Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2014, sp. zn. 29 NSCR 89/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.89.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.89.2013.1
MSPH 96 INS 12967/2010 sp. zn. 29 NSČR 89/2013-A-124 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka AUGUSTUS spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Na zájezdu 1935/5, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 49356160, zastoupeného JUDr. Raem Varadem Uppaluri, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 12967/2010, o insolvenčním návrhu věřitele Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4 - Michli, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupeného JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2013, č. j. MSPH 96 INS 12967/2010, 2 VSPH 285/2013-A-112, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka AUGUSTUS spol. s r. o. v záhlaví označeným usnesením potvrdil v bodech I. a II. výroku usnesení ze dne 20. listopadu 2012, č. j. MSPH 96 INS 12967/2010-A-92, jímž Městský soud v Praze zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jeno. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) především výtkou, podle níž se odvolací soud při posuzování započtení vzájemných pohledávek dlužníka odchýlil od praxe dovolacího soudu v otázce posuzování určitosti právního úkonu (§37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jenobč. zák.“) a nesprávně aplikoval i ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. V této souvislosti zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2018/98 (jde o rozhodnutí ze dne 30. března 2000, uveřejněné pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí označená níže – dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatel dále napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné posouzení namítaného započtení nároku na přeplatek daně, když odvolací soud zcela opomněl existenci ustanovení §154 odst. 2, §155 odst. 2 a §258 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Jak se ovšem podává z §141 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníku splatnou pohledávku. Již v důvodech usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, jaké meze klade odvolacím námitkám dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úprava obsažená v ustanovení §141 insolvenčního zákona (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009). V intencích této ustálené judikatury tak není pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku právně významná ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníku splatnou pohledávku. Z označených rozhodnutí se dále podává, že nezpochybňuje-li dlužník závěr odvolacího soudu, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti, která plyne z pohledávek dalších věřitelů, je argumentace vážící se k otázce, zda insolvenční navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku, pro výsledek dovolacího řízení právně bezvýznamná. Srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 102/2013 a naposledy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011. V dané věci dlužník v dovolání uplatňuje námitky toliko proti pohledávkám insolvenčního navrhovatele a České republiky – Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, avšak nijak nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že má další tři věřitele (Českou republiku - Městský soud v Praze s pohledávkou ve výši 1.443.812,- Kč splatnou od 11. ledna do 8. srpna 1999, Mgr. Petra Polanského s pohledávkami ve výši 19.812,- Kč a 7.800,- Kč z titulu neuhrazených nákladů exekucí splatnými v roce 2009 a JUDr. Raa Varada Uppaluri s pohledávkou ve výši 7.000.000,- Kč, která je v části jistiny splatná již od 1. září 2006), vůči nimž má závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že své závazky není schopen plnit. Výhrady, které dovolatel uplatňuje vůči pohledávkám insolvenčního navrhovatele a České republiky – Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (i ke způsobu projednání jeho obrany proti nim) jsou tak z pohledu možného výsledku dovolacího řízení právně bezcenné (nemohou vést ke zrušení dovoláním napadeného usnesení a tedy ani založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.), neboť ani účinné zpochybnění pohledávek těchto věřitelů by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o osvědčení všech znaků úpadku dle §3 odst. 1 insolvenčního zákona. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, pak Nejvyšší soud poukazuje na závěry formulované např. již v jeho usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam vysvětlil, že opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu §4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§158 insolvenčního zákona). Dovolání v této věci argumenty způsobilé zvrátit závěr odvolacího soudu, že jediným způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs, neobsahuje (jeho správnost dlužník nijak nezpochybňuje). Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. ledna 2014 Mgr. Milan Polášek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2014
Senátní značka:29 NSCR 89/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.89.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvence
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
§141 odst. 2 IZ.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2019-07-22