ECLI:CZ:NS:2014:29.ICDO.29.2012.1
KSOS 14 INS 8172/2010
14 ICm 1760/2010
sp. zn. 29 ICdo 29/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. Marka Třísky , se sídlem v Šumperku, Okružní 2953/20, PSČ 787 01, jako insolvenčního správce dlužníka R. F., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, PSČ 787 01, proti žalovanému VIVA ART s. r. o., se sídlem v Šumperku, Finská 2730/20, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby 27805468, zastoupenému JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou, se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 2917/1a, PSČ 787 01, o určení neexistence pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm 1760/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. F. , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 8172/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2012, č. j. 14 ICm 1760/2010, 17 VSOL 32/2011-47 (KSOS 14 INS 8172/2010), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. dubna 2011, č. j. 14 ICm 1760/2010-19, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) určil, že žalovaný (VIVA ART s. r. o.) nemá v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 14 INS 8172/2010, za dlužníkem R. F. pohledávku z titulu úroků z prodlení ve výši 345,86 Kč a z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 15 840 Kč (bod I. výroku), určil, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 2 762 Kč (bod II. výroku), žalobu zamítl v části, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku z titulu „smlouvy o půjčce“ ze dne 21. září 2009 ve výši 10 240 Kč (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v části bodu III. výroku tak, že určil, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku z titulu „smlouvy o půjčce“ ze dne 21. září 2009 ve výši 6 240 Kč a ve zbývající části bodu III. výroku potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti potvrzující části výroku rozsudku a proti výrokům o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení těchto otázek:
1/ Zda při posuzování přiměřenosti majetkového prospěchu poskytovatele půjčky (úvěru) je na místě posuzovat celkový majetkový prospěch bez ohledu na to, zda ve smlouvě sestává z dílčích různě označených složek.
2/ Zda sjednání majetkového prospěchu z poskytnutého úvěru (půjčky) tak, že se již v rámci úvěrové smlouvy (smlouvy o půjčce) přičítá k poskytnuté jistině, je či není obcházením ustanovení §170 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
K první otázce dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že při posuzování přiměřenosti majetkového prospěchu poskytovatele půjčky je nerozhodné, zda se tento majetkový prospěch skládá z více složek různě označených. Podstatná je (pouze) celková výše majetkového prospěchu poskytovatele úvěru k výši jistiny úvěru.
K druhé z předestřených otázek dovolatel uvádí, že konstrukce úročení poskytnuté půjčky pevnou neměnnou částkou označovanou ve smlouvě o půjčce jako poplatek za správu půjčky protiprávně zvýhodňuje žalovaného tím, že připočítává tuto částku již v rámci smlouvy o půjčce k jistině a vykazuje pak výši poskytnuté půjčky nikoli ve skutečné výši (20 000 Kč), ale ve výši součtu dlužníkovi poskytnuté jistiny a různými názvy označené odměny za poskytnutí půjčky.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak v posuzované věci může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (napadenou částí třetího výroku rozsudku odvolací soud potvrdil rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl žalobu o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 4 000 Kč), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nepředkládá.
První z dovolatelem formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu je potud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 32 ICdo 12/2012 (který obstál i v ústavní rovině, když Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 16. ledna 2014, sp. zn. III. ÚS 1702/13). V označeném rozhodnutí Nejvyšší soudu uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úplatě za poskytnutí úvěru nezpůsobuje (automaticky) neplatnost úvěrové smlouvy jako celku. Tedy ani té části úvěrové smlouvy, která upravuje výši úroků. Její platnost lze posuzovat odděleně (samostatně).
Dovolání nečiní přípustným ani druhá z položených otázek, neboť dovolatel pomíjí, že předmětem dovolacího řízení není „celý majetkový prospěch“ z poskytnutého úvěru, ale pouze částka 4 000 Kč, jež představuje dohodnutý úrok z poskytnutých finančních prostředků. Žalovaný tento nárok přihlásil do insolvenčního řízení nikoliv proto, že by částku 4 000 Kč „připočetl již v rámci smlouvy o půjčce k jistině“ (jak uvádí dovolatel), nýbrž z důvodu, že dlužník neuhradil splátku za měsíc duben 2010, v důsledku čehož se stala splatnou (a to ještě před rozhodnutím o úpadku, které bylo vydáno dne 19. srpna 2010) jistina včetně příslušenství.
Je tedy zcela zjevné, že žalovaný v tomto rozsahu v insolvenčním řízení uplatnil pohledávku, která se stala splatnou před rozhodnutím o úpadku; proto nelze aplikovat ustanovení §170 písm. a/ insolvenčního zákona (i k tomu srovnej obdobně rozsudek sen. zn. 32 ICdo 12/2012).
Co do možnosti přičíst dohodou úrok k jistině pak srov. důvody rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněného pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a §202 odst. 1 insolvenčního zákona. Dovolání žalobce sice bylo odmítnuto, avšak možnosti přiznat žalovanému právo na náhradu nákladů řízení brání ustanovení §202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona. Z obsahu spisu nadto plyne, že žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu