ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.12.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 12/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Lenky Dopitové, ve věci žalobce A. Ž., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Ondřejem Krumniklem LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 7.060,30 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 38/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012, č. j. 21 Co 511/2011 - 80, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012, č. j. 21 Co 511/2011 - 80, se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. května 2011, č.j. 22 C 38/2008-45, zamítl žalobu na zaplacení částky 7.060,30 EUR, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení za období od 3. května 2004 do 31. května 2011. Žalobce původně podal dne 3. května 2004 žalobu posouzenou jako žaloba na ochranu osobnosti u Obvodního soudu pro Prahu 2, který ji postoupil Městskému soudu v Praze. Ten pak pravomocně zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku žalobcem. Na základě žaloby, která došla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 16. března 2007, bylo zahájeno řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) , ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“) pod sp.zn. 18 C 68/2007. V tomto řízení soud rozsudkem ze dne 27. srpna 2009 žalobu zamítl a k odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. února 2011 a dne 8. dubna 2011 bylo soudu doručeno dovolání žalobce spolu s návrhem na ustanovení zástupce pro podání dovolání. Soud prvního stupně konstatoval, že v konkrétním případě nebyl mezi účastníky sporný průběh jednotlivých řízení, ale zodpovězení otázky, zda lze pro účely posouzení délky řízení považovat shora uvedená dvě řízení za řízení jediné. Tuto otázku posoudil negativně a dále dospěl k závěru, že ani v jednom z řízení nebyl prokázán nesprávný úřední postup spočívající v průtazích řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2012, č. j. 21 Co 511/2011 – 80, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěrem, že žalobcem označená řízení netvoří jediný celek, ale jde o dvě samostatná řízení. Zdůraznil, že žalobce podal dvě samostatné žaloby, o nichž byla vedena dvě samostatná řízení, z nichž první skončilo rozhodnutím o zastavení řízení a druhé odmítnutím podaného dovolání usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 4094/2011. Při úvaze o tom, kdy bylo zahájeno a kdy skončeno řízení je podstatné, zda a kdy byla podána žaloba (§82 odst. 1 o.s.ř.) a kdy bylo vydáno rozhodnutí, jímž se řízení končí. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že v žádném ze dvou uvedených řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jejich nepřiměřené délce, což žalobce ani jednotlivě nenamítá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, doplněné podáním jeho právního zástupce. Dovolání vychází z právního důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci podle dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil řízení, v nichž se domáhal odškodnění, jako dvě samostatná řízení a nikoli jako řízení jediné. Zdůrazňuje nevyhovující právní předpisy upravující uplatňování jeho práv.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012 a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) téhož zákona, protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Závěr o dvou samostatných soudních řízeních je plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž zahajuje-li se řízení na návrh, je řízení započato dnem, kdy návrh na zahájení řízení (žaloba) došel orgánu (soudu) a konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení §13 odst. 1 vět druhé a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu