ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1120.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1120/2013-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. prosince 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné Bc. I. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 7 To 24/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 12/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 2 T 12/2011, byla obviněná Bc. I. Š. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. c), j) tr. zákoníku a byla odsouzena podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
Obviněná se zločinu dopustila tím, že dne 8. 1. 2011 v době od 12:20 do 16:43 hod. v D., ulice Ž., v návaznosti na sdělení ze dne 7. 1. 2011 a 8. 1. 2011 v ranních hodinách, jejího bývalého přítele a otce nezletilé dcery N. Š., Bc. M. Š., se kterým obžalovaná vedla dlouhodobé spory ohledně styku s nezletilou dcerou, že bude povinna mu na základě soudního rozhodnutí nezletilou předat ke styku od soboty do neděle včetně noci, přičemž Bc. M. Š. převzal nezletilou po domluvě s obžalovanou dne 8. 1. 2011 v 9:20 hod., posléze ji této předal téhož dne ve 12:20 hod. s tím, že si pro ni opětovně přijde téhož dne v 15:00 hod., následně až v 15:30 hod. a vrátí ji obžalované v 18:00 hod. téhož dne, k čemuž ale nedošlo, obžalovaná v úmyslu usmrtit svoji nezletilou dceru N. Š. a zároveň spáchat vlastní sebevraždu v předmětném bytě aplikovala této dne 8. 1. 2011 antidepresiva a hypnotika – Cipralex, Stilnox, Efectin, Alprazolam, pustila v bytě plyn ze dvou hořáků kuchyňského sporáku, přičemž v přesně nezjištěný den napsala dopisy na rozloučenou pro své blízké a závěť, kdy takto jednala ve snaze pomstít se Bc. M. Š. tím, aby měl jednak výčitky svědomí za to, co spáchala, tak i tím, že by už svou dceru nikdy neměl, přičemž na SMS zprávy, zvonění, bouchání a výzvy Bc. M. Š., Policie ČR a Hasičského záchranného sboru Děčín, kteří cítili, že z předmětného bytu uniká plyn, obžalovaná nereagovala, v 16:43 hod., kdy se zasahující hasiči snažili vniknout do obývacího pokoje předmětného bytu přes balkon sousedního bytu, obžalovaná poté, co předtím vstoupila z kuchyně svého bytu na balkon, kde společně s nezletilou dcerou N. přelezla zábradlí balkonu a následně s ní skočila v náručí z 3. podlaží panelového domu, z výšky 10 m dolů, kde obžalovaná dopadla do betonového žlabu a zůstala ležet na zádech, ke způsobení žádných závažných poranění u nezletilé N. Š. nedošlo, v době od 8. 1. do 14. 1. 2011 byla hospitalizována na Dětské klinice Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, obžalovaná utrpěla těžké poranění páteře, hrudníku, zad, zlomeniny žeber, klíčních kostí, pravé lopatky, pažní kosti, hrudních i bederních obratlů, zhmoždění plic, přerušení hrudní míchy s rozvojem těžkého šokového stavu, úplné ochrnutí dolní poloviny těla a nalézala se v bezprostředním ohrožení života.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 7 To 24/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že její jednání nelze hodnotit a subsumovat pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. c), j) tr. zákoníku, nýbrž pod skutkovou podstatu zločinu zabití podle §141 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, případně ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 5 tr. zákoníku. Soudy podle obviněné nesprávně zhodnotily základní znaky skutkové podstaty zločinu, jímž byla uznána vinnou, a to subjektivní stránku neboli pohnutku a motiv. Závěry krajského soudu ohledně pohnutky a motivu byly podle obviněné učiněny zásadně na základě znaleckého posudku PhDr. Š. Tůmové a nikoli i na základě opozitního znaleckého posudku PhDr. J. Pavláta, který soud pouze jednostranně posoudil tak, že závěry v něm obsažené nejsou v souladu s pravdou, zejména s ohledem na možnou teorii existence rozšířené sebevraždy, přičemž soudy se podle obviněné do dnešního dne s otázkou rozšířené sebevraždy nevypořádaly. Závěry znalkyně PhDr. Š. Tůmové, obsažené zejména v její výpovědi u hlavního líčení, považuje obviněná za nepřesvědčivé, neboť není podle ní jasně dáno, zda v rozhodné době trpěla depresí ve stadiu nemoci či nikoli. Podle obviněné měl být v její věci vypracován ústavní znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví klinické psychologie, který by jednoznačně odborně posoudil oba znalecké posudky. Ani jeden ze slyšených znalců se tedy podle názoru obviněné jednoznačně nevyjádřil k otázce, zda v rozhodné době u ní byla deprese ve stadiu nemoci, která by jednoznačně potvrdila nebo vyvrátila teorii o možné rozšířené sebevraždě. Tato skutečnost je absolutorium k posouzení subjektivní stránky i pro posouzení pohnutky ve smyslu písm. j) odst. 3 §140 tr. zákoníku. Soud podle obviněné nedostatečně zdůvodnil, proč se nepřiklonil k nutnosti vypracování ústavního znaleckého posudku, a sám se vyjadřoval k odborným závěrům znalců nikoli však v rovině výkladové, ale v rovině tvorby odborných závěrů z oboru zdravotnictví odvětví klinické psychologie, což však podle obviněné soudu nenáleží. Soudy údajně nezdůvodnily její fyzické napadání ze strany otce nezletilé N. Š., dlouhodobé a intenzivní psychické týrání jí i nezletilé, což mělo fatální následky. Obviněná uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry znalce PhDr. J. Pavláta, který jednoznačně popsal motivační a pohnutkovou část jejího jednání jako rozšířenou sebevraždu. Dále v dovolání porovnává znalecké posudky PhDr. Š. Tůmové a PhDr. J. Pavláta s tím, že podrobně rozebírá údajné nedostatky znaleckého posudku PhDr. Š. Tůmové oproti znaleckému posudku PhDr. J. Pavláta. Obviněná uzavřela, že pokud jednala z titulu rozšířené sebevraždy, je nedůvodná právní kvalifikace podle §140 odst. 2, 3 písm. c), j) tr. zákoníku. Zavrženíhodná pohnutka navíc podle ní nebyla prokázána a nevyplývá ani ze skutkové věty. Poukázala na možnou právní kvalifikaci podle §141 tr. zákoníku s ohledem na to, že v řízení bylo údajně prokázáno domácí násilí a psychické týrání ze strany otce nezletilé N. Š., a to dlouhodobě a intenzivně, což bylo činěno i na nezletilé. Soudy tak měly důkladněji zjišťovat její psychický stav ve vztahu k trestnému činu. Zjištění a existence rozšířené sebevraždy je podle obviněné zcela zásadní pro kvalifikaci skutku. Soudy se však dostatečně nevypořádaly se závěry znalců ani s existencí domácího násilí a psychického týrání její i nezletilé otcem nezletilé M. Š., stejně jako s otázkou pohnutky jejího jednání.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovila žádost, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala podle §265h odst. 3 trestního řádu, a to z důvodu jejího nepříznivého zdravotního stavu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že sice brojí proti právní kvalifikaci skutku a navrhuje možné alternativní právní posouzení činu, čímž podle něj formálně vyhověla uplatněnému dovolacímu důvodu. Tyto odchylné možnosti právního posouzení ovšem obviněná podkládá argumenty, které podle státního zástupce nejsou souladné se skutkovými závěry soudů obou stupňů, jak jsou vyjádřeny v odůvodnění jejich rozhodnutí. V rozporu s realitou je podle státního zástupce tvrzení obviněné, že „zavrženíhodná pohnutka nebyla prokázaná a neplyne ani ze skutkové věty“, neboť ze skutkové věty právě taková motivace jednoznačně vyplývá. Pokud jde o vyjádření, že „v rámci řízení bylo prokázáno domácí násilí a psychické týrání ze strany otce nezletilé N., a to dlouhodobě a intenzivně, což bylo činěno i na nezletilé“, neodpovídá to podle státního zástupce pravdě, žádné takové okolnosti provedeným dokazováním podle něj zjištěny nebyly. Naopak se ukázalo, že se ze strany obviněné jednalo vesměs o křivá obvinění a že stejným způsobem se chovala i ke svému předešlému partnerovi. Obviněná takovými námitkami však podle státního zástupce nebrojí proti aplikaci hmotně právních norem, nýbrž proti samotným skutkovým zjištěním, a takové námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. O skutkové námitky jde podle státního zástupce také v případě námitek, že se soudy nevyrovnaly s diferencemi ve znaleckém posouzení jejího duševního stavu v době činu. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí (str. 4–6) odvolacího soudu, který se danou otázkou zabýval.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž z převážné míry je podáno z jiných důvodů, než které jsou definovány v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že pokud jde o odklad výkonu trestu, byl obviněné usnesením předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 2 T 12/2011, odložen výkon trestu o čtyři měsíce, a to s ohledem na její zdravotní stav a prověření možnosti výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 1080 a násl. tr. spisu).
Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněné jsou opakováním jejích námitek uplatněných již v odvolání (č. l. 1038 a násl. tr. spisu), kterými se soud II. stupně zabýval a vypořádal se s nimi. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolací námitky byly z velké části podány z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a námitku, kterou bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Obviněná v dovolání sice brojí proti právní kvalifikaci svého jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k §140 odst. 2, 3 písm. c), j) tr. zákoníku a navrhuje možné alternativní možnosti právního posouzení činu (podle §141 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku či podle §146a odst. 1, 5 tr. zákoníku). Namítá, že soudy nesprávně zhodnotily základní znaky skutkové podstaty uvedeného zločinu, a to subjektivní stránku neboli pohnutku a motiv, který jí vedl k jednání. Tuto hmotně právní námitku však podle obsahu dovolání postavila na pouhé polemice se skutkovými zjištěními soudů, a se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy. Obviněná v dovolání podrobně rozebírá provedené důkazy, ze kterých soudy vycházely při svých závěrech o subjektivní stránce uvedeného zločinu (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. M. Hesslera, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie PhDr. Š. Tůmové, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie PhDr. J. Pavláta, listinné důkazy – dopisy na rozloučenou, závěť, e-mailovou korespondenci, SMS zprávy mezi obviněnou a M. Š.). Namítá, že soudy tyto důkazy nesprávně hodnotily a své závěry opřely výhradně o znalecké posudky vypracované na žádost orgánů činných v trestním řízení. Soudy tyto znalecké posudky podle obviněné přecenily a dostatečně se nezabývaly znaleckým posudkem vypracovaným na žádost obhajoby PhDr. J. Pavlátem. Rozpory mezi znaleckými posudky pak měly být podle obviněné vyřešeny vypracováním ústavního znaleckého posudku o oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Závěry plynoucí z vypracovaných znaleckých posudků jsou tedy podle obviněné nejednoznačné a soudy nedostatečně odůvodnily, proč nepřistoupily k vypracování ústavního znaleckého posudku. Ze znaleckých posudků podle obviněné jasně nevyplývá, zda v rozhodné době trpěla depresí ve stádiu nemoci, což je podle obviněné podkladem k možné teorii o rozšířené sebevraždě. Zavrženíhodná pohnutka, že pak nebyla prokázána a ani nevyplývá ze skutkové věty. Soudy se také nevypořádaly s údajně prokázanou skutečností, že byla ona i nezletilá N. dlouhodobě a intenzivně psychicky týrána ze strany M. Š.
Takové námitky obviněné však zcela zjevně odporují skutkovému základu, jež nalézací soud stanovil na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů a z něhož vycházel při určení právní kvalifikace skutku. Obviněná svými výhradami nebrojí proti aplikaci hmotně právních norem, nýbrž proti samotným skutkovým zjištěním, a takové námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Obviněná se domáhá změny skutkových zjištění soudů a nabízí svou verzi skutkového stavu, postavenou na svém způsobu hodnocení důkazů, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem hodnotily soudy obou stupňů důkazy, zejména v otázce motivu a pohnutky jejího jednání. Dovolání tak, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná. Prostřednictvím těchto námitek nevytýká žádnou vadu v právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, ale domáhá se příznivějších skutkových zjištění, na základě jejichž změny by pak mělo dojít i k jí navrhované změně právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud v dané věci neshledal ani existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který jako jediný odůvodňuje výjimečný zásah do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněná nenamítala.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů a z obsahu trestního spisu je zřejmé, že soudy se předmětnou trestní věcí obviněné řádně zabývaly, provedly velice pečlivě veškeré důkazy, jakož i přesvědčivě odůvodnily, k jakým závěrům při jejich hodnocení dospěly. Pokud jde o subjektivní stránku uvedeného zločinu, motiv a pohnutku obviněné k jednání, vycházely soudy především ze znaleckých posudků vypracovaných v průběhu trestního řízení. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. M. Hesslera (č. l. 541 a násl. tr. spisu) a z výpovědi tohoto znalce u hlavního líčení (č. l. 994 a násl tr. spisu) jasně vyplynulo, že tento znalec – kompetentní k tomu, aby se vyjádřil, zda u obviněné byla v době rozhodné přítomna duševní choroba, která by ovlivnila její motiv k jednání, neshledal u obviněné depresi psychotické hloubky, tedy neshledal na straně obviněné žádnou duševní chorobu a zcela jednoznačně u obviněné vyloučil motivaci plynoucí z duševní choroby. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie PhDr. Š. Tůmové (č. l. 564 a násl. tr. spisu), jakož i výpověď této znalkyně u hlavního líčení (č. l. 992 a násl. tr. spisu), pak doplnil posudek MUDr. M. Hesslera o hodnocení typu osobnosti obviněné ve vztahu k motivaci k výše citovanému jednání. Podstatné je, že ani jeden z uvedených znalců neshledal u obviněné chorobné mechanismy, které by ovlivnily jednání obviněné, proto se ve svých znaleckých posudcích ani blíže nezabývali otázkou tzv. rozšířené sebevraždy, pro kterou je právě nutný patologický podklad. Oba znalci ve svých výpovědích uvedli, že se s případy tzv. rozšířené sebevraždy ve své praxi již několikrát setkali. Termín rozšířené sebevraždy byl v uvedeném případě použit ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie PhDr. J. Pavláta (č. l. 880 a násl. tr. spisu), který však hodnotil toliko osobnostní rysy obviněné a nevyjadřoval se věcně k psychiatrickým chorobným mechanismům, které mohly mít vliv na jednání obviněné, vyjádřil se pouze tak, že by mohly být u obviněné přítomny. Tento znalec jak uvedl, se s případem rozšířené sebevraždy dosud nesetkal. Závěry tohoto znalce však byly vyvráceny zejména znaleckým posudkem MUDr. M. Hesslera, který jasně stanovil, že jednání obviněné nebylo ovlivněno duševní chorobou. Se závěry tohoto znalce pak korespondují závěry znalkyně PhDr. Š. Tůmové ohledně motivu jednání obviněné v souvislosti s jejími osobnostními rysy. V průběhu hlavního líčení bylo navíc zjištěno, že znalec PhDr. J. Pavlát nepracoval se všemi dostupnými podklady pro vyhotovení znaleckého posudku, neboť mu nebyl znám obsah e-mailové korespondence mezi obviněnou a M. Š., kde je zachycena snaha obviněné o obnovení vztahu a naopak odmítavý přístup M. Š.
Z výše uvedeného nepochybně vyplývá, že u obviněné nebyly zjištěny chorobné mechanismy, na základě kterých by její jednání mohlo být hodnoceno jako rozšířená sebevražda, jak se snaží namítat obviněná. Rovněž nebylo v průběhu trestního řízení prokázáno, že by obviněná a její dcera byly vystaveny domácímu násilí, jak tvrdí obviněná. Z důkazní situace uvedené a pečlivě hodnocené v rozhodnutích obou soudů, na které Nejvyšší soud plně odkazuje, nepochybně vyplývá také motivace obviněné k činu, která je zcela zřejmá také ze skutkové věty citované výše. Motiv spočívající v tom, že obviněná „ jednala ve snaze pomstít se M. Š. tím, aby měl jednak výčitky svědomí za to, co spáchala, tak i tím, že by už svou dceru nikdy neměl“, nelze hodnotit jinak, než jak jej hodnotily soudy obou stupňů, tedy jako jednání ze zavrženíhodné pohnutky.
Obviněná tím, že se dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného po předchozím uvážení a takový čin spáchala na dítěti mladším 15ti let a z jiné zavrženíhodné pohnutky, jehož se dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo, tak naplnila všechny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. c), j) tr. zákoníku a nikoli jiného trestného činu, jak se snaží namítat obviněná.
Nejvyšší soud neshledal namítané vady, které by naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněné Bc. I. Š. proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš