ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3121.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3121/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce POLANSKÝCH, s.r.o. se sídlem v Protivíně, Mírová č. 146, IČO 47252341, zastoupeného Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova č. 32/1, proti žalované M. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Jarouškem, advokátem se sídlem v Písku, Chelčického č. 50/1, o 162.774,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 113/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. dubna 2013 č.j. 19 Co 689/2013-53, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Jarouška, advokáta se sídlem v Písku, Chelčického č. 50/1.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Písku dne 21.8.2012 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 162.744,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 11.8.2012 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná pro něho pracovala podle pracovní smlouvy ze dne 17.6.2011 jako obchodní zástupce a že po uplynutí zkušební doby uzavřel se žalovanou dne 17.9.2011 dohodu o konkurenční doložce, v níž se žalovaná zavázala, že se "po dobu jednoho roku ode dne ukončení pracovního poměru zdrží výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by vůči němu měla soutěžní povahu", a že v případě porušení této povinnosti zaplatí žalobci smluvní pokutu ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku. Žalovaná, která rozvázala pracovní poměr se žalobcem dohodou ke dni 10.2.2012, však "nejméně ode dne 5.3.2012 začala pracovat na pozici obchodního zástupce pro přímého konkurenta žalobce společnost Holidays s.r.o.", smluvní pokutu odpovídající průměrnému měsíčnímu výdělku ve výši 13.562,- Kč však odmítla zaplatit.
Žalovaná namítala, že dohoda o konkurenční doložce datovaná dnem 17.9.2011 je neplatná, neboť musela být uzavřena ještě před uplynutím zkušební doby. Žalovaná totiž sjednala se žalobcem v pracovní smlouvě ze dne 17.6.2011 zkušební dobu v trvání 3 měsíců, která uplynula teprve dnem 19.9.2011. Žalovaná dále poukázala na to, že dne 17.9.2011 byla sobota, kdy nebyla na pracovišti a nemohla tedy v tento den dohodu uzavřít, a vyslovila "podezření", že listina byla sepsána již dříve bez data a že datum 17.9.2011 bylo doplněno až dodatečně žalobcem.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 9.1.2013 č.j. 9 C 113/2012-31 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 32.820,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Jarouška. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaná, která byla zaměstnána u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 17.6.2011 jako obchodní zástupce v pracovním poměru na dobu neurčitou, sjednala se žalobcem dne 17.9.2011 dohodu o konkurenční doložce, v níž se zavázala "po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru zdržet výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by vůči němu měla soutěžní povahu", a že v případě porušení této povinnosti zaplatí žalobci smluvní pokutu "ve výši dvanáctinásobku měsíční hrubé mzdy", že pracovní poměr účastníků skončil dohodou dnem 10.2.2012 a že žalovaná pracovala od 5.3.2012 u "firmy Holidays s.r.o. jako obchodní zástupce". Podle soudu prvního stupně je dohoda o konkurenční doložce ze dne 17.9.2011 neplatná, neboť byla v rozporu s ustanovením §310 odst.2 zákoníku práce sjednána ještě před uplynutím zkušební doby. Tříměsíční zkušební doba sjednaná v pracovní smlouvě ze dne 17.6.2011 totiž uplynula podle ustanovení §333 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2011) a §122 občanského zákoníku v pondělí dne 19.9.2011, neboť poslední den doby připadl na sobotu dne 17.9.2011, navíc ke sjednání dohody o konkurenční doložce došlo dne 17.9.2011, ačkoliv doba 3 měsíců mohla uplynout (nejdříve) teprve "ve 24.00 hodin uvedeného dne".
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30.4.2013 č.j. 19 Co 689/2013-53 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 34.370,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Jarouška; ve výroku o zamítnutí žaloby rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 35.146,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Jarouška. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že poslední den sjednané zkušební doby sice připadl na sobotu 17.9.2011, že však nemohlo dojít ve smyslu ustanovení §122 odst.3 občanského zákoníku "k prolongaci zkušební doby na pondělí 19.9.2011, neboť podle ustanovení §35 odst.1 zákoníku práce nesmí být zkušební doba delší než 3 měsíce a toto ustanovení je kogentní", a že proto zkušební doba uplynula "v sobotu dne 17.9.2011 ve 24.00 hod.". Byla-li dohoda o konkurenční doložce sjednána dne 17.9.2011, je neplatná, neboť byla v rozporu s ustanovením §310 odst.2 zákoníku práce sjednána před uplynutím zkušební doby. Námitku žalobce, podle níž "je třeba rozlišit mezi počítáním doby a počítáním lhůty", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že "zákoník práce ve znění účinném do 31.12.2011 upravoval pouze počítání času, které se řídilo ustanovením §122 občanského zákoníku, a že teprve od 1.1.2012 se rozlišuje mezi počítáním doby a lhůty; "novou" právní úpravu však nebylo možné použít, neboť sjednaná zkušební doba uplynula přede dnem 1.1.2012.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že po zrušení části zákoníku práce nálezem Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., kterým byla stanovena (mimo jiné) subsidiární použitelnost občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích, zůstala v zákoníku práce řada ustanovení, která lze pokládat "v důsledku obecného principu subsidiarity občanského zákoníku za nadbytečná", a že takovým "nadbytečným" je i původně "delegační ustanovení §333 zákoníku práce"; podle žalobce to znamená, že je "nutné při aplikaci práva hledat především aplikovatelné ustanovení zákoníku práce, které by odpovídalo dané věci, a, kdyby žádné takové ustanovení zákoník práce neobsahoval, je nutné podpůrně aplikovat některé nejbližší ustanovení občanského zákoníku". Ustanovení §122 občanského zákoníku nelze použít v projednávané věci "ani subsidiárně", neboť se vztahuje "pouze na počítání lhůt a nikoliv dob, přičemž jde o dva různé právní pojmy, které zákoník práce užívá". Žalobce současně dovozuje, že "počítání času běhu doby jako počítání doby objektivně plynoucího času" vyžaduje, aby zkušební doba skončila - analogicky jako výpovědní doba - "v poslední den trvání této doby, když podpůrně je možné pro posouzení běhu zkušební doby použít právě ustanovení §51 odst.2 zákoníku práce", a že proto tříměsíční zkušební doba, která začala běžet dnem 17.6.2011, uplynula již v pátek 16.9.2011, a dohoda o konkurenční doložce byla dne 17.9.2011 uzavřena platně. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Uvedla, že "vazba mezi zákoníkem práce ve znění do 31.12.2011 a občanským zákoníkem byla vystavěna na principu delegace", že "právní úprava v §333 odst.1 mluví o počítání času, nikoliv doby a lhůt a odkazuje na ustanovení §122 občanského zákoníku o počítání lhůt", že ke změně právní úpravy došlo až od 1.1.2012, když začala "rozlišovat počítání lhůt a dob", a že sice v ustanovení §51 zákoníku práce se "přímo stanoví" počítání výpovědní doby, což se však nestalo v ustanovení §35 zákoníku práce o zkušební době.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, kdy uplynula zkušební doba, která byla sjednána a začala běžet v době do 31.12.2011. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí sporu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Uvedenou otázku hmotného práva je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb. a č. 466/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2011 (dále jen "zák. práce"). Ustanovení §333 zákona č. 262/2006 Sb. ve znění zákona č. 365/2011 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.1.2012 a podle něhož "práva i povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny" a "doby počínají prvním dnem a končí uplynutím posledního dne stanovené nebo sjednané doby; to platí také v případě, kdy je uplynutím doby podmíněn vznik nebo zánik práva", nelze v projednávané věci aplikovat, neboť je lze použít - jak vyplývá z "přechodného" ustanovení Čl. II bodu 11 zákona č. 365/2011 Sb. - "na doby, které začaly plynout nejdříve ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona".
Podle ustanovení §35 odst.1 věty první zák. práce "je-li sjednána zkušební doba, nesmí být delší než 3 měsíce po sobě jdoucí ode dne vzniku pracovního poměru (§36 odst.1)".
Podle ustanovení §333 odst.1 zák. práce "počítání času se řídí §122 občanského zákoníku".
Zatímco "starý zákoník práce" (zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) rozlišoval (v době od 1.1.1989 až do skončení své účinnosti dne 31.12.2006) mezi lhůtami (uplynutím času, v němž má být učiněn pracovněprávní úkon nebo jiná pracovněprávní skutečnost) a dobami (uplynutím času, jímž dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností účastníků a dalších subjektů pracovněprávních vztahů) a upravoval odlišně počítání jejich běhu (srov. §266 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů), zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2007, nečinil při počítání času mezi lhůtami a dobami rozdíl; pro počítání času (lhůt a dob) ustanovením §333 odst.1 zák. práce delegoval pro oblast pracovněprávních vztahů použití ustanovení §122 občanského zákoníku a současně stanovil výjimky pro počítání některých dob, například v ustanovení §26 odst.1 a 2, §51 odst.2 nebo §76 odst.6 zákona č. 262/2006 Sb.
Po zrušení tzv. delegačního principu, k němuž došlo nálezem Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. ke dni 14.4.2008, se uplatňuje v pracovněprávních vztazích subsidiarita občanského zákoníku; pracovněprávní vztahy se - jak vyplývá z principu subsidiarity - řídí také občanským zákoníkem, a to v rozsahu, v jakém nejsou upraveny zákoníkem práce a dalšími pracovněprávními předpisy. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že po dni 14.4.2008 lze pokládat ustanovení §333 odst.1 zák. práce za "nadbytečné", neboť závěr o použití ustanovení §122 občanského zákoníku o počítání času v pracovněprávních vztazích vyplývá již ze samotného principu subsidiarity občanského zákoníku. S jeho názorem o tom, že ustanovení §122 občanského zákoníku lze v pracovněprávních vztazích použít jen na počítání lhůt a nikoliv také dob, však nelze souhlasit.
Ustanovení §122 občanského zákoníku je označeno nadpisem "Počítání času" a ve svém znění hovoří o "lhůtách". Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů) v souvislosti s uplynutím času uvádí jednak termín "lhůta", jednak pojem "doba", aniž by mezi nimi činil jakýkoliv věcný rozdíl. V soudní a ani právní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že se v občanskoprávních vztazích ustanovením §122 občanského zákoníku řídí také např. počítání běhu promlčecích a prekluzivních dob. Má-li být ustanovení §122 občanského zákoníku subsidiárně aplikováno v pracovněprávních vztazích, je nepochybné, že se jím řídí - s výjimkami uvedenými v zákoníku práce - počítání lhůt i dob. Změna v právní úpravě, která v tomto směru nastala od 1.1.2012, se v projednávané věci - jak uvedeno již výše - nemůže uplatnit.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že zkušební doba, která byla sjednána v pracovní smlouvě účastníků ze dne 17.6.2011, uplynula dnem 19.9.2011; soud prvního stupně správně dovodil, že konec doby 3 měsíců připadá na sobotu 17.9.2011 (§122 odst.2 věta první občanského zákoníku) a že proto poslední den zkušební doby připadl ve smyslu ustanovení §122 odst.3 občanského zákoníku na pondělí 19.9.2011. Protože vypočtením času provedeným v souladu se zákonem tímto způsobem uplynula zkušební doba sjednaná v pracovní smlouvě účastníků ze dne 17.6.2011 v trvání 3 měsíců, nelze úspěšně argumentovat - jak to učinil odvolací soud - tím, že by snad měla (mohla) trvat déle než 3 měsíce.
Odvolací soud při svém rozhodování ve věci samé vycházel ze závěru, že konkurenční doložka obsažená ve smlouvě účastníků ze dne 17.9.2011 je neplatná, neboť byla v rozporu s ustanovením §310 odst.2 zák. práce sjednána ještě před uplynutím zkušební doby. I když dospěl k tomuto závěru z nikoliv zcela přiléhavých důvodů, je z výše uvedeného zřejmé, že konkurenční doložka je pro rozpor s ustanovením §310 odst.2 zák. práce neplatná, neboť byla vskutku sjednána před uplynutím zkušební doby dne 19.9.2011, a že tedy je napadený rozsudek odvolacího soudu věcně správný.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm.a) o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované nahradil náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 17.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Náhrada za daň z přidané hodnoty není součástí nákladů, neboť nebylo doloženo, že by advokát JUDr. Jiří Jaroušek byl plátcem daně z přidané hodnoty.
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 17.300,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přístupný.
V Brně dne 27. června 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu