ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.40.2013.1
MSPH 79 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 40/2013-A-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka K. Ř., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, 2/ CUBICK CZECH, a. s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28213246 a 3/ Ticiana, s. r. o., se sídlem v Praze 6 - Veleslavíně, Pláničkova 442/1, identifikační číslo osoby 28998545, zastoupeného Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 921/3, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2013, č. j. MSPH 79 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2013, č. j. MSPH 79 INS XY, 2 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 7. prosince 2012, č. j. MSPH 79 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníku, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníku, ale insolvenčnímu správci (bod V. výroku), vyzval věřitele dlužníka, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva k majetku dlužníka uplatňují (bod VI. výroku), nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů (body VII., VIII. a IX. výroku), uložil insolvenčnímu správci, aby mu předložil zpracovaný seznam přihlášených pohledávek a zprávu o hospodářské situaci dlužníka, oznámil, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku, a určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (bod X. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když předchozí usnesení ze dne 1. února 2012, č.j. MSPH 79 INS XY, jímž insolvenční soud rovněž rozhodl o úpadku dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2012, č. j. MSPH 79 INS XY, 1 VSPH XY a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Třetí insolvenční navrhovatel (Ticiana, s. r. o.) doložil, že má za dlužníkem splatné pohledávky, a to pohledávku ve výši 5.431.650,- Kč (210.000,- EUR) z titulu půjčky, vykonatelnou pohledávku ve výši 12.360,- Kč z titulu neuhrazených nákladů soudního řízení (přiznanou usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2010, č. j. 16 Co 350/2010-113) a vykonatelné pohledávky ve výši 138.016,- Kč a 86.508,- Kč (tj. celkem 224.524,- Kč) z titulu neuhrazených nákladů soudního řízení (potud odkázal na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. července 2010, č. j. 38 E 71/2010-35, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 16 Co 410/2010-73).
2/ Dalšími věřiteli dlužníka jsou J. P. (dále jen „J. P.“) s vykonatelnou pohledávkou ve výši 1.239.684,83 Kč a PXP GROUP a. s. (dále jen „společnost P“) s vykonatelnou pohledávkou ve výši celkem 7.932.536,76 Kč. Tyto pohledávky dlužník nezpochybňoval.
3/ Pohledávky třetího insolvenčního navrhovatele a věřitelů J. P. a společnosti P dlužník neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
4/ Dlužník řádně nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), kterou mu uložil insolvenční soud.
5/ V předloženém seznamu majetku se dlužník při specifikaci svých aktiv omezil pouze na označení tří nemovitostí a peněžní pohledávky ve výši 70.000,- Kč, kterou má mít vůči prvnímu insolvenčnímu navrhovateli.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení §3 odst. 1 a 2, §105 a §136 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že aktivní věcná legitimace k podání insolvenčního návrhu byla dostatečně doložena pohledávkou třetího insolvenčního navrhovatele (proto se dále nezabýval tím, zda byly také doloženy pohledávky tvrzené ostatními insolvenčními navrhovateli), že dlužník má i další věřitele s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po splatnosti a byla naplněna domněnka neschopnosti dlužníka plnit své závazky, když splatné závazky vůči svým věřitelům neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) a dlužník řádně nesplnil insolvenčním soudem mu uloženou povinnost předložit seznamy dle §104 odst. 1 insolvenčního zákona (§3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona). Dlužník přitom nedoložil (a ani v žádném svém podání netvrdil), že disponuje dostatečnou peněžní hotovostí k úhradě svých splatných závazků.
Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (prohlášení konkursu) insolvenční soud odůvodnil tím, že jiná možnost již není přípustná, neboť dlužník přes poučení dané mu ve výzvě k vyjádření k insolvenčnímu návrhu prvního insolvenčního navrhovatele nepodal v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku.
Odvolací soud přisvědčil závěrům insolvenčního soudu, podle nichž má třetí insolvenční navrhovatel za dlužníkem pohledávku ve výši 5.431.650,- Kč (a odmítl dlužníkovu námitku, že tato pohledávka zanikla započtením) a dalšími věřiteli dlužníka jsou J. P. a společnost P, k čemuž doplnil, že podle jeho zjištění se do insolvenčního řízení přihlásil i věřitel UniCredit Bank Czech Republic, a. s. (dále jen „banka“) s vykonatelnou pohledávkou ve výši 9.236.213,32 Kč (podle notářského zápisu sp. zn. N 262/2003).
K námitce dlužníka, že pohledávky věřitelů je schopen uspokojit v rámci exekuce ze svého majetku, k čemuž předložil znalecký posudek (oceňující rodinný dům ve vlastnictví dlužníka na 60.000.000,- Kč), odvolací soud uvedl, že „podle zprávy insolvenčního správce ze dne 5. dubna 2012“ činila celková výše přihlášených pohledávek k 5. dubnu 2012 273.288.674,71 Kč, z toho pohledávky ve výši 225.037.933,79 Kč byly přihlášeny jako zajištěné. Podle odvolacího soudu proto „nelze předpokládat, že by věřitelé mohli své pohledávky vůči dlužníku vzhledem k jeho majetkovým poměrům bez obtíží vymoci výkonem rozhodnutí (exekucí) zejména proto, že nemovitý majetek dlužníka je zatížen zástavním právem“. Domněnku platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 insolvenčního zákona proto dlužník nevyvrátil.
Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že u dlužníka nepřicházelo v úvahu jiné řešení jeho úpadku než konkurs, neboť dlužník není podnikatelem (takže povolení reorganizace je u něj vyloučeno) a možnosti podat ve stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení dlužník nevyužil, ač o ní byl řádně poučen usnesením ze dne 9. května 2011, č. j. MSPH 79 INS XY.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „právní otázky, která nebyla dosud vyřešena a rozhodnutí se odchyluje od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a spolu s ním i usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel konkrétně odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení §526 a §529 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Namítá, že pohledávka ve výši 5.431.650,- Kč z titulu půjčky, kterou v insolvenčním řízení uplatňuje třetí insolvenční navrhovatel, zanikla jednostranným zápočtem. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2005, sp. zn. 29 Odo 114/2003 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 27/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) dovolatel dovozuje, že byl oprávněn započíst vůči postupníkovi (třetímu insolvenčnímu navrhovateli) své pohledávky, které měl vůči postupiteli (původnímu věřiteli společnosti BALLANGEN, SE) v době, kdy mu bylo postoupení pohledávky prokázáno. Má za to, že ani případná neplatnost dohody o narovnání ze dne 9. června 2010, uzavřené mezi ním a původním věřitelem, nemá vliv na platnost jednostranného zápočtu.
Dále dovolatel insolvenčnímu soudu vytýká, že o insolvenčním návrhu rozhodl (věcně), aniž by zkoumal jeho námitky, podle nichž jsou insolvenční návrhy jednotlivých insolvenčních navrhovatelů nedůvodné, šikanózní a neobsahují stanovené náležitosti.
Dovolatel má rovněž za to, že v situaci, kdy usnesení o úpadku ze dne 1. února 2012 bylo zrušeno odvolacím soudem, oba soudy při opětovném posuzování stavu úpadku nesprávně rozhodovaly na základě skutkového stavu, který vycházel ze zrušeného rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 1. února 2012. Poukazuje na to, že v důsledku prohlášení konkursu se podle §250 insolvenčního zákona „staly splatnými i nesplatné pohledávky“, avšak zrušením tohoto rozhodnutí „odpadl taktéž důvod, na základě kterého byly pohledávky splatné“. Toto „odpadnutí“ podle dovolatele nebraly soudy při rozhodování o úpadku v potaz.
Ve vztahu k té části výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku, dovolatel konečně namítá i to, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho schopnost uhradit nesporné závazky. Tvrdí, že oprávněná pohledávka banky se stala splatnou k 1. únoru 2012 pouze na základě §250 insolvenčního zákona a po zrušení usnesení o prohlášení konkursu tuto pohledávku „nelze v celém rozsahu“ považovat za splatnou. Nadto zopakoval tvrzení, že banka v průběhu insolvenčního řízení odmítala převzít jakékoliv plnění, a tudíž byla v prodlení. Za spornou též považuje pohledávku J. P., která není vykonatelná (v tomto směru dovolatel poukazuje na usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce).
Pro úhradu „pohledávky ve výši 3.575.307,- Kč“, kterou dovolatel nezpochybňuje, je podle jeho názoru zcela dostatečný majetek ve výši 60.000.000,- Kč. Odvolacímu soudu vytkl, že mezi pohledávky, které vzal v potaz, zahrnul i pohledávku ve výši 150.000.000,- Kč (druhého insolvenčního navrhovatele), aniž by oprávněnost této pohledávky posoudil jako předběžnou otázku, stejně jako (další) pohledávku třetího insolvenčního navrhovatele ve výši 10.000.000,- Kč.
Rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku, dovolatel zpochybňuje námitkou, podle níž soudy nesprávně posoudily otázku počátku běhu lhůty k podání návrhu na povolení oddlužení. Vyjadřuje názor, že je-li podáno více insolvenčních návrhů, měla by být lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení počítána od insolvenčního návrhu, který je dlužníku doručen jako poslední. Jiný výklad by podle dovolatele dlužníka zbavoval možnosti založit procesní obranu na odmítnutí insolvenčního návrhu, který je bezdůvodný nebo zjevně bezdůvodný.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. července 2013, tj. naposledy ve znění zákona č. 399/2012 Sb.
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku o ustanovení insolvenčního správce, není přípustné, neboť neobsahuje žádnou dovolací argumentaci (nijak nepolemizuje s důvody, pro které odvolací soud usnesení insolvenčního soudu v uvedeném rozsahu potvrdil).
V rozsahu, v němž směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, není dovolání též přípustné, když napadené usnesení je v této části v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 39/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2013, pod číslem 98, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení počíná dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, běžet za současného splnění dvou předpokladů; věřitelem podaný insolvenční návrh byl doručen dlužníku a dlužníku se dostalo poučení, že v zákonem určené třicetidenní lhůtě (v poučení uvedené) může podat návrh na povolení oddlužení.
K výkladu ustanovení §107 odst. 1 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud vyjádřil v důvodech usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2012, uveřejněného pod číslem 98/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovodil, že považuje-li se „další insolvenční návrh“ (v intencích §107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu, nelze s ním dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem; jde o podání, které nemá (nevyvolává) účinky zahájení insolvenčního řízení. To mimo jiné znamená, že dnem, kdy došel insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, „další insolvenční návrh“, nedošlo k zahájení nového samostatného insolvenčního řízení, že pro takového dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil (§107 odst. 2 insolvenčního zákona), a že při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenčního řízení nemůže insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel (samostatně, svým insolvenčním návrhem) vůbec něčeho domáhal.
Tamtéž Nejvyšší soud dovodil, že závěry přijaté judikaturou k institutu „přistoupení k řízení“ – byť formulované v poměrech podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – jsou mutatis mutandis uplatnitelné i pro poměry založené insolvenčním zákonem (při výkladu ustanovení §107 insolvenčního zákona).
Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5403/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2011, pod číslem 41, vyložil, že u věřitelského návrhu na prohlášení konkursu podle zákona o konkursu a vyrovnání začíná dlužníku běžet patnáctidenní lhůta k podání návrhu na povolení ochranné lhůty (§5a odst. 1 ZKV) ode dne doručení prvního návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek. S doručením návrhů na prohlášení konkursu podaných ve smyslu §4 odst. 4 ZKV případnými dalšími věřiteli se již běh (nebo nový začátek) této lhůty nepojil.
Dlužníkem prosazovaný výklad ustanovení §390 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, podle něhož „by lhůta měla být počítána od insolvenčního návrhu, který mu je doručen jako poslední“, se těmto ustáleným judikatorním závěrům protiví. Navíc by ve svém důsledku vedl k tomu, že by dlužníku běžela lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení opakovaně (a nikoliv jen jedna lhůta, jak zákon předpokládá), neboť při podání každého dalšího insolvenčního návrhu by v okamžiku jeho dojití soudu šlo o „návrh poslední“ (v té době) a po jeho doručení dlužníku by vždy počala běžet (další) lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení. Takový výklad je zjevně neudržitelný.
V rozsahu, v němž směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku o zjištění úpadku dlužníka, nezakládá přípustnost dovolání námitka, podle níž nebyla prokázána aktivní legitimace třetího insolvenčního navrhovatele. Již v důvodech usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, jaké meze klade odvolacím námitkám dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úprava obsažená v ustanovení §141 insolvenčního zákona. V intencích této ustálené judikatury (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 102/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011) tak není pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku právně významná ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníku splatnou pohledávku.
Dále dovolatel vymezuje přípustnost dovolání výhradou, podle níž Nejvyšší soud dosud neřešil otázku, kdy je možné přistoupit k vydání rozhodnutí o úpadku, jsou-li insolvenční návrhy jednotlivých insolvenčních navrhovatelů nedůvodné, šikanózní a vadné (neobsahují stanovené náležitosti). Potud ovšem pomíjí, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“) zformuloval a odůvodnil závěr, že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona, z něhož dále vychází např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 71/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 102/2013.
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka dovolatele, podle níž soudy vycházely při posuzování důvodnosti insolvenčního návrhu ze skutkového stavu, který zde byl v době prvního rozhodnutí o insolvenčním návrhu (ke dni 1. února 2012). Je tomu tak proto, že takový závěr se z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nepodává. Odvolací soud naopak v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že pohledávku třetího insolvenčního navrhovatele měl za doloženou „i v okamžiku vydání napadeného rozhodnutí“ (tj. usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. prosince 2012).
Přesto je dovolání v této věci přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (za jakých podmínek dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti dle §3 odst. 2 insolvenčního zákona), kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a/ více věřitelů, b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“).
Dle §3 odst. 2 insolvenčního zákona se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
Výkladem ustanovení §3 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí.
Již v usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněném pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu §3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoli však existence „více věřitelů“ dlužníka ve smyslu §3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona ani existence peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“ ve smyslu §3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.
K tomu Nejvyšší soud v R 83/2012 doplnil, že to, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).
Tamtéž Nejvyšší soud – k obraně dlužníka (vyvracejícího domněnku své platební neschopnosti) založené na tvrzení, že má majetek postačující k úhradě pohledávek věřitelů – dodal, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení §1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.
V posuzované věci měl odvolací soud za osvědčené pohledávky třetího insolvenčního navrhovatele ve výši 5.431.650,- Kč, J. P. ve výši 1.239.684,83 Kč, společnosti P ve výši 7.932.536,76 Kč a banky ve výši 9.236.213,32 Kč (tedy pohledávky ve výši 23.840.084,91 Kč). Přesto při posuzování obrany dlužníka, vyvracejícího domněnku své platební neschopnosti poukazem na existenci majetku postačujícího k úhradě pohledávek věřitelů (rodinného domu v tvrzené hodnotě 60.000.000,- Kč), vyšel z toho, že „celková výše přihlášených pohledávek k 5. 4. 2012 činila 273.288.674,71 Kč“, z toho zajištěné pohledávky 225.037.933,79 Kč.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu neposuzoval platební schopnost dlužníka pouze ve vztahu k těm pohledávkám, jež měl pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).
V situaci, kdy celková výše pohledávek věřitelů dlužníka, které měl odvolací soud za osvědčené (23.840.084,91 Kč), nedosahuje ani poloviny dlužníkem uváděné hodnoty jeho nemovitého majetku (60.000.000,- Kč), nelze (bez dalšího) uzavřít, že dlužník nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti. Navíc nelze přehlédnout, že u jedné z osvědčených pohledávek – pohledávky banky, kterou vzal v potaz pouze odvolací soud – neobsahuje napadené usnesení žádný údaj o její splatnosti.
Poukazuje-li odvolací soud na to, že dlužníkův nemovitý majetek je zatížený zástavním právem, neuvádí již, jaké pohledávky (kterých přihlášených věřitelů) jsou zástavním právem zajištěny a zda je pokládá za doložené (osvědčené).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně (coby závislých ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) těch jeho částí, jimiž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a v bodě III. výroku o ustanovení insolvenčního správce, a podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení bude na odvolacím soudu, aby řádně vyhodnotil (i s přihlédnutím k námitkám, jež dlužník uplatnil v dovolání), které z tvrzených pohledávek insolvenčních navrhovatelů a dalších označených či přihlášených věřitelů dlužníka lze mít za osvědčené, zda a kdy se tyto pohledávky staly splatnými a při posuzování obrany dlužníka, který tvrdí, že nesporné pohledávky svých věřitelů je schopen uspokojit ze svého nemovitého majetku, důsledně vycházel ze závěrů plynoucích z R 83/2012. Při hodnocení námitky dlužníka, podle něhož pohledávka banky není (v celém rozsahu) splatná, odvolací soud přihlédne též k závěrům, které Nejvyšší soud k výkladu ustanovení §250 insolvenčního zákona zformuloval v usnesení ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 324/2011.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 30. ledna 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu