda odvolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jim vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámce, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obviněnými uplatněn prostřednictvím tvrzení o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a závěry, které z něj soudy vyvodily. V podstatě toliko v návaznosti na uplatňování vlastní verze skutkového děje a vlastních skutkových závěrů vyvozovaných obviněnými z provedeného dokazování namítají dovolatelé nesprávnost závěrů soudů o právním posouzení skutků, které jsou vymezeny ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k takto uplatňovaným výhradám však Nejvyšší soud musí konstatovat jednak to, že žádné z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak to, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ ve smyslu výkladů provedených Ústavním soudem nelze aplikovat na trestní věc obviněných, neboť prakticky veškerá jejich argumentace v podaném dovolání spočívá v tom, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutky popsané ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, vykazují znaky trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinným. Hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., odůvodnění napadených rozhodnutí se nevymyká z požadavků formulovaných ustanovením §125 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Dovolávají-li se obvinění existence extrémního nesouladu ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, pak je třeba připomenout, že z celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Zásah Nejvyššího soudu je tak připuštěn v případech striktně vymezených (existuje-li extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů). Z obsahového vymezení dovolacích námitek obviněných je zřejmé, že tyto jsou ve své podstatě opakováním odvolacích námitek obviněných, s nimiž se vypořádal soud odvolací. K uplatněným námitkám lze uvést následující skutečnosti: Pokud obviněný P. T. ve své argumentaci ke skutku vyjádřenému pod bodem 1) rozsudku okresního soudu zpochybňuje skutkové a právní závěry, na kterých je založen výrok o jeho vině trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a podle §231 odst. 1 tr. zák., činí tak prostřednictvím uplatňování vlastní verze skutkových okolností případu, tvrzením o oprávněnosti svého postupu jak podle ustanovení §12 odst. 2 zák. č. 553/1991 Sb., tak následně i podle dalších jím citovaných ustanovení téhož zákona či podle citovaných ustanovení zákona č. 379/2005 Sb. Řečeno jinými slovy, veškerý svůj postup vůči M. F. pokládá za provedený v souladu se zákonem a odůvodněný postojem, který poškozený zaujal. Tvrdí-li dovolatel, že nesprávný je závěr soudů, že podmínky pro postup podle §12 odst. 2 zák. č. 553/1991 Sb. (dále „cit. zákona“) nebyly splněny, neboť „z provedeného dokazování ... jednoznačně vyplývá, že v době výzvy k prokázání totožnosti nebyl stále ještě přestupek spolujezdkyně poškozeného zjištěn“, pak lze odkázat na vyjádření soudu odvolacího na str. 6 jeho usnesení, kde uvedl, že „Nepřesvědčivě vyznívá i argumentace, že teprve později byla za přestupek uložena pokuta řidičce B. Ta od počátku doznávala svoje pochybení a na místě události ani později o pravdivosti jejího doznání žádné pochyby nevznikly“. Takto pojímané hodnocení situace na místě činu odvolacím soudem a z ní dovozovaný závěr o nesplnění podmínek §12 odst. 2 písm. c) cit. zákona nepokládá dovolací soud za vadný, plyne-li z dikce citovaného ustanovení, že „strážník je oprávněn vyzvat osobu, aby prokázala svoji totožnost, jde-li o osobu, od níž bude třeba požadovat vysvětlení“ [ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) cit. zákona vysvětlení „k objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku nebo jiného správního deliktu nebo jeho pachatele, jakož i ke zjištění skutečného stavu věci“ ]. Poukaz dovolatele na to, že přestupek ještě nebyl zjištěn, případně o něm nebylo strážníkem D. dosud rozhodnuto uložením blokové pokuty, je - bez dalšího – nepřípadný. Obviněný se k ospravedlnění svého postupu (zejména pak následného zásahu do práv poškozeného, jejichž zákonné omezení prvotně odvozuje od tvrzení o správnosti a legitimitě svého postupu při zjišťování identity poškozeného) nemůže dovolávat hypotetických možností stran okolností, které by v souvislosti s šetřením přestupku na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích mohly nastat, aniž by bral v úvahu přístup podezřelé řidičky při jeho objasňování. Realizoval-li v posuzovaných souvislostech jako veřejný činitel ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 tr. zákona svá oprávnění, byl nucen postupovat tak, aby striktně dodržel podmínky, které jsou zákonem upraveny (ve smyslu zákonné úpravy byl veřejný činitel chráněn tehdy, „pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena “ ). Jinak řečeno, vymezuje-li zákon oprávnění strážníka ke zjištění identity ve vztahu osoby, od níž bude třeba požadovat vysvětlení (a nikoli snad ve vztahu k osobě, která by mohla podat vysvětlení ) , pak je nezbytné, aby taková potřeba vyvstala, nebo byla alespoň s přihlédnutím ke konkrétní situaci zcela reálná. Z přístupu, který zaujala J. B. - jak se podává z její svědecké výpovědi, ale jak plyne např. i z vnímání situace prap. V. (viz jeho údaje v úředním záznamu na č. l. 7-8 spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 1 T 127/2009) - lze dovodit, že skutkové okolnosti v rámci šetření prováděného strážníkem D. (ve vztahu k té části jednání řidičky, o němž byla obecní policie oprávněna rozhodnout) nezavdávaly úvah o potřebnosti (nezbytnosti) podávání vysvětlení poškozeným pro potřeby objasnění skutečností, které byly rozhodné pro vyřízení věci strážníky městské policie v rámci jejich pravomoci. Úkon, který bez součinnosti (výzvy strážníka D., či s přihlédnutím k vývoji jím prováděného šetření s podezřelou řidičkou) prováděl o své vůli obviněný, nebyl z uváděných hledisek důvodný a ve svém důsledku pak ani oprávněný. Dovolává-li se obviněný toho, že existovalo podezření ze spáchání trestného činu právě spolujezdkyní poškozeného a oprávněnost svého postupu shledává v ustanoveních §12 odst. 2 písm. c), §7 odst. 1 a §10 odst. 3 cit. zákona, pak z hlediska splnění povinností, která mu posledně dvě uvedená ustanovení ukládají, tj. povinnosti „v mezích tohoto zákona provést zákrok nebo úkon, nebo učinit jiné opatření, je-li páchán trestný čin nebo přestupek či jiný správní delikt anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání“ (§7 odst. 1) a povinnosti doložit ( „důvody nebo důkazy, o něž se podezření opírá“ ) oznámení učiněné podle §10 odst. 1 cit. zákona, dle kterého „Strážník je povinen bez zbytečného odkladu oznámit policii důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin..“, je potřebné uvést, že v daném směru své povinnosti strážníci městské policie realizovali postupy vůči samotné řidičce vozidla, přičemž bylo především věcí přivolaných orgánů policie ČR, jakým způsobem k objasňování podezření ze spáchání trestného činu podezřelou řidičkou B. přistoupí a jak vyhodnotí otázku potřebnosti, případně dalšího dokazování k prokázání skutečností nezbytných pro řízení trestní. Přitom právě k plnění těchto úkolů [obdobně jak to „k objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku ..“ činí v ustanovení §12 odst. 2 písm. c) zák. č. 553/1991 Sb.] upravuje zák. č. 273/2008 Sb., o policii České republiky [v ustanovení §63 odst. 2 písm. c) s vazbou na ustanovení §61 odst. 1 písm. a)] oprávnění policisty zjišťovat totožnost osoby, „která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele“. V situaci, kdy poškozený evidentně nehodlal opustit vozidlo a místo činu, aby tak znemožnil svoji identifikaci a tím případně ztížil možnost využití své osoby při objasňování podezření z trestného činu řidičkou vozidla policisty ČR, pokud by taková potřeba jimi byla shledána, pak je zjevné, že nebylo třeba akutní, zjišťování totožnosti poškozeného způsobem realizovaným obviněným T. Uzavřely-li proto soudy nižších stupňů (konkrétně str. 6 usnesení odvolacího soudu, že „řešení záležitosti s poškozeným F. ... nebylo nijak akutní a v posuzované situaci nebylo rozhodně nezbytné , aby byl poškozený jen proto, že mlčky seděl v autě na místě spolujezdce a neodpověděl na otázku obžalovaného T., vyvlečen za použití násilí z auta a spoután“ ), pak ani takové hodnocení nepovažuje dovolací soud za vadné, neboť je nelze odůvodnit poukazem na podezření o spáchání trestného činu řidičkou B. a oprávněností úkonů, které obviněný realizoval v souvislosti s tímto podezřením. Pokud jde o další část jednání, kterého se obviněný podle zjištění soudů vůči poškozenému F. dopustil, pokládá obviněný P. T. oprávněnost svého postupu vůči poškozenému z hlediska zvolených prostředků za odpovídající vzhledem k aktivní obraně poškozeného, o níž má svědčit i výpověď strážníka D., jehož označuje za osobu, která vůči poškozenému zakročovala, neboť to byl on „kdo celý zákrok organizoval, řídil a poškozeného předváděl“. Ve vztahu k této argumentaci nezbývá než zopakovat, že vychází opětovně z vnímání a předkládání situace na místě činu ve verzi obviněného (případně ji podporujících důkazů). Skutková zjištění soudů však nevycházejí z důkazů, o které se opírá dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, neboť z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že ten je buduje na výpovědi poškozeného (str. 6 rozsudku) a jemu korespondujících důkazů (svědecké výpovědi J. B., O. K. a J. V.). Byť je nezbytné připustit, že hodnotící pasáž rozsudku nalézacího soudu je poněkud kusá, nelze nevidět, že na odvolací námitky obviněného v celku dostačujícím rozsahu reagoval soud odvolací (str. 6-7 usnesení). Již výše bylo uvedeno, že o extrémní nesoulad, o který své dovolání obviněný opírá, se nemůže jednat tehdy, je-li skutkové zjištění vyvoditelné ze skupiny důkazů, o niž se soud opřel a spočívá-li tedy tvrzená vada toliko v tom, že tato zjištění jsou odlišná od představ obviněného, který s oporou o jiné důkazy předkládá vlastní skutkovou verzi. Aniž by Nejvyšší soud detailně reagoval na námitky obviněného týkající se údajných neodůvodněných a nesprávných skutkových zjištění soudů nižších stupňů (tím by se ocitl v pozici soudu třetího stupně, která mu nepřísluší), lze poukázat alespoň na následující skutečnosti: Hodnocení oprávněnosti svého postupu, jak z hlediska dodržení požadavku formulovaného zněním §6 odst. 1 cit. zákona ( „Při provádění zákroků a úkonů k plnění úkolů obecní policie je strážník povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkonem.“ ), tak z hlediska splnění podmínek upravených ustanovením §18 odst. 2 cit. zákona ( „Donucovací prostředky je strážník oprávněn použít v zájmu ochrany bezpečnosti jiné osoby nebo své vlastní, majetku nebo k zabránění výtržnosti, rvačce nebo jinému jednání, jímž je vážně narušován veřejný pořádek.“ ) a následně i důvodnost postupu podle §16 odst. 2 zák. č. 379/2005 Sb. ( „Orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu je povinna se podrobit osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnosti podle odstavce 1 pod vlivem alkoholu, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje. ... “ ) opírá obviněný o tvrzení aktivního odporu ze strany poškozeného, tj. o jeho údajnou reakci na jednání obviněného, k němuž přistoupil až po několikerých výzvách a upozorněních, jednání, kterému měl předcházet i dotaz směřovaný na J. B. stran zdravotního stavu poškozeného. Uskutečnění takové komunikace svědkyně vyloučila (č. l. 325) a z jejího celkového vyjádření vyplynulo, že ani nějaký konflikt nezaregistrovala a byla velmi překvapena tím, když poškozeného uviděla spoutaného. Zaznamenala pak projev jednoho ze strážníků (str. 7 rozsudku) „a teď se pán projede“ . Takové prohlášení svědkyně zcela zapadá do popisu následného jednání realizovaného vůči poškozenému v jeho výpovědi a zejména má svou oporu v důkazech, jejichž obsah nemohla nijak ovlivnit ani jedna ze skupin osob, jejichž výpovědi si odporují. Z úředních záznamů vyplývá, že J. B. byla přivolané hlídce PČR předána dne 11. 7. 2009 v 01.45 hodin a že následně byla (úřední záznam prap. V. na č. l. 7-8 spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 1 T 127/2009) převezena do Protialkoholní záchytné stanice (dále jen „PAZS“) Pardubice, kde u ní byla provedena další orientační dechová zkouška, odběr krve a lékařské vyšetření. To potvrzuje i protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem na č. l. 10 téhož spisu, obsahující údaje o čase realizovaných úkonů – odběr krve v 2.50 hodin, lékařské vyšetření v 2.55 hodin. Oproti tomu je poškozený, u něhož je shledávána odpovědnost za čin nižší kategorie - na úrovni přestupkového zákona, k odbornému lékařskému vyšetření předán s odstupem 105 minut (01.45 – 3.30 hodin) v odborném pracovišti jiného města [Podle úředního záznamu sepsaného obviněným (č. l. 64-65) byl poškozený – na základě toho, že „byli personálem informováni, že PAZS (pozn. pardubické krajské nemocnice) má výluku“ – převezen k odbornému vyšetření do PAZS v Hradci Králové, kde ho „v čase 03:40 hod. předali k hospitalizaci do odeznění intoxikace“. Uvedené odpovídá záznamu záchytné stanice (č. l. 233), v níž je v rubrice datum přijetí uveden údaj „11. 7. 2009, 3:30 h.“ ] s tím, že dle zjištění soudu je lékařce prezentován skutkový stav (chování poškozeného) neodpovídající skutečnosti, jehož důsledkem je její rozhodnutí o hospitalizaci poškozeného. Pokud existuje skupina důkazů, která odůvodňuje zjištění skutkového stavu, který je obsažen v popise skutku [v bodě 1) rozsudku], pak v situaci, že dovození takových zjištění není výsledkem logických rozporů, nezohlednění podstatných skutečností či jiné libovůle, pak není možno – jako je tomu v případě posuzovaném – očekávat, že by Nejvyšší soud mohl v rámci rozhodování o dovolání obviněného provést jím požadovaný zásah do skutkových zjištění soudů, které by měly vést k následnému zproštění obviněného obžaloby. Důsledkem tohoto konstatování je zjištění, že obviněný P. T. ve své argumentaci k bodu 1) rozsudku soudu nalézacího, resp. navazující části rozhodnutí odvolacího soudu uplatňuje námitky, které se s jím uplatněným dovolacím důvodem (avšak nejen tímto, nýbrž i dalšími ustanovením §265b tr. ř. upravenými důvody) míjí. Ještě markantnější je situace z hlediska tohoto hodnocení v případě skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu, neboť zde se oba dovolatelé ocitají v rovině vyjádření prostého nesouhlasu s hodnotící činností soudů nižších stupňů, aniž by vůči právní kvalifikaci skutku soudy zjištěného uplatnili jedinou námitku, kterou lze považovat za relevantní námitku hmotně právní. Zcela nepřípadná je, patrně ve snaze zvrátit závěr soudů o porušení ustanovení §6 odst. 1 a §18 odst. 5 cit. zákona oběma obviněnými, užitá argumentace dovolatelů závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 798/2006, neboť v citovaném rozhodnutí nelze dohledat žádných závěrů, z nichž by bylo možno dovozovat oprávněnost postupu obou obviněných vůči poškozenému Z. P. formami jednání, které jsou vyjádřeny ve skutku, jímž byli obvinění shledáni vinným. Protože dovolání obviněných ve své argumentaci nebrojí proti právním závěrům, tj. proti tomu, že skutkem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnili znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tedy že (tzv. právní věta) „úmyslným společným jednáním jako úřední osoby v úmyslu způsobit jinému škodu vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“, je třeba konstatovat, že deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují (rovněž tak žádný jiný dovolací důvod ustanovením §265b tr. ř. upravený). Oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili i dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jímž je to, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto posledně uvedenou okolnost uplatnili ve svých dovoláních oba obvinění. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle tvrzení obviněných zatěžovaly rozhodnutí soudu prvního stupně vady naplňující dovolací důvody vymezené zněním §265b odst. 1 písm. a) a písm. g) tr. ř. Dovolací soud výše vyložil, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., ten byl sice argumentací obviněných formálně naplněn, avšak uplatněn byl zcela neopodstatněně, pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten nebyl argumentací obviněných vůbec naplněn. Uvedené konstatování ústí do závěru, že vytýkanými vadami odvoláním napadené rozhodnutí netrpělo, a proto odvolací soud nepochybil, pokud rozhodl způsobem, který vyplývá z jeho výroku. Proto ani v části uplatňující důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nejsou dovolání obviněných důvodná. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako taková vyhodnotil dovolání obou obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 31. července 2013 Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann Vypracoval: JUDr. Ivo Kouřil

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/31/2013
Spisová značka:6 Tdo 398/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.398.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:08/14/2013
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 3362/13
Staženo pro jurilogie.cz:2022-11-26