ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4318.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4318/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Ivany Zlatohlávkové, ve věci žalobkyně JUDr. J. H. , zastoupené Mgr. Janem Petrášem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Květnici 713/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 419.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 278/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 72 Co 107/2013 – 96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 72 Co 107/2013 – 96, se v části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku II. zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 152.000,- Kč. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do výše 267.000,- Kč, potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně. Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 325/90 (dále jen „posuzované řízení“).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 28. 11. 1990 na podkladě žaloby směřující proti L. E. (a původně též proti Časopisu „Zvláštní vydání…“), kterou se žalobkyně domáhala ochrany své osobnosti proti nepravdivým tvrzením poškozujícím její morální a odbornou pověst, přičemž vedle zdržení se dalšího rozšiřování těchto informací požadovala omluvu a vyplacení finanční kompenzace. Soud prvního stupně podrobně popsal průběh celého řízení. Mimo jiné uvedl, že Okresní soud Brno – venkov ve věci postupně vydal celkem pět rozsudků, z nichž čtyři byly odvolacím soudem buď zcela, nebo zčásti zrušeny, přičemž vady řízení vedly po zrušení v pořadí čtvrtého rozsudku i k tomu, že odvolací soud nařídil, aby věc nadále projednal a rozhodl jiný samosoudce. Žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení opakovaně (konkrétně třikrát) neúspěšně vznášela návrh na delegování věci jinému soudu, čtyřikrát byla řešena otázka podjatosti soudců, kteří o věci rozhodovali v odvolacím řízení, z čehož dvakrát bylo rozhodnuto o vyloučení soudce. V průběhu dokazování byl proveden výslech svědka na základě dožádání Okresním soudem v Bratislavě dne 20. 5. 2002, jenž musel být z důvodů procesních pochybení dožádaného soudu opakován. Žalobkyni bylo v průběhu řízení třeba několikrát vyzývat k odstranění vad žaloby. Žalobkyně po celou dobu řízení svá tvrzení i důkazní návrhy průběžně doplňovala. Rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 17. 5. 2010 byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně dne 27. 4. 2011 a nabyl právní moci dne 10. 6. 2011. Dovolání žalobkyně proti posledně zmíněnému rozsudku Nejvyšší soud usnesením odmítl dne 22. 12. 2011. Žalobkyně žalobou vznesený nárok uplatnila u žalované dne 8. 4. 2008, resp. dne 15. 7. 2011 a 5. 8. 2011, přičemž žalovaná jejímu požadavku zčásti vyhověla a z titulu zadostiučinění za utrpěnou újmu jí vyplatila částku 211.000,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení, čítající ode dne jeho zahájení do okamžiku pravomocného skončení a následného odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem dobu 21 let a 2 měsíců, nejenže neodpovídá skutkové a právní náročnosti projednávané věci, nýbrž byla současně negativně ovlivněna i postupem soudu vyvíjeným v této věci, tj. průtahy, kterých se soud v určitých fázích řízení dopustil. Dále odvolací soud dodal, že do doby trvání posuzovaného řízení nelze již zahrnout žalobkyní uváděnou dobu navazujícího řízení o výkon rozhodnutí, neboť se jedná o samostatné řízení, jehož délka není přičitatelná nesprávnému postupu soudu v řízení nalézacím. Do celkové doby řízení nelze zahrnout ani dobu, po kterou mělo být vedeno řízení o ústavní stížnosti, když žádnou listinu svědčící o tom, že tvrzené řízení před ústavním soudem skutečně proběhlo, předložený spisový materiál neobsahuje. Žalobkyně přes poučení o koncentraci řízení a neúplné apelaci neuvedla údaj o zmíněné stížnosti v řízení před soudem prvního stupně, byť k jejímu podání přistoupila dle svého tvrzení již dne 13. 4. 2012 (tj. před vyhlášením přezkoumávaného rozsudku). Odvolací soud shledal nárok žalobkyně na finanční zadostiučinění důvodným.
Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací soud vyšel ze základní částky 15.000,- Kč za jeden rok řízení (krácené na polovic za první dva roky řízení). Odvolací soud tudíž stanovil základní částku na spodní hranici intervalu 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, přičemž uvedl, že z vyšší základní částky lze vyjít tehdy, jedná-li se o případ svou povahou zcela výjimečný a mimořádný, což v poměrech posuzovaného řízení dáno není. Odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3405/2009. Základní částka v případě řízení v délce 21 let a 2 měsíců tudíž činí 302.500,- Kč. Takto stanovenou základní částku následně odvolací soud upravil v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 OdpŠk. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že řízení bylo skutkově a právně složité (- 30 %) a že žalobkyně svým jednáním přispěla k průtahům v řízení (- 10 %). Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěrům, že předmět posuzovaného řízení měl pro žalobkyni zásadní význam (+ 40 %) a že je nutné rovněž zohlednit postup orgánů veřejné moci (+ 20 %).
K jednotlivým okolnostem ovlivňujícím délku posuzovaného řízení uvedl odvolací soud následující. Skutková složitost posuzovaného řízení vychází ze zjištěného rozsahu provedeného dokazování, v jehož rámci byl nejen proveden výslech řady svědků, ale bylo též nezbytné obrátit se s dožádáním na soud v cizině. Neobstojí námitka žalobkyně, že posuzované řízení mohlo být skončeno během dvou let od podání žaloby, a tudíž potřeba dožádání do ciziny (na Slovensko) nemusela vyvstat. Vzhledem k procesním komplikacím, jimiž bylo řízení již od jeho počátku zatíženo, nelze uvedenou dobu považovat za reálně dosažitelnou. V průběhu let 1991 a 1992 byl žalobkyní měněn okruh účastníků řízení a rovněž došlo ke změně (rozšíření) žaloby. Dále byl žalobkyní podán první návrh na delegaci věci k jinému soudu. Právní složitost věci spočívala v tom, že bylo rozhodováno třikrát o návrzích žalobkyně na delegování věci jinému soudu, opakovaně bylo rozhodováno o návrzích na vyloučení soudců a řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. V souvislosti s jednáním, jímž žalobkyně přispěla k průtahům v řízení, odvolací soud uvedl, že v pořadí první rozsudek byl zrušen z důvodu pochybení, jež se vázalo k obsahu podané žaloby, neboť ta byla odvolacím soudem shledána jako neprojednatelná. V pořadí třetí rozsudek byl zrušen z důvodu, že žalobkyně v řízení dosud netvrdila ani neprokázala všechny relevantní skutečnosti, přičemž ji Okresní soud Brno – venkov na tuto skutečnost postupem dle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. neupozornil. V pořadí čtvrtý rozsudek byl rovněž zrušen pro vady žaloby, když odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v mezidobí změnou formulace petitu znovu vyvolala dříve již odstraněný stav nejistoty, vážící se k totožnosti předmětu řízení. Přestože je namístě všechny uvedené procesní nedostatky klást primárně k tíži Okresního soudu Brno – venkov, neboť bylo na něm, aby se již v samotných počátcích řízení pokusil vady žaloby odstranit, nelze odhlédnout ani od nezanedbatelného podílu viny spočívajícího na straně samotné žalobkyně, jedná-li se o erudovanou právničku, jež v minulosti aspirovala i na funkci soudkyně Ústavního soudu ČSFR. Předmět řízení se vztahoval k právu žalobkyně na ochranu její osobnosti. K zásahu do její osobní cti došlo v době, kdy se ucházela o funkci soudkyně Ústavního soudu, v důsledku čehož mohla tento zásah odůvodněně považovat za obzvlášť závažný. V průběhu posuzovaného řízení se vyskytlo několik období naprosté nečinnosti (či zcela minimální činnosti) soudu. Bylo vydáno celkem pět prvostupňových rozsudku, z nichž čtyři byly odvolacím soudem zrušeny z důvodu již zmíněných závažných procesních pochybení.
Odvolací soud dospěl k celkové výši odškodnění 363.000,- Kč, přičemž žalovanou již bylo žalobkyni vyplaceno 211.000,- Kč. Uložil tudíž žalované povinnost zaplatit žalobkyni 152.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I., kterou byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se sjednocujícím stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) a pro rozhodování obdobných případů, popř. v určitých aspektech nebyla v rozhodování dovolacího soudu věc dosud řešena. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítá:
a) Soudy nižších stupňů nesprávně určily celkovou délku řízení. Posuzovaly délku řízení od podání žaloby dne 28. 11. 1990 do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 15. 2. 2012, přičemž došly k závěru, že celková délka řízení činí 21 let a 2 měsíce. Takto vymezená délka však činí 21 let a 2 a půl měsíce (přesně 21 let, 2 měsíce a 18 dnů). Dále soudy nižších stupňů do celkové délky řízení nezapočetly délku vykonávacího řízení a délku řízení před Ústavním soudem. Návrh na výkon rozhodnutí byl podán dne 30. 6. 2011. Usnesení Krajského soudu v Brně o zastavení řízení ze dne 9. 8. 2012, č. j. 13 Co 509/2011, nabylo právní moci dne 15. 10. 2012. Žalobkyně nemohla tento důkaz uplatnit dříve než v odvolacím řízení, neboť citované usnesení jí bylo doručeno až po vydání rozsudku soudem prvního stupně. Ústavní stížnost byla podána dne 13. 4. 2012. Usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 13. 9. 2012, č. j. II. ÚS 1360/12, nabylo právní moci dne 20. 9. 2012. Údaje o podání stížnosti byly v řízení tvrzeny. Jelikož Ústavní soud si vyžádal předmětný spis soudu prvního stupně, ze své činnosti musel soud prvního stupně o existenci tohoto řízení vědět.
b) Soudy nižších stupňů označily délku posuzovaného řízení za pouze nepřiměřenou, nikoliv zjevně (extrémně) nepřiměřenou, tudíž vycházely ze základní částky zadostiučinění ve výši 15.000,- Kč za jeden rok řízení. Odvolací soud tento závěr odůvodnil odkazem na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu (citovány výše). Nejdelší posuzované řízení v citovaných rozhodnutích činilo 15 let (30 Cdo 2301/2009), přičemž již u tohoto řízení Nejvyšší soud připustil, že měla být uplatněna vyšší než základní sazba 15.000,- Kč. Zbylé dvě obdobné věci jsou délkou řízení neporovnatelné (13 let a 5 let). Celkovou délku řízení 21 let a 2 a půl měsíce, resp. 21 let a 10 měsíců, je nutno považovat za zcela nepřiměřenou. V opačném případě by délka zcela nepřiměřená v podstatě neexistovala. Základní výše zadostiučinění tak měla být stanovena na horní hranici rozmezí.
c) V případě řádného postupu soudu bylo možné ve věci rozhodnout během 2 let. V řízení by se nevyskytl cizí prvek, neboť k rozdělení ČSFR došlo k 1. 1. 1993, tj. až po více než 2 letech od zahájení řízení. Dostat řízení do fáze, kdy je zřejmé, které svědky je třeba vyslechnout, je nepochybně do 2 let dosažitelné. Jiný důvod složitosti není dán, neboťostatní komplikace v řízení byly způsobeny především činností soudu. Složitost řízení nelze spatřovat v opakovaném rušení rozsudků soudu prvního stupně, jelikož tyto byly rušeny pro nedostatky v řízení před soudem prvního stupně. Složitost řízení nelze spatřovat ani v tom, že žalobkyně, vedená snahou urychlit řízení tím, že nebudou rozhodovat podjatí soudci, činila návrhy na delegaci vhodnou a námitky podjatosti. Složitost řízení nelze spatřovat ani v dodatečné změně okruhu účastníků; soud nemusel řízení zastavovat a řešit návrh na přistoupení, pokud by postupoval řádně a vyzval žalobkyni k doplnění žaloby.
d) Opakovaně bylo rozhodnuto o důvodnosti námitek podjatosti. Vzhledem k vysokému počtu vyloučených soudců a délce řízení se jeví minimálně subjektivně odůvodněné návrhy na delegaci vhodnou, proto ani toto nelze klást dovolatelce k tíži. Petit byl změněn pouze jednou. Změna byla vyvolána předáním dopisu ze dne 30. 10. 1991 u jednání dne 11. 11. 1992, tedy nikoliv žalobkyní, která pouze reagovala na nově vzniklý stav. Odvolací soud sice správně uvedl, že všechny výše uvedené nedostatky je na místě klást primárně k tíži Okresního soudu Brno – venkov, přes to však zahrnul snížení z důvodu jednání dovolatelky.
e) Odvolací soud u hodnocení významu předmětu řízení nezohlednil věk dovolatelky, která na počátku řízení byla ve věku 48 let, přičemž řízení bylo skončeno, v době kdy dovolatelka dosáhla věku necelých 70 let.
f) Odvolací soud měl přistoupit k navýšení zadostiučinění rovněž z důvodu, že dovolatelka se nakonec výkonu rozhodnutí a příslušné omluvy nedočkala, protože s ohledem na extrémní délku řízení povinný před pravomocným nařízením výkonu zemřel.
Dovolatelka navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek v dovoláním napadené části výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Nejprve je třeba předeslat, že po novele dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 je přípustnost dovolání vymezena ustanovením §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatelka zjevně vycházela z nesprávného předpokladu, že věc bude posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, čemuž nasvědčuje nepřípadný poukaz na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu dovolatelkou vymezené přípustnosti dovolání a rovněž z obsahu dovolání však vyplývá, že dle aplikovaného ustanovení §237 o. s. ř. dovolatelka důvod přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí částečně na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a částečně otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dále dovolací soud uvádí, že po výše uvedené novele občanského soudního řádu je jediným zákonem stanoveným, a tedy i přípustným, dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
I přes výše uvedená pochybení dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jádrem podaného dovolání je nesouhlas dovolatelky s výší přiznaného zadostiučinění. V tomto ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
V rozsudku ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, Nejvyšší soud vztáhl výše uvedený závěr rovněž pro stanovení výchozí částky: „Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15.000,- Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v §31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu.“ Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, jak se toho dovolává žalobkyně, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá.
Ohledně hodnocení kriteria §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk odvolací soud rovněž postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a částí IV. Stanoviska. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že v rámci kriteria složitosti řízení soud zhodnotil jak počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly (věcí se zabývaly všechny tři stupně soudní soustavy), tak složitost věci po stránce skutkové (rozsah prováděného dokazování, výslech řady svědků, dožádání na soud v cizině) a procesní (procesní aktivita žalobkyně). Takový postup odvolacího soudu je v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu. Tvrzení žalobkyně, že v případě řádného postupu by k výslechu svědka došlo ještě před rozdělením ČSFR, tudíž by se v řízení zahraniční prvek nevyskytoval, se pohybuje čistě ve spekulativní rovině. Soud při posuzování přiměřenosti délky řízení přihlíží ke konkrétním okolnostem, které na dané řízení vliv skutečně měly. Úvaha, že v případě jiného postupu soudu by daná okolnost na délku řízení vliv mít nemusela, není relevantní, pokud daná okolnost na délku řízení vliv skutečně měla. Odvolací soud správně při posuzování kritéria složitosti řízení zohlednil i dovolatelkou vznesené námitky podjatosti a návrhy na delegaci. I přes částečnou důvodnost námitek podjatosti nepochybně na složitost řízení vliv měly. Také změna v okruhu účastníků řízení a změna petitu žaloby zvyšuje složitost daného řízení, tudíž odvolací soud nepochybil, pokud zohlednil i tyto okolnosti.
Dovolání není přípustné ani v otázce snížení základní částky odškodnění z důvodu chování žalobkyně. Předně k námitkám dovolatelky, že jí nelze klást k tíži vznášení námitek podjatosti, jestliže byly shledány důvodnými, ani změnu petitu žaloby, jíždovolatelka reagovala na nově vzniklý stav, dovolací soud uvádí, že odvolací soud tyto okolnosti zohlednil při posouzení kritéria složitosti řízení, nikoliv při posouzení kritéria jednání dovolatelky. Naopak při posouzení tohoto kritéria odvolací soud zohlednil, že dva prvostupňové rozsudky byly zrušeny pro vady žaloby a jeden z důvodu, že žalobkyně dosud v řízení netvrdila ani neprokázala všechny relevantní skutečnosti. Odvolací soud správně uvedl, že dané okolnosti je nutné klást primárně k tíži Okresnímu soudu Brno – venkov. Nicméně ve vztahu k posuzovanému kritériu lze považovat za správný závěr, že se jednalo o pochybení dovolatelky, což v tomto konkrétním případě ještě posiluje okolnost, že sama dovolatelka má právní vzdělání. Jelikož daná okolnost, která měla vliv na délku řízení, byla zapříčiněna jak postupem orgánu, tak jednáním dovolatelky, odvolací soud správně tuto okolnost zohlednil při posuzování obou kritérií.
V otázce zohlednění věku dovolatelky v rámci kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou postupoval odvolací soud rovněž zcela v souladu s názory zastávanými Nejvyšším soudem, jestliže tuto okolnost nezohlednil. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska Nejvyššího soudu není myšleno osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Dovolatelka pouze poukázala na okolnost, že řízení počalo v jejích 48 letech a skončilo, když dosáhla 70 let, žádné zdravotní problémy, jimiž by trpěla, však neuvedla (nehledě na to, že tato tvrzení uplatnila žalobkyně až v rámci odvolání). K posuzování věku účastníků řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a judikaturu tam citovanou.
Pokud jde o dovolací námitku, že při určení výše přiměřeného zadostiučinění je nezbytné rovněž přihlédnout k tomu, že v důsledku úmrtí povinného se žalobkyně výkonu rozhodnutí nedočkala, odvolací soud se touto otázkou nezabýval, tudíž nejde o otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo.
Rovněž nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že soudy měly do celkové délky řízení započítat i délku řízení před Ústavním soudem. Ačkoli z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že do celkové doby řízení je nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 a část III. bod 2 Stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010), je třeba přihlédnout k tomu, že projednání nároku bránila překážka podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., neboť se jednalo o nově tvrzené skutečnosti, které žalobkyně včas neuplatila před soudem prvního stupně, ačkoli jí nic nebránilo, aby tak učinila. Na výše uvedeném nic nemění ani námitka dovolatelky, že existence řízení před Ústavním soudem musela být soudu prvního stupně z jeho činnosti známa, jestliže si Ústavní soud vyžádal předmětný spis, neboť ani tato okolnost nezbavuje dovolatelku břemena tvrzení, přičemž ze spisového materiálu toto tvrzení nevyplývá.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro posouzení právní otázky spočívající ve vymezení celkové doby řízení s ohledem na řízení o výkon rozhodnutí. Dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud v části II. Stanoviska uvedl: „Pod prizmatem judikatury Evropského soudu je třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí, tedy řízení prostřednictvím něhož se účastník domáhá výkonu soudního rozhodnutí.“ V rozsudku ze dne 21. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, Nejvyšší soud dále uvedl, že exekuční řízení (řízení o výkon rozhodnutí) by „obecně do celkové délky řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk spadalo, ale pouze tehdy, pokud poškozený ve skutkovém vymezení své újmy nepřiměřenou délku vykonávacího řízení jako její příčinu označí, popř. pokud za příčinu své újmy označí nepřiměřenou délku nalézacího řízení, ve spojení s řízením vykonávacím.“
V posuzované věci dovolatelka již v podání ze dne 18. 1. 2012 (č. l. 29) uvedla, že řízení doposud ve shodě se Stanoviskem nepovažuje za skončené, neboť nebyl zajištěn výkon rozhodnutí. Dovolatelka tak již v řízení před prvním stupněm označila za příčinu své újmy délku nalézacího řízení, ve spojení s řízením vykonávacím.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že do celkové doby řízení nelze zahrnout dobu navazujícího řízení o výkon rozhodnutí, neboť „se jedná o samostatné řízení, jehož délka není přičitatelná nesprávnému postupu soudu v řízení nalézacím“, odchýlil se tím od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeho rozhodnutí je tudíž z tohoto důvodu nesprávné a dovolání je důvodné.
Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení celkové doby řízení nesprávné, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek dovolacího soudu v rozsahu výroku I., včetně závislých výroků, zrušil. Podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu