ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.4534.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4534/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatelů a) Ing. Davida Papouška , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 2/120, PSČ 702 00, jako insolvenčního správce dlužníka J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská tř. 1331/31, PSČ 702 00, a b) M. V. , zastoupené Mgr. Marianem Babicem, advokátem, se sídlem v Opavě, Růžová 256/14, PSČ 746 01, za účasti 1) A. N. , zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, a 2) ORLOVANU, bytového družstva , se sídlem v Orlové – Lutyni, Energetiků 640, PSČ 735 14, identifikační číslo osoby 26847850, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 37/2012, o dovolání A. N. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2014, č. j. 8 Cmo 412/2013-210, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 11. února 2014, č. j. 8 Cmo 412/2013-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. A. N. je povinen zaplatit navrhovatelce b) na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi zbývajícími účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. května 2013, č. j. 24 Cm 37/2012-157, ve znění usnesení ze dne 13. srpna 2013, č. j. 24 Cm 37/2012-176, určil, že J. V. a navrhovatelka b) jsou členy ORLOVANU, bytového družstva (dále jen „družstvo“), s právem na uzavření nájemní smlouvy k bytu ve výroku blíže specifikovanému (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání A. N. potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
A. N. podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh, k předpokladům přípustnosti dovolání však uvedl toliko následující: „…napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu…“ a dále „…se soud odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tj. povinnosti soudu před vydáním rozhodnutí řádně zjistit skutkový stav věci včetně posouzení věrohodnosti vypovídajících osob, kdy soud se s věrohodností vypovídajících osob nevypořádal. Tato povinnost plyne z obecné rozhodovací praxe, jakož i z občanského soudního řádu, kdy je nutno zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, v daném případě se tak nestalo.“
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 4/2014“).
Takový údaj se z dovolání (posuzovaného podle obsahu) nepodává. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nedostatečné zjištění skutkového stavu a neposouzení věrohodnosti vypovídajících osob, neformuluje prostřednictvím těchto námitek – oproti svému mínění – žádnou právní otázku a nevymezuje tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.; zpochybňuje toliko odvolacím soudem zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů. Nejvyšší soud přitom již v R 4/2014 uzavřel, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu