Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.07.2014, sp. zn. 25 Cdo 2132/2012 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2132.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2132.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2132/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce D. Š., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 6, K Brusce 124/6, proti žalované městské části Praha 2, se sídlem úřadu Praha 2, nám. Míru 20, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem Kladno, Gorkého 502, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance group, IČO 471 16 617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 163/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2012, č.j. 54 Co 488/2011-203, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, č.j. 54 Co 488/2011-203, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal jednorázového odškodnění za smrt své nezletilé dcery, která zemřela 14. 7. 2007 v důsledku otravy oxidem uhelnatým unikajícím z plynového průtokového ohřívače (dále jen „karma“) v koupelně bytu, jehož nájemci byli prarodiče zemřelé dcery žalobce a pronajímatelem byla žalovaná. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 5. 2011, č.j. 20 C 163/2009-167, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že k úniku oxidu uhelnatého, který byl příčinou úmrtí nezletilé dcery žalobce, došlo v souvislosti s opravou vadné karmy v bytě, který dcera žalobce obývala společně se svou matkou a jejím druhem. Oprava byla prováděna na základě pověření společnosti Nemoservis s.r.o. vykonávající správu nemovitosti podle mandátní smlouvy uzavřené se žalovanou jako vlastníkem. Dospěl k závěru, že žalovaná jednak nedostála povinnostem pronajímatele podle §687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jenobč. zák.“), jednak v rozporu s povinností předcházet vzniku škody nezajistila karmu před její výměnou tak, aby se do skončení všech prací nedala používat. Odpovědnost za porušení obecné prevenční povinnosti (§415 obč. zák.) shledal rovněž u matky zemřelé a jejího druha, neboť oba věděli, že karma je vadná a byli pracovníky provádějícími opravu informováni o zákazu jejího používání do doby, než bude vyměněna za novou. Nárok žalobce však neshledal opodstatněným pro rozpor s dobrými mravy, když na základě jeho výpovědi a výpovědí svědků dospěl k závěru, že se žalobce nechoval jako řádný otec, s dcerou se téměř nestýkal, neplnil řádně vyživovací povinnost a zájem o svou (v době smrti sedmnáctiletou) dceru začal projevovat teprve několik let před jejím úmrtím. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č.j. 54 Co 488/2011-203, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 240.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu vzniklou úmrtím dcery žalobce společně a nerozdílně s matkou zemřelé a jejím druhem (proti nimž však žaloba nesměřuje). Vycházel přitom jednak ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jednak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2010, č.j. 15 C 197/2009-48, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 51 Co 31/2011, 51 Co 102/2011-98, jímž bylo matce zemřelé a jejímu druhovi proti žalované přiznáno odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. v poloviční výši, tj. 120.000,- Kč, s odůvodněním, že za škodu kromě žalované odpovídají žalobci i „sama zesnulá, která byla přítomna při opravě karmy a věděla o tom, že karma není v pořádku“ . Důvody pro výjimečné odepření výkonu práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy neshledal, když dovodil, že vztah žalobce k dceři nelze charakterizovat jako zcela lhostejný. Neplnění vyživovací povinnosti vůči dceři je sice závažnou skutečností, avšak trestnost tohoto jednání žalobce zanikla v důsledku dodatečného splnění povinnosti, nadto k němu došlo před lety a žalobce poté svou vyživovací povinnost k dceři plnil řádně. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že odlišně hodnotil důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl, a že nevyslechl jako svědka S. S., dědečka zemřelé S., s odůvodněním, že ze soudu předložené lékařské zprávy plyne, že je S. S. léčen pro demenci Alzheimer, bez toho, aby žalované umožnil vyjádřit se k neprovedení navrženého důkazu. Dále soudu vytýká, že žalovanou zavázal k náhradě škody v celém rozsahu, ačkoliv v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 197/2009 bylo pravomocně rozhodnuto, že za vzniklou škodu v rozsahu jedné poloviny odpovídá sama zemřelá spolu se svou matkou a jejím druhem, neboť ti všichni byli informováni, že karma není řádně zapojená. Odvolací soud tedy přehlédl zcela zásadní důkazy, vycházel ze skutkového stavu, který z obsahu spisu nevyplývá a nesprávně jej posoudil po právní stránce. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované rekapituluje svůj vztah se zemřelou dcerou, uvádí, že počáteční nepříliš dobrý vztah se postupem času měnil a prohluboval a v pozdější době dosáhl značné intenzity. Námitku rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy proto považuje za účelovou a nepodloženou. Jelikož posouzení otázky rozporu s dobrými mravy je otázkou právní, odvolací soud nepochybil, když skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně odlišně posoudil po právní stránce. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud nedůvodné dovolání žalované zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a důvodné. Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, který ji zavázal k náhradě škody v plném rozsahu, ačkoli se na vzniku škody podílely další osoby, jejichž spoluzavinění bylo konstatováno pravomocným rozsudkem vydaným v jiném řízení. Podle 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Škůdce odpovídá za škodu jen v tom rozsahu, v jakém je jeho jednání či opomenutí v příčinné souvislosti se škodlivým následkem. Podílí-li se na vzniku škody i jednání poškozeného, popřípadě jakékoliv okolnosti na jeho straně, jež jsou ve vztahu příčinné souvislosti s následkem, v tom rozsahu nemůže být dána odpovědnost žalovaného. Poškozenému se přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, které přispěly ke škodlivému následku, bez ohledu na to, zda byly zaviněné či nikoliv (ve smyslu úmyslu či nedbalosti). Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného (ať zaviněným či nezaviněným), či objektivními okolnostmi na straně poškozeného (náhodou), v tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce. Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Ke spoluzavinění poškozeného je třeba přihlížet i při posuzování nároku na náhradu škody uplatněného pozůstalými po poškozeném, který následkem škodní události zemřel (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 7. 1956, sp. zn. 3 Co 441/1956, publikované pod č. 30/1957 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jednorázová odškodnění pozůstalého v případě usmrcení některé z osob uvedených v ustanovení §444 odst. 3 písm. a) až f) obč. zák. jsou sice v citovaném ustanovení vymezena pevnými částkami, avšak není vyloučeno jejich snížení podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, a to především z důvodu případného spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.), resp. z důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §450 obč. zák. (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky Tábor ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 14 To 290/2005, uveřejněný pod číslem 12/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, trestní část). Podíl dalších osob na vzniku škody nezakládá sice spoluzavinění (spoluúčast) poškozeného, nicméně může být důvodem pro odchylku od zásady solidarity více škůdců (§438 odst. 1 obč. zák.) ve prospěch dělené odpovědnosti (§438 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2010, č.j. 15 C 197/2009-48, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011, č.j. 51 Co 31/2011, 51 Co 102/2011-98, jímž byla v řízení o nároku matky zemřelé a jejího druha na jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. proti žalované každému ze žalobců přiznána polovina zákonem stanoveného odškodnění s tím, že „žalobci i sama zesnulá….porušili obecnou prevenční povinnost “ (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s. 5). Pro projednávanou věc však z uvedeného zjištění žádné závěry nevyvodil. Soudní praxe je dlouhodobě jednotná v názoru, že závaznost pravomocného řešení určité právní otázky se ve smyslu ustanovení §159 odst. 4 o. s. ř. v jiném soudním řízení uplatní toliko při nezměněném okruhu účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikovaný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 514, popř. usnesení ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008). K problematice opakovaného posuzování jedné a téže (předběžné) otázky soudem v jiném řízení Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, zaujal právní názor, že nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena, a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí (obdobně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7901). Odvolací soud se ve smyslu výše uvedených závěrů měl vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry ohledně podílu zemřelé poškozené a dalších osob na vzniku škody (smrtelném následku), jak je učinil soud v předchozím řízení o nároku na jednorázové odškodnění (dalších) pozůstalých proti žalované. Pokud tedy odvolací soud konstatoval, že v předchozím řízení byla odpovědnost žalované stanovena podle její účasti na způsobení škody s přihlédnutím k podílu poškozené zemřelé a dalších osob na smrtelném následku, aniž se zabýval důsledky tohoto podílu poškozené a dalších osob pro rozhodnutí v této věci, odporuje jeho právní posouzení shora citovaným právním názorům, a je tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. července 2014 JUDr. Robert Waltr předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/30/2014
Spisová značka:25 Cdo 2132/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2132.2012.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Závaznost rozsudku
Dotčené předpisy:§438 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§441 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§159a odst. 4 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19