ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2586.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2586/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně D. Š. , proti žalované W. X. P. , zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy ve výši 5.900.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 158/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2013, č.j. 1 Co 239/2012-190, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. dubna 2014, č.j. 1 Co 239/2012-306, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. března 2013, č.j. 1 Co 239/2012-190, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. dubna 2014, č.j. 1 Co 239/2012-306, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2012, č.j. 23 C 158/2011-100, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 5.900.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a právo na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 téhož zákona jsou samostatné právní prostředky ochrany osoby a nelze je proto použít na základě totožných skutkových tvrzení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla jiná rozhodná skutková tvrzení, spočívající v tom, že odškodnění podle §444 odst. 1 a 2 obč. zák. není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na jejích osobnostních právech (pouze uvedla, že bodové hodnocení podle vyhlášky č. 440/20111 Sb. je velmi nízké a nedostatečné), neshledal odvolací soud její žalobu důvodnou.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno žalobkyni dne 14. května 2013 a právní moci nabylo dne 15. května 2013.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podala žalobkyně dne 26. června 2013 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a podává je z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, ze kterých mimo jiné cituje: „ Nelze dovodit, že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje, resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody: jedná se o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník….“ Dále dovolatelka uvádí, že zdravotní a psychické potíže, které ji zůstaly po dopravní nehodě, nelze pokrýt žádným bodovým ohodnocením a nadále trvá na vypracování znaleckého posudku ke zjištění dopadu nehody na její zdraví a psychiku. Současně se domnívá, že soudy obou stupňů nerozhodly správně v otázce náhrady nákladů řízení. K podání dovolatelky datovanému dne 5. března 2014 nebylo možno přihlížet, protože bylo podáno výrazně po uplynutí dovolací lhůty (§241b o.s.ř.).
Dovolatelka proto žádá, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je formulováno relativně obsáhle, přičemž se fakticky dovolává ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přesto, že pak nastoluje celou řadu žalobkyní subjektivně akcentovaných otázek, je třeba konstatovat, že žádná z nich pro danou věc nenaplňuje s ohledem na soudy zjištěné okolnosti posuzovaného případu žádnou z uvedených alternativ charakterizujících rozhodnutí, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu.
Je třeba připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na konkrétní skutková zjištění ve vztahu k četné judikatuře dovolacího soudu (mimo jiné i dovolatelkou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp.zn. 30 Cdo 154/2007) obstojí. Rozhodně je třeba se ztotožnit s poukazem odvolacího soudu, podle něhož právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a právo na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatněné podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 obč. zák. jsou samostatné právní prostředky ochrany člověka, které nelze (paralelně) užít na základě totožných skutkových tvrzení. Současně je třeba dodat, že případné výtky dovolatelky upínající se k otázce skutkových zjištění neodpovídají hlediskům obsaženým v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Pokud se týče výtky dovolatelky zacílené na užití vyhlášky č. 484/2000 Sb. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, pak je třeba uvést, že vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7 . května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. března 2013 však uvedenému datu účinnosti předchází. Ani ostatní výhrady dovolatelky proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nenaplňují dispozice ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu