Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2013, sp. zn. 7 Tdo 1220/2013 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1220.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1220.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1220/2013-23 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného L. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 10 To 86/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 7/2012, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 2 T 7/2012, byl obviněný L. G. uznán vinným ad 1), 2) dvěma zločiny znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 10 To 86/2012, z podnětu obou odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že na základě stejného skutkového stavu obviněného uznal vinným dvěma zločiny pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle tohoto ustanovení a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. K dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného, proti výroku o vině i trestu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 201/2013, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce, že jednání obviněného naplňuje znaky zločinů znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, a právní posouzení skutků odvolacím soudem pouze jako dva zločiny pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku je proto nesprávné. Po zrušení výše uvedeného rozsudku Vrchní soud v Praze znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 10 To 86/2013. Z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu I. stupně zrušil tentokrát pouze ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uložil obviněnému za dva zločiny znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, ohledně kterých zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen, podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku trest odnětí svobody opět v trvání 18 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Odvolání krajského státního zástupce, který považoval trest odnětí svobody uložený soudem I. stupně v trvání 5 let za nepřiměřeně mírný, vrchní soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Proti, v pořadí již druhému rozsudku Vrchního soudu v Praze, podal nejvyšší státní zástupce opět dovolání v neprospěch obviněného, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že napadeným rozsudkem byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Po rekapitulaci dosavadních rozhodnutí soudů ve věci uvedl, že vrchní soud byl vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozhodnutí, nicméně obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, tedy ve shodné výměře jako ve svém předchozím zrušeném rozsudku ze dne 23. 10. 2012, ač předchozí výrok o trestu (omylem uvedeno „o vině“) byl vázán na předchozí výrok o vině trestným činem s mírnějším rozpětím trestní sazby. Užití moderačního ustanovení §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, přitom vrchní soud nijak blíže nezdůvodnil a pouze stručně poukázal na nevhodné chování poškozených a podíl špatné výchovy rodičů. Nejvyšší státní zástupce ve věci ale neshledává naplnění podmínek moderačního ustanovení §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, které v dovolání citoval i s odkazem na judikaturu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Poukázal obecně na podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, kterými jsou jednak konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které pak způsobují, že použití zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tyto podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí tedy být splněny zároveň. Odvolacímu soudu vytýká jeho nepodložený závěr o splnění uvedených podmínek, když neuvedl v čem konkrétně spočívají mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele, pro které by použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné, a z čeho dovozuje, že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Nejvyšší státní zástupce namítá, že za mimořádné okolnosti případu nelze považovat chování nezletilých poškozených, jak to dovozuje odvolací soud, když obviněný je dospělou plně příčetnou osobou, a lze proto obecně předpokládat, že sám udrží vztah s dětmi na společensky únosné hranici. Nikoli naopak, že slabosti a nezkušenosti poškozených zneužije k vlastním záměrům a cílům. Ve prospěch obviněného, že pak nelze vyložit ani poměry související s jeho osobou, vyjma jeho předchozí trestní bezúhonnosti. Ohledně možnosti nápravy obviněného i trestem kratšího trvání nejvyšší státní zástupce uvedl, že sice podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se jeho resocializace jeví pravděpodobně bezproblémovou, ale na druhé straně jde o jedince s méně vyzrálým a částečně zjednodušujícím egocentrickým myšlením, se sklony k subjektivizaci a relativizaci morálních a právních norem, k lehkovážnosti, k podceňování důsledků svého chování a má tendenci chovat se ve specifické situaci nezdrženlivě. Protože nejvyšší státní zástupce neshledává ve věci splnění podmínek pro uložení mimořádně sníženého trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, a došlo tak podle jeho názoru k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř,. a §265l odst. 1 tr. ř., zrušil napadený rozsudek a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Protože námitky nejvyššího státního zástupce proti výroku o trestu napadeného rozsudku odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, Nejvyšší soud se zabýval otázkou opodstatněnosti postupu Vrchního soudu v Praze z hlediska použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že v této věci lze vzhledem k okolnostem případu mít za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem, bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Obviněný se trestných činů dopustil tak, že ad 1) přesně nezjištěného dne kolem 10. 12. 2011, v době okolo 17:00 hodin v obci T. , okr. S. , v osobním motorovém vozidle zn. Škoda Felicia combi za účelem přimět poškozenou nezletilou M. L. , o které věděl, že jí ještě nebylo 15 let, k pohlavnímu styku, sklopil opěradlo sedačky spolujezdce, na kterém poškozená seděla, poškozenou začal soustavně líbat a ač jej od sebe rukama odstrkovala, kdy během líbání jí jednu ruku svým tělem, kterým na ni nalehl, znehybnil, ji začal jednou rukou osahávat na prsou, nohou a břiše a ač se snažila volnou rukou jej od sebe nadále odtlačit a dát mu tuto jeho ruku od svého těla, což se jí pro jeho fyzickou převahu nepodařilo, strčil svoji ruku pod její spodní kalhotky a zasunul nejméně jeden prst do jejího přirození, na což poškozená zareagovala tím, že jej kopla, v důsledku čehož svoje jednání ukončil a odvezl ji do místa bydliště, ad 2) v neděli dne 12. 2. 2012 v době okolo 18:15 hodin v blízkosti obce B. , okr. S. , v porouchaném osobním vozidle zn. Škoda Felicia combi, za účelem přimět poškozenou nezletilou B. N. , o které věděl, že jí ještě nebylo 15 let, k pohlavnímu styku, sklopil opěradlo sedačky spolujezdce, na které poškozená seděla, naklonil se nad ní, osahával ji na prsou a ač jej i prosila, aby ji nechal být a snažila se mu vysmeknout a rukama jej odstrčit, tak její ruce chytil, dal jí je nad hlavu, kde jí je jednou rukou držel, a pak druhou ruku zasunul pod její oblečení a k jejímu přirození, do kterého jí vsunul nejméně jeden prst a poté od dalšího jednání upustil, neboť zaznamenal ve tváři poškozené zděšení. Je skutečností, že za zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož dvojnásobným spácháním byl obviněný uznán vinným, hrozí pachateli trest odnětí svobody od pěti až do dvanácti let, přičemž vrchní soud uložil obviněnému za použití ustanovení §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody pouze v trvání 18 měsíců. Nejvyšší státní zástupce v dovolání vytkl vrchnímu soudu nesprávné použití ustanovení §58 tr. zákoníku, upravujícího podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. V obecné poloze podrobně uvedl, za jaké situace lze považovat tyto podmínky za splněné a vyslovil názor, že v této trestní věci nebyla pro použití ustanovení §58 tr. zákoníku splněna ani jedna zákonná podmínka, když argumentaci odvolacího soudu ohledně nevhodného chování nezletilých poškozených, nelze považovat za mimořádné okolnosti případu. Vedle obecných závěrů ohledně podmínek použití §58 tr. zákoníku, pak spočívá argumentace nejvyššího státního zástupce proti rozhodnutí vrchního soudu již jen na vytýkání absence důvodů, které jej k rozhodnutí vedly a pominutí námitek, které státní zástupce uvedl již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Podle §58 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pak při snížení trestu odnětí svobody podle odst. 1 a 2 nelze uložit trest pod jeden rok, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň pět let. Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku je sice zřejmé, že Vrchní soud v Praze respektoval minimální hranici mimořádně sníženého trestu odnětí svobody, ale přes více podmínek nutných pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, jak vyplývají z výše citovaného ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, jeho stručné odůvodnění rozhodnutí uvádí pouze jednu konkrétní okolnost, na které své rozhodnutí založil. Uvedl totiž pouze to, že poškozené navozovaly situaci, ve které se obviněný domníval, že je mezi nimi velmi blízký vztah, že rodiče měli tomuto nevhodnému stavu zabránit a při jejich výchově selhali, takže na celém případu se podílelo nevhodné jednání poškozených a špatná a nevhodná výchova rodičů. Tuto argumentaci Vrchního soudu v Praze považuje Nejvyšší soud za zcela nedostatečnou pro odůvodnění postupu podle §58 tr. zákoníku, a to již jen proto, že chování poškozených v žádném případě nelze považovat za jedinou a ani za rozhodující okolnost případu, jak to učinil odvolací soud. V důsledku povrchního přístupu Vrchního soudu v Praze k odůvodnění rozsudku, působí celé rozhodnutí zcela nepřesvědčivé a vyvolává tak vážné pochybnosti o jeho správnosti. To bylo zjevně také jedním z důvodů podání dovolání, jak vyplývá z jeho obsahu. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce, že chování nezletilých poškozených nelze považovat za mimořádné okolnosti případu. Jde ale o okolnost, kterou také nelze při posuzování okolností případu zcela pominout. Vrchní soud v Praze sice okrajově připustil, že se vzhledem k věkovým rozdílům jednalo o nerovné postavení mezi obviněným a poškozenými, zcela ale pominul, že obě poškozené byly v době činu pouze čtrnáctileté děti, jejichž fyzický a zejména rozumový vývoj nebyl zdaleka ukončen, a v tomto věku není u nich zcela utvořen správný žebříček hodnot ani způsobů chování. Nevzal v úvahu, že tomuto věku je naopak vlastní nezkušenost, zvídavost, nedostatečná schopnost rozlišit zlo a dobro, ale také např. nekritická důvěřivost zejména vůči starším osobám, kterou obviněný v tomto případě zneužil. Zejména z těchto důvodů nelze akceptovat názor Vrchního soudu v Praze o chování poškozených jako rozhodující a jediné okolnosti případu, odůvodňující použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom ani není zřejmé, na základě čeho dospěl k tak kategorickému závěru o zanedbání výchovy poškozených, když z obsahu spisu žádné závažné výchovné nebo rodinné problémy ohledně poškozených nevyplývají. Byť tedy v trestní věci sehrálo také chování poškozených svoji roli, kterou z hlediska okolností případu nelze zcela pominout, Vrchní soud v Praze tuto okolnost absolutizoval v podstatě na jedinou a rozhodující okolnost případu svědčící pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. A to v již zmíněné situaci, kdy zákon pro použití tohoto ustanovení stanoví více podmínek, které musí být splněny současně, jak je podrobně uvádí v dovolání také nejvyšší státní zástupce. Nelze než konstatovat, že Vrchní soud v Praze z hlediska odůvodnění rozsudku zcela selhal, ač by vzhledem ke svému postavení v hierarchii soudů měl být soudům nižších stupňů i v tomto směru příkladem. Vedle zcela nedostatečného odůvodnění rozsudku ohledně podmínek aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, Vrchní soud v Praze při ukládání trestu navíc nijak nezohlednil ani skutečnost, že původním zrušeným rozsudkem uložil obviněnému stejný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, ale za podstatně mírněji trestné zločiny pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc v novém rozsudku také opomenul uvést, že obviněnému ukládá trest odnětí svobody ve stejné výměře za dva trestné činy znásilnění a tedy trest úhrnný. Přes uvedené nedostatky nepovažuje ale Nejvyšší soud napadený rozsudek z hlediska dovolacích námitek za věcně nesprávný, t.j. z hlediska existence dovoláním namítaných podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené situace, kdy proti sobě stojí zájem na řádném odůvodnění soudního rozhodnutí, a zájem na stabilitě pravomocných soudních rozhodnutí, rozhodl se Nejvyšší soud, při věcné správnosti napadeného pravomocného rozsudku, upřednostnit zájem na jeho stabilitě, a pouze z důvodu formálních vad, kterých se Vrchní soud v Praze dopustil, nepřistoupil k jeho zrušení. Jak již bylo výše uvedeno, podle Nejvyššího soudu okolnosti případu svědčí pro závěr, že použití zákonné trestní sazby by bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Takovým mimořádně sníženým trestem odnětí svobody v daném případě, při dolní hranici trestní sazby 5 let odnětí svobody u zločinu znásilnění podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, ale nemůže být trest odnětí svobody pouze v trvání 18 měsíců, a to již vzhledem k tomu, že byl obviněnému ukládán za dva tyto zločiny jako trest úhrnný. Protože takto uložený trest ale nepřekročil zákonné omezení snížení trestu odnětí svobody uvedené v ustanovení §58 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jde pouze o trest nepřiměřeně mírný. Nepřiměřenost trestu ale není důvodem dovolání a nemůže být proto ani důvodem zrušení napadeného rozsudku. Podle názoru Nejvyššího soudu v této věci svědčí pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, t.j. pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby odnětí svobody, zejména tyto okolnosti. Ze strany obviněného se nejednalo o hrubé fyzické násilí vůči poškozeným, ale pouze o méně intenzivní násilí, které postačovalo k překonání jejich odporu. Přitom trestní sazba je při okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá ve spáchání činu na dítěti mladším patnácti let, stejná jako při jiné této okolnosti spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Mezi těmito jednotlivými okolnostmi by z hlediska jejich závažnosti měla být rovnováha, které odpovídá také hrozba stejným trestem, ale nelze je posuzovat pouze paušálně. I při naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba hodnotit intenzitu jejího naplnění, a to vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Proto nelze přehlédnout, že v tomto případě jednání obviněného sice naplnilo znaky zločinů znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, bylo ale v obou případech jednorázové, krátkodobé a obviněný jej zanechal ihned poté, co jedna z poškozených projevila intenzivnější odpor kopnutím a druhá dala najevo své zděšení. Po výrazném projevu nesouhlasu a odporu ze strany poškozených, tak obviněný nepokračoval ve svém jednání, ač mu v tom v podstatě nic nebránilo. Významnou okolností také je, že jeho jednání se nevyznačovalo pro znásilnění obvykle typickou hrubostí, ale bylo menší intenzity, a nezanechalo žádné následky na zdraví poškozených, které vztah s obviněným chápaly toliko jako přátelství, byť jej udržovaly i vzhledem k jistým materiálním výhodám. Tyto okolnosti případu svědčí pro závěr, že by použití zákonné trestní sazby odnětí svobody bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné. Vzhledem k osobě obviněného, který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, lze současně mít za to, že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Tento závěr také plně odpovídá i zjištění znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který přes určité negativní rysy osobnosti obviněného shledává u něj pravděpodobně bezproblémovou resocializaci, když je u něj zachované funkční svědomí a stydí se za své selhání. Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud neshledal ve věci naplnění uplatněného důvodu dovolání, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. prosince 2013 Předseda senátu JUDr. Michal Mikláš

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/19/2013
Spisová značka:7 Tdo 1220/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1220.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Dotčené předpisy:§58 písm. 1) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28