ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.78.2013.1
KSBR 30 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 78/2013-B-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka M. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, PSČ 603 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS XY, o odvolání insolvenčního správce z funkce, o dovolání odvolaného insolvenčního správce Mgr. Radima Kubicy , advokáta, se sídlem ve Frýdku -Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 01, zastoupeného Mgr. Adrianou Stiborkovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku – Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2013, č. j. KSBR 30 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání Mgr. Radima Kubicy usnesením ze dne 24. června 2013, č. j. KSBR 30 INS XY, 1 VSOL XY, potvrdil usnesení ze dne 7. května 2013, č. j. KSBR 30 INS XY, jímž Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) odvolal z funkce insolvenčního správce dlužníka Mgr. Radima Kubicu a novým insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Lenku Sorokovou.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Insolvenční soud usnesením ze dne 18. ledna 2013,
č. j. KSBR 30 INS XY, zjistil úpadek dlužníka (M. G.), rozhodl o způsobu řešení úpadku konkursem a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Anitu Nejedlou.
2) Usnesením ze dne 5. února 2013, č. j. KSBR 30 INS XY, insolvenční soud odvolal JUDr. Anitu Nejedlou z funkce insolvenčního správce dlužníka a novým správcem ustanovil JUDr. Lenku Sorokovou.
3) Na první schůzi věřitelů, konané dne 9. dubna 2013, věřitelé odvolali JUDr. Lenku Sorokovou z funkce insolvenčního správce a novým insolvenčním správcem ustanovili Mgr. Radima Kubicu. Insolvenční soud usnesení schůze věřitelů ohledně nového insolvenčního správce potvrdil a potvrdil i volbu zástupce věřitelů – DRACAR CZ a. s. (dále jen „společnost D“, popř. „insolvenční navrhovatel“).
4) Věřitelka č. 4 (L. D.) namítla podjatost nově ustanoveného insolvenčního správce Mgr. Radima Kubicy, a to s ohledem na jeho poměr k zástupci společnosti D (I. M.) a následně i k nové zástupkyni společnosti D L. S., jakož i ve vztahu ke společnosti D samotné.
5) Společnost D přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ve výši 10.304.033,40 Kč, kterou (původní) insolvenční správce JUDr. Lenka Soroková popřela „co do pravosti, výše a pořadí v částce 7.518.559,- Kč“.
6) Mgr. Radim Kubica zastupoval společnost D (vyjma řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 948/2012, skončeném usnesením ze dne 24. července 2012) i v řízeních vedených pod sp. zn. 5 E 46/2011 a sp. zn. 0138 EX 1071/2011 (u Okresního soudu ve Vsetíně a soudním exekutorem Mgr. Františkem Gajdošem, Exekutorským úřadem ve Vsetíně), přičemž informace v tomto směru insolvenčnímu soudu nesdělil.
7) Do funkce insolvenčního správce byl Mgr. Radima Kubica ustanoven především na základě návrhu (a počtem hlasů) společnosti D.
8) Společnost D v insolvenčním řízení zastupovala Mgr. Iveta Magnusková, která jako advokátka působí „v rámci jednoho právního týmu“ s Mgr. Radimem Kubicou, kterého opakovaně zastupovala v incidenčních sporech při výkonu jeho funkce insolvenčního správce, a teprve poté, kdy tyto skutečnosti vyšly po schůzi věřitelů najevo, společnost D změnila právního zástupce a následně se vzdala funkce zástupce věřitelů.
9) Společnost D je největším věřitelem dlužníka, a to s pohledávkami zajištěnými majetkem dlužníka.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení §7 odst. 1, §24 odst. 1, §34 a §293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že je dán důvod k pochybnostem o nepodjatosti Mgr. Radima Kubicy, a to právě pro jeho vztah ke společnosti; přitom vztah mezi Mgr. Radimem Kubicou a společností D je takové intenzity, že „nastalou situaci nelze vyřešit ve vztahu k tomuto věřiteli ustanovením odděleného insolvenčního správce“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal Mgr. Radim Kubica dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že „Nejvyšší soud dosud nerozhodoval o podjatosti insolvenčního správce z pohledu, zda:
a) Může být insolvenční správce podjatý, pokud v minulosti zastupoval jednoho z dlužníkových věřitelů a toto zastoupení v minulosti ukončil a současně se toto zastoupení netýkalo dlužníka?
b) Může insolvenční soud odvolat insolvenčního správce pro podjatost, když má jinou možnost vyřešit situaci, například jmenováním odděleného správce za situace, kdy věřitelé si již nemohou zvolit svého insolvenčního správce, protože první schůze věřitelů se již nebude nikdy opakovat?
c) Kde je přípustná hranice podjatosti insolvenčního správce ve vztahu k věřiteli, když je zřejmé, že věřitel, který navrhuje na první schůzi věřitelů volbu nového insolvenčního správce, jej musí minimálně znát profesně a osobně, musel se s ním sejít a prodiskutovat možnost volby apod.“
Dovolatel popisuje dosavadní průběh insolvenčního řízení, a to zejména jde-li o změny v osobě insolvenčního správce, současně klade důraz na oprávnění věřitelů navrhnout a případně zvolit insolvenčního správce a akcentuje, že není žádný důvod se domnívat, že by v roli insolvenčního správce chtěl jakýmkoli způsobem poškodit věřitele či jednat proti společnému zájmu věřitelů. S poukazem na skutečnost, že předchozí právní služby pro společnost D neměly nic společného s dlužníkem, jakož i na judikaturu soudů nižších stupňů, zastává názor, podle něhož měl insolvenční soud vzniklou situaci vyřešit ustanovením odděleného insolvenčního správce.
Věřitelka č. 4 L. D. považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro účely posouzení přípustnosti dovolání rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 [srov. i ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném].
Dovolání odvolaného insolvenčního správce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, tj. otázky výkladu ustanovení §24 odst. 1, §31 a §34 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. července 2013).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §24 insolvenčního zákona insolvenční správce je z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v §34. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu (odstavec 1). Veřejná obchodní společnost, která je ustanovena insolvenčním správcem, oznámí insolvenčnímu soudu neprodleně, kdo z jejích společníků bude jejím jménem funkci insolvenčního správce vykonávat; odstavec 1 platí pro tohoto společníka obdobně (odstavec 2).
Podle ustanovení §31 insolvenčního zákona z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského orgánu anebo i bez tohoto návrhu odvolat insolvenčního správce z funkce. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně (odstavec 1). Insolvenčního správce ustanoveného postupem podle §29 odst. 1 až 3 insolvenční soud odvolá z funkce i tehdy, požádá-li o to do 3 dnů poté, co se o svém ustanovení dozvěděl; to neplatí, jestliže insolvenční správce se svým ustanovením předem souhlasil (odstavec 2). Odvolá-li insolvenční soud insolvenčního správce z funkce, ustanoví současně nového insolvenčního správce. Odvolání proti tomuto rozhodnutí je přípustné; proti výroku o ustanovení nového insolvenčního správce se však lze samostatně odvolat jen z důvodů uvedených v §26 (odstavec 3).
Podle ustanovení §34 insolvenčního zákona, je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce (odstavec 1). Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů proto, že mohou odporovat společnému zájmu věřitelů v insolvenčním řízení, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem, ustanoví insolvenční soud pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce vždy (odstavec 2).
Shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Již na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
Z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu je zřejmé, že důvody podjatosti insolvenčního správce se mohou týkat i účastníků řízení (tedy nejen dlužníka, nýbrž i jeho věřitelů) a že v souvislosti s úpravou (ne)podjatosti insolvenčního správce (§24 insolvenčního zákona) insolvenční zákon zavádí i novou instituci tzv. odděleného insolvenčního správce, ustanovovaného v případech, kdy správce je v insolvenčním řízení vyloučen pouze z některých (a nepočetných) úkonů.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě (s níže uvedenou výjimkou) poměřovat s podmínkami stanovenými ustanovením §14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku - §14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“.
Ustanovení §24 insolvenčního zákona nepovažuje za důvod vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení jeho poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů. V takovém případě se uplatní úprava obsažená v ustanovení §34 insolvenčního zákona, která váže vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení na splnění další „podmínky“, a to, že je zde se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce). A naopak, nejsou-li zde důvody pro takové pochybnosti, je poměr insolvenčního správce jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů důvodem vyloučení insolvenčního správce (jen) z některých úkonů (v rámci insolvenčního řízení).
Promítnuto do poměrů projednávané věci, kdy:
1) Mgr. Radim Kubica bezprostředně před zahájením insolvenčního řízení zastupoval společnost D v řízení před Ústavním soudem a současně insolvenčnímu soudu zamlčel, že společnost D zastupoval „přinejmenším ve dvou dalších případech“,
2) Společnost D v insolvenčním řízení zastupovala Mgr. Iveta Magnusková, která jako advokátka působí v rámci „jednoho právního týmu“ s Mgr. Radimem Kubicou, kterého opakovaně zastupovala v incidenčních sporech při výkonu jeho funkce insolvenčního správce, přičemž společnost D změnila právního zástupce až na základě věřitelkou č. 4 vznesené námitky vyloučení,
3) Společnost D vzhledem k výši pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení (a počtu hlasů, kterými na schůzi věřitelů disponovala) prosadila, aby Mgr. Radim Kubica byl ustanoven (místo JUDr. Lenky Sorokové) insolvenčním správcem, a kdy se funkce zástupce věřitelů vzdala až na základě rozhodnutí, jejímž insolvenční soud odvolal Mgr. Radima Kubicu z funkce insolvenčního správce a novým insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Lenku Sorokovou,
shledal Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu, podle něhož je Mgr. Radim Kubica vyloučen z insolvenčního řízení (a nikoli jen z některých úkonů v rámci insolvenčního řízení), správným.
Výše uvedené skutečnosti totiž ve svém souhrnu jednoznačně zakládají důvod pochybovat o tom, že se zřetelem k charakteru pohledávky společnosti D (jde o nejvyšší pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení a současně o pohledávku zajištěnou majetkem dlužníka) a k postavení společnosti D v insolvenčním řízení vztah Mgr. Radima Kubicy ke společnosti D (a jejímu, byť bývalému zástupci) neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, pročež vzniklou situaci nebylo možno řešit postupem předvídaným ustanovením §34 insolvenčního zákona (ustanovením odděleného insolvenčního správce) [k tomu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013].
Nejvyšší soud proto dovolání odvolaného insolvenčního správce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, odvolanému insolvenčnímu správci, novému insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu