ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.659.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 659/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. července 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch obviněného Z. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 6. 3. 2013, č. j. 14 To 40/2013-209, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 66/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 6. 3. 2013, č. j. 14 To 40/2013-209, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém výroku o uloženém trestu rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 18. 12. 2012, č. j. 8 T 66/2012-162, kterým byl obviněný Z. V. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, když podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců a dále mu byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, když podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení zdržet se při řízení motorových vozidel jednání, které by svou povahou naplňovalo znaky skutkové podstaty některého z přestupků podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 6. 3. 2013, č. j. 14 To 40/2013-209, podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněného dovolání s uplatněním dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V úvodních pasážích svého dovolání popisuje způsob rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, aby následně ve vztahu k §82 tr. zákoníku citoval přiměřená omezení a přiměřené povinnosti demonstrativně uvedené v §48 odst. 4 tr. zákoníku s argumentací, že z výčtu vyplývá, že soud může uložit buď povinnost určitým způsobem aktivně jednat nebo naopak povinnost určitého jednání se zdržet. V souvislosti s povinností zdržet se jednání naplňující znaky některého z přestupků podle zákona o provozu na pozemních komunikacích, která byla obviněnému uložena soudem druhého stupně, poukazuje dovolatel na ustanovení §4 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ze kterého podle jeho mínění vyplývá povinnost každého účastníka tohoto provozu řídit se pravidly upravenými tímto zákonem. Dále uvádí, že sama skutečnost, že soud uloží podmíněně odsouzenému v rámci zkušební doby povinnost vyplývající pro něho přímo ze zákona, případně uloženou mu jiným soudním rozhodnutím, nemusí být v rozporu s ustanovením §82 odst. 2 tr. zákoníku a v této souvislosti pak rozvádí rozhodnutí Pls 7/66, rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tz 147/2000 či sp. zn. 4 Tz 106/2005. Podle názoru nejvyššího státního zástupce tak lze povinnosti a omezení uvedené v §82 odst. 2 tr. zákoníku rozdělit do dvou skupin podle toho, zda určité povinnosti či omezení jsou založeny primárně pouze tímto výrokem nebo zda se takto ukládá plnění povinnosti či respektování omezení stanovených jinak zákonem, jiným soudním rozhodnutím či jiným výrokem téhož soudního rozhodnutí. Dále argumentuje tím, že podle judikatury lze podmíněně odsouzenému uložit jen zcela konkrétně věcně či osobně vymezenou povinnost či omezení (např. včas a řádně platit běžné výživné na konkrétní dítě). Z důvodů shora uvedených spatřuje nezákonnost v tom, že povinnost byla obviněnému uložena ve zcela obecné poloze, aniž by byla tato povinnost jakkoliv omezena či konkretizována jako je tomu v případě výše uvedené judikatury. Vedení řádného života je základní podmínkou osvědčení a z toho podle dovolatele vyplývá, že ke splnění zákonné podmínky vedení řádného života by měl odsouzený ve zkušební době se zdržet veškerého jednání naplňujícího nejen zákonné znaky trestných činů, ale i přestupků, aniž je nutno mu to zvlášť ukládat podle §82 odst. 2 tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce nejde pouze o nadbytečně formulovaný výrok, neboť při striktním výkladu §82 odst. 2 tr. zákoníku, jak bylo formulováno krajským soudem, by bylo zákonným důvodem pro přeměnu trestu i spáchání dopravního přestupku bagatelní povahy. V závěru svého dovolání vyslovil přesvědčení, že soudem prvního stupně uložený trest zákazu činnosti byl zcela přiměřeným vzhledem k tomu, že obviněný byl v minulosti v osmi případech postižen pro dopravní přestupky, spočívající v překročení dovolené rychlosti, přičemž dva z těchto přestupků spáchal i po nyní posuzované nehodě. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve výroku, kterým se obviněnému ukládá podle §82 odst. 2 tr. zákoníku přiměřené omezení rozhodnutí napadené dovoláním zrušil a ve věci rozhodl v neveřejném zasedání.
Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z celé koncepce dovolání nejvyššího státního zástupce je zřejmé, že tento jednoznačně nevylučuje, aby soud podmíněně odsouzenému v rámci zkušební doby uložil povinnost vyplývající pro něj přímo ze zákona, že takový výrok nemusí být v rozporu se zněním §82 odst. 2 tr. zákoníku. Za zásadní nezákonnost v předmětné trestní věci však považuje to, že povinnost byla obviněnému uložena ve zcela obecné poloze, aniž by byla tato povinnost jakkoliv omezena či konkretizována jako je tomu v případě výše uvedené judikatury.
Na tomto místě lze zmínit již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tz 147/2000, ze kterého mj. vyplývá, že je důvodným ukládat pachatelům trestných činů zanedbání povinné výživy, spáchaných úmyslně, přiměřené povinnosti, které mají vést pachatele k tomu, aby v době podmíněného odsouzení plnili řádně vyživovací povinnost (řádně a včas platit běžné výživné), přičemž vyživovací povinnost je stanovena nejen v zákoně č. 94/1963 Sb., zákon o rodině ve znění pozdějších předpisů, ale také např. v ustanovení §196 odst. 2 tr. zákoníku.
Soud druhého stupně projednával odvolání obviněného a dospěl k závěru, že „uložení trestu zákazu činnosti, vedle trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 14 měsíců, je v případě obviněného nepřiměřenou sankcí“ – viz str. 6 rozsudku. Dále také uvedl, že aby se obviněný do budoucna vyvaroval jakýchkoli přestupků v dopravě a jakéhokoli ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, zvolil uložení přiměřeného omezení spočívající ve zdržení se při řízení motorových vozidel jednání, které by svou povahou naplňovalo znaky skutkové podstaty některého z přestupků podle zákona o provozu na pozemních komunikacích.
V souvislosti s otázkou ukládání přiměřených omezení a přiměřených povinností je vhodné uvést, že jejich uložením se mj. prohlubuje výchovný vliv podmíněného odkladu výkonu trestu. Je-li takové přiměřené omezení nebo povinnost uložena, nemusí být takový výrok ani v rozporu s ustanovením §82 odst. 2 tr. zákoníku, neboť ve svém důsledku pouze takovému obviněnému opětovně připomíná, že ve zkušební době musí vést řádný život jak vyplývá z ustanovení §83 odst. 1 tr. ř. Při rozhodování o tom, zda obviněný vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, pokud by byl uložen trest odnětí svobody bez přiměřených povinností a přiměřeného omezení, vycházel by soud mj. také ze zjištění, zda se dopustil na úseku silniční dopravy jako řidič přestupku podle zákona o provozu na pozemních komunikacích. Při rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, by bezpochyby bylo bráno v úvahu, o jaké přestupky se jednalo. Je nesporné, že je rozdíl např. mezi přestupkem podle §18 odst. 4 (rychlost jízdy v obci) a ustanovením 6 odst. 1 písm. a) (řidič motorového vozidla je povinen být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem) a tyto skutečnosti by musely být při rozhodování o osvědčení se obviněného brány v úvahu, ať již by šlo o uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého s odkazem na ustanovení §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako v případech uloženého trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku při uložení přiměřených omezení a povinností, které byly vymezeny v rozsahu celého zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího soudu lze tedy v daném případě konstatovat, že uložením přiměřených omezení a přiměřených povinností obviněnému v rozsahu „zdržet se při řízení motorových vozidel jednání, které by svou povahou naplňovalo znaky skutkové podstaty některého z přestupků podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“, došlo pouze k zopakování všeobecné podmínky vyjádřené v ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku – vést ve zkušební době řádný život. Přehlédnuto nesmí být ani ustanovení §83 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ze kterého vyplývá, že pokud by obviněný zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu odnětí svobody, může soud ponechat podmíněné odsouzení v platnosti a stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti.
V předmětné trestní věci tedy existuje situace, kdy trest odnětí svobody podmíněně odložený je uložen ve spojení s přiměřenými omezeními a přiměřenými povinnostmi, které však nejsou formulovány tak, aby byla určitá a kontrolovatelná, ale jsou vymezeny zcela obecně, což ve svém důsledku obecně znamená, že pouze se překrývají s obecnou podmínkou vedení řádného života ve zkušební době. Za takto vzniklé situace, kdy přiměřená omezení a přiměřené povinnosti nepřekračují v rámci rozhodování o podmíněném odsouzení (§83 tr. zákoníku) základní podmínku osvědčení se ve zkušební době – tj. podmínku vedení řádného života ve zkušební době, nelze hovořit o tom, že by se jednalo o uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého s uložením přiměřených omezení a přiměřených povinností, který nelze uložit. Jde pouze o situaci, kdy tímto způsobem došlo pouze k duplicitnímu vyjádření podmínky vedení řádného života, přičemž takové vyjádření vzhledem k neurčitosti přiměřených povinností a přiměřených omezení lze označit za nadbytečné.
Dále nejvyšší státní zástupce dovozuje, že přiměřené povinnosti a přiměřená omezení byly uloženy tak široce, že ve své podstatě umožňují jakékoli porušení předpisů o provozu na pozemních komunikacích obviněným posoudit při rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, za nesplnění podmínky vedení řádného života, a proto dospěl k závěru, že je nutno podat dovolání ve prospěch obviněného. Shora však již Nejvyšší soud vyslovil závěr, že v předmětné trestní věci „přiměřené omezení zdržet se při řízení motorových vozidel jednání, které by svou povahou naplňovalo znaky skutkové podstaty některého z přestupků podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“, které uložil soud druhého stupně obviněnému, nezpřísňuje podmínky podmíněného odsouzení, neboť i při podmíněném odsouzení bez aplikace §82 odst. 2 tr. zákoníku, je podmínkou osvědčení řádné chování – vedení řádného života. Shora také bylo konstatováno, že existují rozdíly mezi přestupky na úseku silničního provozu, avšak zákonné vyjádření podmínky vedení řádného života vyjadřuje nutnost přezkoumat při rozhodování o tom, zda se obviněný osvědčil, všechny okolnosti, které jsou významné pro vyslovení závěru, že obviněný vedl řádný život, nikoli pouze formalisticky přistoupit k problematice přiměřených povinností a omezení, jak by mohlo vyplývat z dovolání nejvyššího státního zástupce.
Základním bodem dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem ve prospěch obviněného tedy zůstává, že za zásadní nezákonnost v předmětné trestní věci považuje to, že povinnost byla obviněnému uložena ve zcela obecné poloze, aniž by byla tato povinnost jakkoliv omezena či konkretizována jako je tomu v případě výše uvedené judikatury. Z tohoto vyjádření vyplývá, že státní zástupce při podání dovolání se zaměřil pouze na to, že porovnával obecnost „přiměřeného omezení“ v předmětné trestní věci s konkretizovanými povinnostmi, jak vyplývalo z judikatury, kterou konstatoval. Patrně z té skutečnosti, že v jím zmiňovaných rozhodnutích byly povinnosti obviněného konkretizovány a v předmětné trestní věci tomu tak nebylo, dospěl k závěru, že výklad „přiměřeného omezení“, který zvolil Krajský soud v Českých Budějovicích je tak široký, že bylo rozhodnuto v neprospěch obviněného. Jediným kritériem se pro dovolatele stalo posouzení konkretizace a obecnosti v předmětné věci se srovnávanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, aniž by bylo přihlédnuto k základní podstatě „přiměřeného omezení“, v dané trestní věci vyjádřeného, které svým rámcem nezpřísňuje podmínky – vedení řádného života, jako podmínky při rozhodování o osvědčení obviněného.
Závěrem je však nutno uvést, že úvahy a způsob, kterým soud druhého stupně nahradil trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel obecně formulovaným omezením na úseku dopravy z hlediska výchovného a sankčního ve vztahu k obviněnému, nepovažuje Nejvyšší soud za důvodné. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann