ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3228.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3228/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. M. , právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 138.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Praze 2 pod sp. zn. 19 C 371/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č.j. 72 Co 521/2012 – 52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 21. června 2012, č.j. 19 C 317/2011 – 28, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 138.000,- Kč se „zákonnými úroky z prodlení od 14. 9. 2011 do zaplacení“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. března 2013, č.j. 72 Co 521/2012 – 52, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 37.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 4. 2. 2012 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení ve smyslu ustanovení §13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud uzavřel, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a základní částku snížil z důvodu právní složitosti věci a současně shledal, že celkovou délku řízení ovlivnilo i chování žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jsou naplněny všechny předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v §237 o. s. ř. Dovolatel uvádí, že věc byla rozhodnuta v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Konkrétně dovolatel namítá, že navrhoval zvýšení základní roční částky na 20.000,- Kč a soudy tento návrh zcela pominuly. Dále soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že žalobce dne 30. 6. 2011 podal ve zkoumané věci ústavní stížnost a řízení tak trvalo přibližně 7 let. Odvolací soud také pominul skutečnost, že řízení sp. zn. 22 C 152/05 a sp. zn. 22 C 81/07 byly řízeními odškodňovacími, na která jsou z hlediska délky kladeny daleko vyšší nároky. Částka zadostiučinění by pak musela být zvýšena i z toho důvodu, že samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, a nejedná se tedy o účinný kompenzační prostředek nápravy. Dále dovolatel konstatuje, že soudy v dané věci nesprávně zhodnotily kritéria uvedená v ustanovení §31a OdpŠk, když základní částku nesprávně snížily pro právní složitost řízení a částečně snížily částku i v důsledku chování žalobce. Naopak soudy neshledaly nesprávný postup soudů, ačkoli zde podle dovolatele byl a bylo tak třeba základní částku naopak navýšit. Nakonec navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť není naplněn ani jeden z předpokladů přípustnosti uvedený v citovaném ustanovení, když dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Meritem dovolání je tvrzení žalobce, že kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a jeho délku je potřeba zohlednit při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou předmětným řízením navýšením základní částky. Nejvyšší soud poznamenává, že v bodě VI. Stanoviska kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 206/2011 připustil možnost zvýšení odškodnění v případě návrhu na zvýšení odškodnění. Nicméně dále k tomuto Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011 doplnil, že namítat – důvodně – délku samotného kompenzačního řízení je vázáno na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení odvolací (viz ustanovení §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř). Délku kompenzačního řízení proto musí žalobce namítat do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení. V posuzované věci dovolatel navrhnul zvýšení základní částky až v podaném dovolání. I přes výše citovanou judikaturu ESLP, občanský soudní řád vzhledem k ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. neumožňuje, aby dovolatel v této fázi řízení uplatnil nový nárok. Proto soudy postupovaly správně, když délku kompenzačního řízení nijak nezohlednily, neboť toto zvýšení dovolatel před soudem prvního stupně a do nastoupení účinků koncentrace řízení nenavrhoval.
Dovolatel dále namítal nesprávné posouzení kritérií podle ustanovení §31a OdpŠk odvolacím soudem; z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že řádně uvedl, z jakých důvodů zde byly dány podmínky pro snížení přiznaného nemajetkového zadostiučinění a vzhledem k tomu, že výše celkově přiznané částky nebyla zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), tak ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Ani poslední námitce dovolatele, že soudy měly do celkové délky řízení započítat i délku řízení před Ústavním soudem, nelze přisvědčit. Ačkoli z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že do celkové doby řízení je tedy nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 a část III. bod 2 Stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010), je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce svá tvrzení o podání ústavní stížnosti nijak nedoložil a odvolací soud náležitě zdůvodnil, proč k danému tvrzení nepřihlédnul.
Dovolání nebylo z výše uvedených důvodů shledáno přípustným, a dovolací soud jej tak podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu