ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.36.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 36/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. H., s místem podnikání České Budějovice 3, Staroměstská 2050/15, IČO 12321541, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 1936/4, proti žalované: Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, o 141.162,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 66/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2012, č. j. 25 Co 227/2012-347, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.598,80 Kč k rukám prof. JUDr. Aleše Gerlocha, CSc., advokáta se sídlem Praha 2, Botičská 1936/4, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, č. j. 25 C 66/2010-311, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 19.179,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 121.983,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 11. 11. 2008 došlo k dopravní nehodě zaviněné řidičem osobního motorového vozidla, pojištěným pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem u žalované pojišťovny. Při nehodě byl poškozen nákladní automobil značky Iveco ML, jehož vlastníkem je žalobce, který následně nechal vozidlo opravit u společnosti JH Autodíly s.r.o. za celkovou cenu 292.278,- Kč a u žalované podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), uplatnil nárok na náhradu v celkové výši 308.263,- Kč (za odtah vozidla, přeložení a odvoz nákladu, výměnu poškozené SPZ, ušlý zisk a za opravu vozidla). Žalovaná mu vyplatila pouze částku 122.669,- Kč, mimo jiné s tím, že výměnu poškozených 10 let starých dílů za díly nové nelze považovat za navrácení do původního stavu. Žalovaná částka představuje srážku z výdajů na opravu poškozeného vozidla. Soud při určení výše náhrady vyšel zejména ze znaleckého posudku Ing. Josefa Ťoupalíka, podle jehož závěrů se hodnota vozidla po opravě nezvýšila ani nesnížila, avšak při výpočtu výše škody (podle znaleckého standardu číslo 1/2005 na oceňování motorových vozidel) je třeba zohlednit nejenom zhodnocení provedené opravou, ale i tzv. korekci nákladů na materiál, což představuje výpočet toho, co poškozený provedenou opravou v podstatě ušetřil výměnou opotřebovaných dílů za díly továrně nové, což umožňuje vyčíslit spravedlivě náhradu škody u vozidel opotřebovaných, u nichž lze opravu provést i za snížených nákladů. Na základě znaleckého posouzení soud uzavřel, že i u plastových dílů dochází k degradaci a opotřebení, proto princip korekce nákladů na materiál se týká i jich. Jelikož podle znalce činila škoda částku 130.106,- Kč, zbývá doplatit dalších 19.179,- Kč, a ve zbytku soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, č. j. 25 Co 227/2012-347, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 121.983,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením výše skutečné škody. S přihlédnutím k obsahu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 dovodil, že rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši veškerých žalobcem vynaložených prostředků nutných k obnovení původního majetkového stavu a je třeba zvážit účelnost a nezbytnost nákladů vynaložených na uvedení poškozené věci do původního stavu. Pokud obnovení původního stavu není možné jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události. Povinnost k úhradě nákladů na uvedení věci do původního stavu nelze přenášet na poškozeného a nedůvodně jej znevýhodňovat oproti škůdci. Podle znaleckých posudků J. Spergera a Ing. Ťoupalíka hodnota automobilu před poškozením a po opravě se nezměnila, takže ani v důsledku nahrazení opotřebovaných součástí součástmi novými nedošlo ke zvýšení jeho obvyklé (tržní) ceny. Jestliže se nezměnil majetkový stav žalobce, nemohl ani neoprávněně získat majetkové hodnoty, které by vedly na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že se žalobce nechoval v souladu s §415 obč. zák., a dospěl k závěru, že náklady na opravu byly žalobcem vynaloženy účelně, neboť likvidace škody, a tedy i oprava vozidla byla prováděna za účasti pracovníka žalované, a k výměně starých dílů za nové došlo s jeho vědomím, aniž byl žalobce upozorněn na případnou neúčelnost prováděné opravy, a významné je i zjištění, že větší část vyměňovaných dílů byly prvky dlouhodobé životnosti. Odlišný právní názor zaujal odvolací soud i na účelnost vynaložených nákladů na znalecký posudek týkající se hodnoty vozidla před nehodou a po jeho opravě.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo ke změně majetkového stavu žalobce, a se závěrem o účelnosti vynaložených nákladů na znalecký posudek, posuzující hodnotu vozidla před nehodou a po jeho opravě. S poukazem na ust. §415 obč. zák., podle nějž je poškozený povinen počínat si tak, aby škoda byla minimalizována, uvádí, že poškozený je vystaven rozhodnutí, jakým způsobem přistoupí k opravě poškozeného vozidla, tj. pomocí jakých náhradních dílů a v kterém servisu opravu provede, a je-li si vědom, že náklady na opravu budou hrazeny třetí stranou, není motivován k provedení ekonomicky účelné opravy poškozeného vozidla. Při odpočtu korekce nákladů na materiál jde o vyjádření hodnoty, kterou majitel opraveného vozidla ušetří při výměně dílu podléhajícího opotřebení v důsledku jeho užívání za díl továrně nový. U vozidel opotřebovaných lze opravu provést i za snížených nákladů formou výměny za použité náhradní díly či levnější díly neznačkové. Proto v případě výměny poškozených dílů je třeba zjistit, zda se jednalo o díly, u kterých lze použít tzv. amortizaci či korekci nákladů na materiál, a protože podle vyjádření znalce k degradaci a opotřebení dochází též u plastových dílů, je třeba zde uplatit princip odpočtu korekce nákladů na materiál, přičemž tento princip s judikaturou Nejvyššího či Ústavního soudu není v rozporu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud správně vyšel z konstantní judikatury a závěrů Ústavního soudu, neboť nedošlo-li opravou ke zhodnocení vozidla oproti jeho stavu před poškozením, a tedy hodnota před opravou a po opravě zůstala stejná, není důvod ke snižování náhrady účelně vynaložených nákladů na odstranění následků škodné události pomocí tzv. amortizace. Argumentace žalované je účelová, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce postupoval stejně jako v případě jiných oprav a k výměně poškozených dílů došlo s vědomím pracovníka žalované. Navrhl zamítnutí dovolání.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 14. 8. 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Ustanovení §237 o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu o výši majetkové újmy žalobce v důsledku dopravní nehody vychází v dané věci z právního názoru, že poškozený má právo na náhradu veškerých nákladů nutných k obnovení provozuschopnosti jeho vozidla, a to za podmínky, že tyto náklady byly vynaloženy účelně a nezbytně. Tento právní názor odvolacího soudu, který je v jeho rozhodnutí blíže rozveden, je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to nejen s nálezem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, ale i s nálezem z doby pozdější, v němž se Ústavní soud k uvedeným právním vývodům přihlásil (nález ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13), a ostatně je v souladu i s judikaturou dovolacího soudu, na niž odvolací soud poukázal.
Odvolací soud pak z hlediska uvedeného právního názoru posoudil skutkový podklad, jenž v dané věci v podstatě převzal ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Na základě zjištění, že hodnota nákladního automobilu žalobce před jeho poškozením ve srovnání s jeho hodnotou po provedené opravě se nezměnila a dostala se na stejnou úroveň, že oprava byla prováděna za účasti likvidátora žalované, s jehož vědomím došlo k výměně dílů při opravě, a že většina vyměněných dílů byla dlouhodobé životnosti, uzavřel, že oprava byla provedena účelně a směřovala pouze k odstranění následků škodné události. Náklady na uvedení vozidla do původního stavu byly proto nutné a byly vynaloženy účelně. Protože provedenou opravou se nezměnil majetkový stav žalobce, a to ani v důsledku nahrazení opotřebovaných součástí součástmi novými, nemohlo na jeho straně dojít k získání bezdůvodného obohacení, a za tohoto stavu není důvod zvažovat ani tzv. korekci nákladů. Pokud skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel a jež nejsou předmětem dovolacího přezkumu, nedávají podklad k závěru o provedení ekonomicky neúčelné opravy poškozeného vozidla, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost právního posouzení dané věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolatelka ohledně náhrady nákladů na znalecký posudek neuvedla, v čem vidí nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, dovolací soud se v tomto rozsahu napadeným rozhodnutím nezabýval pro chybějící náležitosti dovolání, a to bez ohledu na ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Za shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není naplněn.
Dovolací soud proto dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 5.980,- Kč, určené podle §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb. (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 17. 1. 2013), z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu obou částek podle §137 odst. 3 o. s. ř. (1.318,80 Kč), celkem tedy 7.598,80 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu