Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2014, sp. zn. 25 Cdo 862/2013 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.862.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.862.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 862/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) P. F. a b) M. F., zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované Oblastní nemocnici Mladá Boleslav, a. s., nemocnici Středočeského kraje, se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 147, IČO 27256456, zastoupené MUDr. Mgr. Dagmar Záleskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, za účasti Pojišťovny Kooperativa, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 534/2009, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2012, č. j. 25 Co 397/2012-370, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Vedlejší účastnici se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 9. února 2012, č. j. 15 C 534/2009-285, ve znění opravného usnesení ze dne 16. května 2012, č. j. 15 C 534/2009-302, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) 2.332.743,- s úroky z prodlení, žalobu co do částky 1.464.000,- Kč a úroků z prodlení z částky 3.264.000,- Kč zamítl, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 249.356,- Kč s úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti. Vyšel ze zjištění, že u žalobce a) došlo po obstřiku páteře, provedeného na pracovišti žalované dne 31. 12. 2007, k poškození vodivosti míchy toxickým účinkem Mesokainu na míšní tkáň a z toho důvodu k jeho částečnému ochrnutí; je značně omezen v pohybu a v dosavadním způsobu života, jsou omezeny jeho schopnosti a možnosti a má i psychické potíže. Poškození utrpěl ve věku 36 let, do té doby vedl běžný rodinný a pracovní život, věnoval se svým dvěma dětem, údržbě domu, zahrady, chovu domácího zvířectva a rekreačně sportu. V důsledku trvalého postižení většinu z těchto aktivit již vykonávat nemůže. Po propuštění z nemocnice o něj pečuje manželka a pomáhá mu při všech běžných denních úkonech, připravuje jídlo, pomáhá mu při jídle, pere mu, provádí s ním rehabilitační cvičení apod. Soud podle §421a odst. 1 a 2 obč. zák. dovodil odpovědnost žalované za škodu, která žalobci a) vznikla v souvislosti s podáním hloubkového injekčního obstřiku a byla způsobena toxickou a anafylaktickou reakcí na podanou látku. Na bolestném soud žalobci přiznal částku 63.000,- Kč odpovídající 525 bodům podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., ztížení společenského uplatnění žalobce a) bylo znalci ohodnoceno 7500 body a soud dospěl k závěru, že je namístě základní náhradu zvýšit o dvojnásobek vzhledem k tomu, že došlo ke zcela zásadnímu zhoršení kvality života žalobce, a na náhradě nákladů léčení mu soud přiznal částky 8.140,- Kč a 29.603,- Kč. Ohledně nároku žalobkyně b) soud dovodil, že pokud by žalobkyně b) neposkytovala žalobci a) osobní pomoc, musel by si žalobce a) zajistit jinou osobu za úplatu. Žalobkyně b) ohodnotila svoji pomoc za analogického použití zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sužbách, a prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb. a soud jí přiznal náhradu za dobu od května 2008 do února 2011 po odečtení příspěvku na péči, jenž pobírá žalobce a). K odvolání žalobce a) a žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2012, č. j. 25 Co 397/2012-370, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k žalobci a) změnil tak, že žalovaná je povinna mu zaplatit dalších 900.000,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku ve vztahu k žalobkyni b) jej změnil tak, že žalobu na zaplacení 249.356,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že ve smyslu §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. je v daném případě přiměřeným odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši čtyřnásobku základního bodového ohodnocení, nikoli pouze trojnásobku, přiznaného soudem prvního stupně. Pokud jde o nárok žalobkyně b) na náhradu nákladů léčení, odvolací soud dospěl k závěru, že nárok není důvodný. S odkazem na dosavadní judikaturu dovodil, že pracovněprávní judikatura, podle níž pod pojem věcná škoda ve smyslu §193 odst. 1 písm. d) zákoníku práce patří i náhrada za práce v domácnosti, není aplikovatelná v občanskoprávních vztazích, a okolnost, že jiná osoba osobně poskytuje péči poškozenému, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák. a náklady nelze nahradit tomu, kdo je nevynaložil. Tento rozsudek napadla žalobkyně b) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem „náklady spojené s léčením“ ve smyslu §449 odst. 1 obč. zák. a pojem „vynaložení“ nákladů ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák. Dovozuje, že judikatura mezi náklady léčení zahrnovala též náklady sloužící k udržení stávajícího zdravotního stavu poškozeného a pod pojem „náklady spojené s léčením“ ve smyslu §449 odst. 1 obč. zák. zahrnuje mj. i náklady na výpomoc v domácnosti a na péči o poškozeného v případě jeho bezmocnosti, náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s jeho návštěvami v nemocnici apod. Léčením je třeba rozumět rovněž úkony sloužící k udržení zdravotního stavu poškozeného, i udržovací léčba je léčením a její součástí je celodenní péče o poškozeného, který se bez zajištění pomoci neobejde. Péče o zdravotně poškozené je souhrnem činností směřujících k udržení stávajícího poúrazového stavu, zmírňování projevů postižení a zajištění standardní kvality života v důstojném prostředí a jako takovou ji lze podřadit pod ust. §449 odst. 1 obč. zák. Je v zájmu poškozených i společnosti, aby péče o těžce zdravotně postižené byla pokud možno poskytována rodinnými příslušníky v domácím prostředí, a to za finanční ohodnocení tuto péči umožňující. Pokud jde o výklad pojmu „vynaložení“ nákladů léčení ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák., dovolatelka uvádí, že aktivně legitimována by měla být osoba pečující; výklad, podle něhož lze náklady za péči přiznat, pouze jsou-li skutečně vynaloženy, je nespravedlivě formalistický a ústavně nekonformní, přičemž v praxi pojišťoven jsou nároky na náhradu za péči běžně akceptovány a hrazeny, a to i v případech, kdy je péče poskytována rodinnými příslušníky poškozeného. Dovolatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 a na vývoj v judikatuře, který byl nastíněn v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/2001 a I. ÚS 46/2012, a navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku II. a v závislých výrocích zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vedlejší účastnice na straně žalované ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka nerozlišuje mezi léčením ve smyslu §449 obč. zák. a úkony osobní obsluhy a vedení domácnosti a požaduje ocenění prací dle zákona o sociálních službách, přitom z recentní judikatury, zejména rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2108/2011 a nálezu ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/2011 a I. ÚS 46/2012 vyplývá, že aktivně legitimovanou osobou k uplatnění náhrady nákladů léčení je ten, kdo tyto náklady vynaložil, za náklady léčení se považují prostředky vynaložené na zlepšení či udržení zdravotního stavu poškozeného, avšak náklady na udržování chodu domácnosti a na osobní péči o poškozeného lze považovat za věcnou škodu. Úkony, za něž žalovaná požaduje náhradu, nejsou úkony ke zlepšení či udržení zdravotního stavu poškozeného, jde o výpomoc v domácnosti a automaticky nelze presumovat jejich účelnost. Aktivně legitimovaný je žalobce a), nikoli žalobkyně b), a na způsob vyčíslení nároku žalobce a) uplatněného žalobkyní b) nelze aplikovat zákon o pečovatelské službě, neboť nelze srovnávat profesionálního pracovníka s rodinnými příslušníky. Další násobek náhrady za ztížení společenského uplatnění měl kompenzovat zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobkyni b), čímž bylo jejímu návrhu fakticky vyhověno, ačkoliv byl formálně zamítnut. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Žalovaná ve vyjádření k dovolání se ztotožnila s vyjádřením vedlejší účastnice, že rozsudek odvolacího soudu odpovídá právní úpravě účinné v rozhodné době. Poukazuje na postup odvolacího soudu, který bez bližšího odůvodnění navýšil nárok poškozeného o 900.000,- Kč, přičemž bylo zřejmé, že toto navýšení má kompenzovat zamítnutí nároku žalobkyně b). Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně b) jako nedůvodné zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 31. října 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že v daném případě se jedná o náhradu škody způsobené před 1. 1. 2014, nárok se i nyní řídí podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn (dále jen obč. zák.). Podle §449 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením (odst. 1). Náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil (odst. 3). V nálezu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, vyslovil Ústavní soud právní názor, že nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby je nárokem na náhradu skutečné škody dle §442 odst. 1 obč. zák., neuplatní se tudíž ustanovení §449 odst. 3 obč. zák. a k uplatnění tohoto nároku je aktivně legitimována poškozená osoba, nikoli tedy osoba, která péči poskytuje. Je proto dána aktivní legitimace postiženého bez ohledu na to, zda o něj bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Dle závěrů Ústavního soudu je totiž věcí poškozeného, jaký způsob zajištění péče o svou osobu si zvolí. K tomuto závěru se Ústavní soud přihlásil i v usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2963/12 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), jímž byla jako zjevně bezdůvodná odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1837/2011. Ústavní soud v něm uvedl, že žalobce (tj. osoba pečující) by byl věcně aktivně legitimován pouze při kumulativním splnění dvou podmínek: muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly žalobcem přímo vynaloženy; shodně se k otázce věcné aktivní legitimace žalobce ve vztahu k nároku na náhradu za péči, kterou poskytoval své těžce zdravotně postižené družce, Ústavní soud vyjádřil i v předchozím svém usnesení ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, a v němž Ústavní soud uvedl, že soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně. Zásada, že účelně vynaložené náklady léčení je možno podle §449 obč. zák. přiznat jen tomu, kdo je skutečně vynaložil a jejich vynaložení prokázal, vyplývá z konstantní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaný pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1981, sp. zn. 6 Cz 14/81, publikovaný pod č. 26/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Těmto osobám, i když samy nejsou osobami poškozenými, zákon v ust. §449 obč. zák. zakládá přímý nárok na náhradu jimi vynaložených nákladů. Judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu se tedy shoduje v názoru, že jiné osoby, byť poskytují poškozenému po skončení léčení péči o jeho osobu, k uplatnění práva na peněžní náhradu za tuto péči nejsou podle platné právní úpravy aktivně legitimovány (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 25 Cdo 3419/2012). V dané věci dovolatelka poskytuje poškozenému péči o jeho osobu a domácnost, avšak nevynakládá na tuto péči finanční částky, které by byly předmětem řízení, jedná se o péči vykonávanou osobně dovolatelkou. Jak vyplývá z výše uvedeného, není v dané věci aktivně legitimována k uplatnění nároku na náhradu. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je rozsudek odvolacího soudu správný, dovolací soud proto dovolání žalobkyně b) zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně b) nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly. Vedlejší účastnici nebyla náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána podle §150 o. s. ř. ze stejných důvodů jako v odvolacím řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2014 JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2014
Spisová značka:25 Cdo 862/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.862.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náklady léčení
Dotčené předpisy:§449 odst. 1 obč. zák.
§449 odst. 3 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19