ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1919.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1919/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. J. Z. , zastoupenému JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, PSČ 160 00, proti žalované Allianz pojišťovna, a. s ., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115971, o zaplacení částky 1,631.056,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 227/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2012, č. j. 3 Cmo 210/2011-315, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2012, č. j. 3 Cmo 210/2011-315, se v té části výroku o věci samé, jíž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2011, č. j. 25 Cm 227/2009-277, v části výroku pod bodem II stran částky 1,020.535,- Kč s úrokem z prodlení a žaloba na zaplacení této částky s příslušenstvím byla zamítnuta, jakož i ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
V části, v níž směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2012, č. j. 3 Cmo 210/2011-315, v potvrzujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení, se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2011, č. j. 25 Cm 227/2009-277, v přisuzujícím výroku pod bodem II co do částky 399.999,- Kč s úrokem z prodlení a co do částky 1,020.535,- Kč s úrokem z prodlení jej změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž účastníci uzavřeli dne 26. srpna 1999 smlouvu o obchodním zastoupení, jíž se žalobce jako registrovaný pojišťovací agent zavázal vyvíjet pro žalovanou pojišťovnu činnost směřující k uzavírání pojistných smluv a žalovaná se zavázala platit žalobci provize dle systému provizí uvedených v příloze smlouvy a následně ve výši stanovené v aktuálních tabulkách provizního řádu. Žalobce dne 19. září 2001 zprostředkoval uzavření rámcové pojistné smlouvy na pojištění odpovědnosti za vady prodaných motorových vozidel, registrované pod č. 37000054 (dále též jen „první rámcová smlouva“), se společností Scania Czech Republic, s. r. o. (dále též jen „klient“), v níž byl veden jako získatel; dle provizního řádu mu tak náležela provize na pojištění prodloužené záruky ve výši 15 % z inkasovaného pojistného, kterou mu žalovaná řádně zúčtovala a vyplácela (šlo o provizi za sjednání, tj. o jednorázovou provizi v okamžiku zaplacení kupní ceny vozidla zvýšené o pojistné za prodlouženou záruku). Na popud klienta, jemuž se nabízel jiný zprostředkovatel s lepšími podmínkami, který by pro něho vedl i správu pojistek, snížili účastníci dodatkem č. 4 ze dne 18. června 2003 žalobcovu provizi na 10 % (zbývajících 5 % připadlo klientovi). Na pozdější požadavek iniciovaný klientem, aby byla provize od 1. ledna 2004 snížena na 2 %, však již žalobce nepřistoupil. Dne 1. září 2005 uzavřela žalovaná s klientem bez účasti žalobce novou rámcovou pojistnou smlouvu na pojištění odpovědnosti za vady prodaných motorových vozidel, registrovanou pod č. 370002005 (dále též jen „druhá rámcová smlouva“), v níž byl jako získatel označen klient. Smlouva reagovala na to, že se díky vysokému škodnímu procentu jevila žalované jako nevýhodná a klient požadoval podíl na provizi za účelem podpory prodeje, jinak jsou smlouvy obsahově totožné. V článku 20 přechodných ustanovení druhé rámcové smlouvy bylo sjednáno, že vozidla, která měla uzavřena pojištění před uzavřením této smlouvy a budou dodána až po platnosti nové, budou pojištěna podle doposud platných starých sazeb pojistného dle pojistné smlouvy č. 37000054. Z této smlouvy žalovaná žalobci vyplácela provizi ve výši 1 %. U 186 smluv uzavřených na základě první rámcové smlouvy žalovaná zaplatila žalobci provize pouze ve výši 1 %, takže nevyplaceno zůstalo 9 %, a to za listopad 2005 ve výši 391.203,- Kč a za duben 2006 ve výši 8.796,- Kč, v celkové výši 399.999,- Kč. Z druhé rámcové smlouvy se žalobce domáhal doplacení částky 1,020.535,- Kč jako 14 % provize zbývající do 15 %, jež má za sjednané.
V otázce požadovaného doplatku provize z první rámcové smlouvy se odvolací soud shodl se soudem prvního stupně v závěru o důvodnosti žaloby. Stran doplatku provize z druhé rámcové smlouvy pak sice shledal správným, že soud prvního stupně posoudil věc podle obchodního zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy, neztotožnil se však s jeho závěrem, že žalobce má nárok na tento doplatek, neboť zrušení původní rámcové smlouvy a uzavření nové, bez účasti a vědomí žalobce, bylo vzhledem k okolnostem účelovým jednáním žalované za účelem vyloučení práva žalobce na získání provize, že ukončením staré rámcové smlouvy, na niž bylo omezeno smluvní omezení provize na 10 %, došlo k obnovení nároku žalobce na výplatu 15 % provize odpovídající systému provizních odměňování obchodních zástupců žalované, že vyplácením provize ve výši 1% žalovaná nárok žalobce uznala a že přiznání doplatku provize 14 % ohledně nové smlouvy není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy. Otázkou, že žalovaná žalobci 1 % provize vyplácela, se odvolací soud odmítl zabývat s odůvodněním, že není předmětem žaloby. Uzavřel, že pokud žalobce žádnou činnost nevykonával, provize za sjednání smlouvy mu nenáleží, neboť systém odměňování obchodních zástupců žalované je odvislý od splnění stanovených podmínek a žalobce žádný výkon ohledně nové smlouvy neprokázal ani netvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích napadl žalobce dovoláním, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a ohlašuje všechny tři dovolací důvody stanovené v §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel především namítá, že odvolací soud pominul některá podstatná skutková zjištění soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že nová rámcová smlouva byla uzavřena bez jeho součinnosti z toho důvodu, že byl žalovanou obejit, čímž měl ztratit nárok na provizi. Prosazuje názor, že mu nárok na provizi vyplývá přímo ze zákona, z ustanovení §659a odst. 1 písm. b) obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., zrušeného ke dni 31. prosince 2013, dále též jen „obch. zák.“), a vytýká odvolacímu soudu, že tuto skutečnost nevzal na zřetel. Poukazuje na to, že §659a byl do obchodního zákoníku vtělen na základě Směrnice Rady Evropských společenství ze dne 18. prosince 1986 č. 86/653/EHS (dále jen „Směrnice“), avšak parlament provedl nesprávnou transpozici. Podle Směrnice totiž vzniká obchodnímu zástupci nárok na provizi tehdy, dojde-li k uzavření obchodu s osobou, kterou zástupce dříve (tedy kdykoliv před uzavřením vlastního obchodu) získal jako zákazníka pro obchody stejného druhu. Dovolatel podrobně argumentuje ve prospěch eurokonformního výkladu ustanovení §659a odst. 1 písm. b) obch. zák., přičemž zdůrazňuje, že druhá rámcová smlouva byla uzavřena v důsledku jeho činnosti.
Odvolací soud podle mínění dovolatele nepochopil podstatu věci, jestliže se odmítl zabývat otázkou provize ve výši 1 %, kterou žalovaná vyplácela za trvání druhé rámcové smlouvy. Dovolatel prosazuje názor, že tento postup žalované svědčí o účelovosti jejího jednání; žalovaná, ač tvrdí, že se na uzavření tohoto obchodu nepodílel, mu na jeho základě vyplácela provizi ve stejné výši, jakou mu vyplácela na základě první rámcové smlouvy, u níž jeho zásluhu na uzavření nepopírá.
Dovolatel shledává pochybení odvolacího soudu též v názoru, že pro posouzení věci je rozhodná právní úprava účinná v době uzavření smlouvy o obchodním zastoupení, kdy obchodní zákoník neobsahoval ustanovení §659a. Argumentuje principem nepravé retroaktivity, na němž jsou založena přechodná ustanovení v článku VIII bodu 35 zákona č. 370/2000 Sb. a z něhož dovozuje, že mělo být použito právní normy účinné k okamžiku vzniku jeho práva na provizi.
Konečně pak dovolatel vytýká odvolacímu soudu absenci poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s dovoláním zpochybněnými závěry odvolacího soudu a jako nepřípustný odmítá výklad zákona, který by zakládal nárok dovolatele na provizi za něco, co nevykonal.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v části přisuzující částku 399.999,- Kč s úrokem z prodlení potvrzen, v poměrech dovolatele újma nenastala, neboť v tomto rozsahu bylo jeho požadavku vyhověno. Pokud proto napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části, jíž bylo rozhodnuto v jeho prospěch, je jeho dovolání v této části podáno neoprávněnou osobou a tedy subjektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je (bylo podáno oprávněnou osobou), bylo tedy třeba posoudit, zda je přípustné též objektivně. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze za předpokladu, že to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, zákon dovolání nepřipouští (srov. k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl též v této části, a to podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.
Ve zbývající části dovolání přípustné je, a to podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §659a odst. 1 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001, za úkony uskutečněné po dobu trvání smluvního závazku má zástupce právo na provizi,
a) jestliže byl obchod uzavřen v důsledku jeho činnosti, nebo
b) jestliže obchod byl uzavřen s třetí osobou, kterou před účinností smlouvy o obchodním zastoupení získal jako zákazníka za účelem uskutečňování obchodů tohoto druhu.
Podle přechodných ustanovení v čl. VIII bodu 35 zákona č. 370/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2001 a jímž bylo do obchodního zákoníku vloženo ustanovení §659a, platnost smluv o obchodním zastoupení, jež byly uzavřeny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Práva a povinnosti smluvních stran z takto uzavřených smluv se řídí tímto zákonem, pokud zákon nedovoluje, aby si smluvní strany sjednaly něco jiného.
Z rozhodnutí odvolacího soudu není především vůbec zřejmé, podle jaké normy hmotného práva věc posoudil. Odvolací soud se v tomto ohledu omezil na sdělení, že soud prvního stupně věc správně posoudil podle obchodního zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Soud prvního stupně sice takovýto nesprávný názor vyslovil, neaplikoval však obchodní zákoník, nýbrž - rovněž nesprávně – přímo Směrnici, její článek 7 odst. 1 (tzv. horizontální přímý účinek směrnic Soudní dvůr Evropské unie ve své judikatuře nepřipouští).
Dovolatel má pravdu v tom, že vzhledem k citovaným přechodným ustanovením zákona č. 370/2000 Sb. bylo třeba nároky dovolatele, jež měly vzniknout v době počínaje dnem 1. ledna 2001, posoudit podle ustanovení §659a odst. 1 obch. zák. a toto ustanovení vyložit tak, aby odpovídalo znění a účelu směrnic Evropské unie, v níž má národní úprava obchodního zastoupení původ (k požadavku eurokonformního výkladu jako nepřímému účinku směrnic srov. např. rozhodnutí Soudního dvora C-240–244/98, ve věci Océano Grupo proti Rocio Murciano Quintero).
V souzené věci však není důvod se eurokonformním výkladem ustanovení §659a odst. 1 písm. b) obch. zák. zabývat. Skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud bez výhrad ztotožnil, totiž naplňuje znaky skutkové podstaty popsané v hypotéze ustanovení §659a odst. 1 písm. a) obch. zák. Vzhledem k okolnostem, jež vzal soud prvního stupně za prokázané, není totiž pochyb, že i předmětný druhý obchod (druhá rámcová smlouva) byl uzavřen v důsledku činnosti dovolatele, nehledě na to, že z hlediska materiálního se tzv. první obchod a tzv. druhý obchod jeví být obchodem jediným; skutečnost, že žalovaná a dovolatelem získaný klient nahradili původní rámcovou smlouvu uzavřenou v součinnosti s dovolatelem smlouvou novou, uzavřenou bez účasti dovolatele, na tom nemůže ničeho změnit, stejně jako je bez významu, že ve druhé smlouvě dovolatel nebyl uveden jako tzv. získatel. Skutečnost, že žalovaná dovolateli ze smluv uzavřených na základě druhé rámcové smlouvy vyplácela provizi, a to provizi ve stejné výši, jakou se mu snažila vnutit ze smluv uzavřených na základě první rámcové smlouvy, závěr o zachované věcné kontinuitě obchodu s klientem jen potvrzuje; v tomto ohledu poznatek o vyplácení provize skutečně význam má.
Nejvyšší soud považuje v souzené věci za vhodné připomenout obecný požadavek, vyjádřený např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném pod číslem 171/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, aby v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo, byla vždy přítomna spravedlnost jako hodnotový činitel (v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 3. března 2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7381 a rozsudek ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Ustanovení §659a odst. 1 obch. zák. je kogentní (srov. §263 odst. 1 obch. zák.), v závazkovém vztahu mezi zájemcem a obchodním zástupcem se tedy prosadí bez zřetele na to, co bylo mezi stranami ujednáno.
Dovolací důvod stanovený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy uplatněn po právu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že mu neposkytl poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., a uplatňuje tak dovolací důvod stanovený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., důvodná není, neboť procesní situace, na kterou míří toto ustanovení, v souzené věci nenastala.
Dovolacími námitkami stran souladu výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku, popř. s dobrými mravy, stejně jako námitkami ve vztahu k výši provize se Nejvyšší soud nezabýval, neboť odvolací soud, vycházeje z názoru, že nárok není co do základu dán, tyto otázky neposuzoval a posuzovat neměl důvod; obecně formulované, jakkoliv blíže neodůvodněné odmítnutí příslušných závěrů soudu prvního stupně v rámci paušálního odmítnutí celého jeho právního názoru za právní posouzení považovat nelze. Není tu tedy právní posouzení, jež by mohlo být podrobeno dovolacímu přezkumu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v měnící (zamítavé) části výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu