Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2014, sp. zn. 25 Cdo 2876/2013 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2876.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2876.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2876/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Z. P. , zastoupené opatrovníkem Ing. A. P., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1272/21, proti žalované Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, IČO 00064173, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 50, zastoupené Mgr. Martinem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, o 35.100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 94/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2013, č. j. 15 Co 484/2012-246, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 23. srpna 2012, č. j. 7 C 94/2007-215, rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobkyně, která se podrobila dne 14. 11. 2002 koronarografii ve zdravotnickém zařízení žalované a poté upadla do bezvědomí (ve stavu akutního infarktu), utrpěla škodu na zdraví v důsledku opožděně zahájené resuscitace; je zcela nesoběstačná, bez možnosti komunikace, trpí záchvaty křečí, je inkontinentní, trvale není schopna činit právní úkony a uvědomovat si důsledky svého jednání. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2004, byla zbavena způsobilosti k právním úkonům a usnesením téhož soudu, které nabylo právní moci dne 29. 10. 2004, jí byl opatrovníkem ustanoven Ing. A. P. K námitce promlčení soud dospěl k závěru, že v období do 29. 10. 2004 nemohla promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody začít běžet (§113 obč. zák.) a skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik nároku na náhradu škody, mohly být opatrovníkovi žalobkyně známy až poté, co se v plném rozsahu seznámil s veškerou dostupnou zdravotnickou dokumentací žalobkyně, do níž dne 23. 2. 2005 nahlížel a zhotovil si cca 100 kopií, 1. 3. 2005 mu byla zkopírována další část dokumentace a 24. 5. 2006 mu byl předán záznam koronografického vyšetření žalobkyně. Soud dovodil, že promlčecí doba počala běžet dnem 25. 5. 2006, žaloba byla podána dne 14. 3. 2007 při zachování dvouleté subjektivní promlčecí doby. Odpovědnost žalované je dána podle §420 obč. zák. za porušení §415 obč. zák., její zaměstnanci nevyvinuli náležitou činnost ve smyslu §55 odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a v důsledku opožděné resuscitace došlo ke škodě na zdraví žalobkyně. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č. j. 15 Co 484/2012-246, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho posouzením námitky promlčení. Dovodil, že do 29. 10. 2004 nemohla promlčecí doba běžet, protože žalobkyně ztratila způsobilost k právním úkonům a neměla ustanoveného opatrovníka (§113 obč. zák.), avšak v době, kdy jí byl opatrovník ustanoven, její zdravotní stav byl již ustálen a mohl být vypracován posudek ohledně ztížení společenského uplatnění. Opatrovník měl v té době informaci, na jejímž základě si mohl učinit úsudek o osobě škůdce, a věděl, že příčinou poškození zdraví žalobkyně byl postup zdravotnických pracovníků v nemocnici, kde se podrobila zákroku, přičemž znalost konkrétního úkonu či pochybení, jež škodu vyvolalo, není předpokladem §106 odst. 1 obč. zák. Skutkové okolnosti, z nichž lze zjistit škodu a její rozsah, měl opatrovník k dispozici nejpozději 23. 2. 2005, kdy nahlížel do zdravotnické dokumentace žalobkyně a pořídil si kopie, a dne 1. 3. 2005, kdy mu byla zkopírovaná část zdravotnické dokumentace předána. Žaloba podaná dne 14. 3. 2007 tak byla podána až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby není vázán na okamžik, kdy se poškozený ze znaleckého posudku nebo z jiné lékařské zprávy dozví konkrétní výsledek bodového ohodnocení jeho újmy. Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se při řešení právních otázek, na nichž závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázkou hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, je otázka, zda počíná subjektivní promlčecí doba běžet ode dne, kdy se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozví poškozený, nebo ode dne, kdy se o ní dozví jeho zástupce; v tomto směru se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cz 32/92, podle něhož musí vědomost o škodě a škůdci nabýt poškozený, nikoliv jiná osoba, např. jeho zástupce. Dovozuje, že není relevantní, kdy se rozhodné okolnosti o škůdci a o škodě dozvěděl opatrovník, neboť ten sice může za zastoupeného činit právní úkony, nemůže však za něho vnímat a myslet, navíc podle rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 871/2002 je nutno vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Další otázkou hmotného práva, jež je dle dovolatelky rozhodována dovolacím soudem rozdílně, je otázka, zda se poškozený o vzniklé škodě dozví až v okamžiku, kdy je škoda vyčíslena na základě bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. či nikoliv. Z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, dovozuje, že bodové ohodnocení je podmínkou pro uplatnění náhrady škody u soudu. Právními otázkami procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, jsou otázky, zda je přípustné v odůvodnění rozhodnutí formulovat toliko souhrnné zjištění, zda je přípustné, aby myšlenkový postup soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí odporoval obecným zásadám logiky a aby se soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na §8 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb., podle nějž se lékařský posudek o ztížení společenského uplatnění vydává zpravidla po roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví, což v daném případě spadá do období listopadu 2005, přičemž poškození zdravotního stavu žalobkyně mohl opatrovník zjistit již po resuscitaci žalobkyně po akutním infarktu myokardu, nejpozději 23. 2. 2005 po nahlédnutí do zdravotnické dokumentace. Nesouhlasí s názorem dovolatelky, že by se počátek běhu subjektivní promlčecí doby měl vázat k okamžiku „prokázané vědomosti" poškozeného, který byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, a ve svém stavu není zřejmě schopen nabýt vědomosti o způsobené škodě. Názor odvolacího soudu v tomto směru považuje za správný, stejně tak jeho závěr o tom, že skutečnost, že lékařská zpráva o zdravotním stavu žalobkyně neobsahovala bodové ohodnocení, neznamená, že by bodové ohodnocení nebylo možno v té době provést. Námitku o souhrnném skutkovém zjištění v rozsudku odvolacího soudu, o rozporu odůvodnění s obecnými zásadami logiky a o tom, že se odvolací soud nevypořádal se vším, co v řízení vyšlo najevo, považuje za účelovou, která není ani dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jeno. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal, že dovolání není přípustné. Námitka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cz 32/92, není důvodná. V označeném rozhodnutí je výslovně uvedeno, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (§106 odst. 1 obč. zák.) není rozhodující, kdy nabyl vědomost o škodě a škůdci např. advokát, který na základě plné moci podle §24 o. s. ř. zastupoval v dědickém řízení poškozeného. Toto rozhodnutí vychází ze zcela jiného skutkového stavu. Zásadní rozdíl spočívá v situaci, kdy poškozený s plnou způsobilostí k právním úkonům si na základě plné moci zvolí zástupce, a kdy poškozený, jenž byl zbavený způsobilosti k právním úkonům, má pro ochranu svých práv zákonného zástupce, kterým je soudem ustanovený opatrovník (§27 odst. 2 obč. zák.). Právní názor odvolacího soudu, že pro určení počátku běhu promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy nabyl vědomosti o škodě a o škůdci opatrovník, je v tomto plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, uveřejněné pod číslem 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sp. zn. 25 Cdo 2968/2011). Naplněn není ani další dovolací důvod (rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu v otázce, zda znalost bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. je podmínkou pro uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody u soudu). Především rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, na něž dovolatelka poukazuje, vychází z názoru výslovně uvedeného v odůvodnění, že „o škodě se poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení jeho ztížení společenského uplatnění“, a v souvislosti s údajem, že v lékařské zprávě z 12. 10. 1995 není stanoveno bodové ohodnocení, navazuje závěr, že v dané věci „nelze dovodit, že by již tehdy byl stav žalobce po úrazu považován za ustálený natolik, aby bylo provedeno ohodnocení ztížení společenského uplatnění, na jehož základě by žalobce mohl škodu vyčíslit“. Právní posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby vyplývá zásadně z celého odůvodnění rozhodnutí, nikoliv jen z jedné věty vytržené z kontextu. Byť toto rozhodnutí se týká vyhlášky č. 32/1965 Sb. (ve znění tehdy účinném), nejedná se o otázku rozdílně řešenou dovolacím soudem, naopak právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněné pod číslem 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak vyplývá z výše uvedeného, uvedené otázky hmotného práva odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejde ani o případ, že by tyto otázky byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné. Dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo i na řešení otázek procesního práva. V podstatě jsou namítány vady řízení, které však nejsou s ohledem na ust. §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem. Navíc dovolání přehlíží, že odvolací soud rozhodl podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž sám prováděl dokazování a činil „souhrnná zjištění“, a námitkami proti skutkovým zjištěním se dovolací soud nemohl zabývat. Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, dovolací soud jej proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ze stejných důvodů jako odvolací soud. Výrok o náhradě nákladů řízení dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2014 JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2014
Spisová značka:25 Cdo 2876/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2876.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhrada škody
Promlčení
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§113 obč. zák.
§106 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 834/15
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19