ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1990.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1990/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CDV-2, LTD. , se sídlem 3 Brook Business Centre, Cowley Mill Road, Uxbridge, Middlesex UB8 2FX, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalovaným 1) O. B. , zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Tauberem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34 a 2) F. Š. , zastoupenému Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, o zaplacení částky 3,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 83/2004, o dovoláních žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2010, č. j. 17 Co 150/2009-331, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2010, č. j. 17 Co 150/2009-331, směřující proti měnícímu výroku ve věci samé, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně odmítá .
III. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
IV. Žalobkyně a žalovaní nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 2. února 2004 se původní žalobkyně Československá obchodní banka, a.s. domáhala po žalovaném 1) zaplacení částky 3,500.000,- Kč s příslušenstvím jako dluhu z úvěru podle smlouvy o úvěru č. 204893015 uzavřené původní věřitelkou Investiční bankou, a.s. (dále jen „banka“) dne 30. července 1993 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), se zajištěním zřízením zástavního práva k nemovitostem. Podáním doručeným soudu dne 9. srpna 2005 navrhla žalobkyně přistoupení žalovaného 2) do řízení s tím, že jde o současného podílového spoluvlastníka nemovitostí zatížených zástavním právem zajišťujícím pohledávku ze smlouvy o úvěru.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. září 2008, č. j. 15 C 83/2004-271, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 3,500.000,- Kč s příslušenstvím tam uvedeným, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého žalovaného a žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této své pohledávky po žalovaném 2) výlučně z výtěžku prodeje jeho spoluvlastnického podílu o velikosti 51/100 na zastavených nemovitostech ve výroku specifikovaných a po žalovaném 1) také z výtěžku prodeje jeho spoluvlastnického podílu o velikosti 49/100 na uvedených zastavených nemovitostech (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a odměně zástupce ustanoveného žalovanému 1) [výrok III.].
Soud prvního stupně vyšel při posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku z toho, že žalovaný 1) uzavřel s bankou smlouvu o úvěru podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které mu banka poskytla úvěr ve výši 3,500.000,- Kč. Smlouva byla změněna dodatky ze dne 10. ledna 1994, 22. prosince 1994, 21. prosince 1995 a 8. července 1998. Žalovaný 1) se zavázal vrátit poskytnutý úvěr v měsíčních splátkách od 25. prosince 1996 do 25. září 2002, tento závazek však nesplnil a od 26. září 2002 je v prodlení se splacením celého úvěru, přičemž svůj dluh výslovně uznal dne 30. května 2000 v souladu s ustanovením §323 obch. zák. Soud prvního stupně vyhověl žalobě proti oběma žalovaným. Žalovaný 2) se stal spoluvlastníkem zastavených nemovitostí v době, kdy smlouva o úvěru byla účinná ve znění všech čtyř dodatků. Bylo na žalovaném 2), aby se při uzavírání darovací smlouvy k nemovitostem informoval o obsahu zástavního práva, smlouvy o úvěru a aktuálním stavu plnění závazku žalovaným 1).
S odkazem na ustanovení §151a odst. 1, §151b odst. 1, §151d odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obč. zák.“), a judikaturu dovolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že s ohledem na vznik zástavního práva zajišťujícího nemovitostmi předmětný úvěr v době před účinností zákona č. 165/1998 Sb., je nutno nárok žalobkyně jako zástavní věřitelky na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy posoudit podle ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. srpna 1998. Toto právo může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se zástavní věřitel může domáhat pouze z výtěžku prodeje zástavy. Žalobě proto vyhověl i proti žalovanému 2) v plném rozsahu.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k žalovanému 1) [první výrok], ve vztahu k žalovanému 2) tento výrok změnil tak, že žalobu zamítl [druhý výrok], ve výroku II. ve vztahu k žalovanému 1) jej potvrdil [třetí výrok], rozhodl o nákladech odvolacího řízení [čtvrtý a pátý výrok] a změnil jej ve výroku III. co do výše náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování ustanoveného zástupce žalovaného 1) v řízení před soudem prvního stupně [šestý výrok].
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o úvěru, poskytnutí úvěru a zajištění zástavním právem. S ohledem na námitky žalovaných rekapituloval, že písemným prohlášením ze dne 30. května 2000 označeným jako „uznání dluhu na základě §558 obč. zák.“ žalovaný 1) uznal dluh v aktuální výši po splatnosti 6,809.885,35 Kč co do důvodu a výše. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný 1) platně uznal závazek ze smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení §323 obch. zák. a námitka promlčení je s ohledem na dobu podání žaloby nedůvodná. Ve vztahu k žalovanému 1) proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Za stěžejní ohledně nároku proti žalovanému 2) považoval odvolací soud otázku, kdy zástavní věřitelce vzniklo právo na uspokojení ze zástavy. Doplnil dokazování smlouvami o zřízení zástavního práva ze dne 6. října 1993 a 18. května 1995 a uvedl, že podle ustálené judikatury vzniká zástavnímu věřiteli právo (nárok) na uspokojení ze zástavy dnem, v němž je podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. srpna 1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení §152 a §165 odst. 1 obč. zák. - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil, tedy marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. V případě, že dlužník neplatí sjednané splátky úvěru nebo jinak podstatně poruší povinnosti ze smlouvy o úvěru a zástavní věřitel má proto právo odstoupit od smlouvy, popřípadě smlouvu vypovědět, není pro vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit nebo smlouvu vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy, ho skutečně využil (v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod číslem 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 70/2000“, jenž je veřejnosti též k dispozici, stejně jako další zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Poněvadž ve smlouvách o zřízení zástavního práva nebylo dohodnuto, že by se okamžik vzniku práva na uspokojení ze zástavy vázal na zaplacení jednotlivých splátek, či na prodlení s úhradou první splátky, pak nárok na realizaci zástavního práva vzniká až marným uplynutím doby splatnosti celé zajištěné pohledávky. Nárok uplatněný žalobou proti žalovanému 2) proto není po právu.
Námitku žalobkyně, podle níž měla být v případě odlišného názoru odvolacího soudu na to, jak má být proti zástavnímu dlužníkovi uplatněn nárok na plnění ze zástavního práva, poučena podle ustanovení §5 a §118a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolací soud nepovažoval za důvodnou s odkazem na závěry vyjádřené v R 70/2000. Zdůraznil, že uvedená poučení slouží ke splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Za situace, kdy je však žaloba proti žalovanému 2) nedůvodná s ohledem na zjištěný skutkový stav, není zde důvod pro postup podle ustanovení §118a o. s. ř., neboť ten přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nejsou dostačující k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého a pátého výroku podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka tvrdí, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud nezformuloval výrok svého rozhodnutí v souladu s ustanovením §200y a násl. o. s. ř., ani žalobkyni nepoučil podle ustanovení §5 o. s. ř. tak, aby svůj žalobní petit příslušným způsobem upravila. Na podporu svého názoru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2744/99 (jde o rozsudek ze dne 28. listopadu 2000), z něhož vyplývá, že při právním posouzení soud aplikuje právní normu na zjištěný skutkový stav; dovolují-li mu výsledky provedeného dokazování podřídit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se dovolával žalobce, nic soudu nebrání věc po právní stránce takto posoudit. Postup odvolacího soudu považuje dovolatelka za zcela nekonformní se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí a v rozporu s ustanovením §118a o. s. ř.
Za nesprávný má dovolatelka závěr odvolacího soudu o okamžiku vzniku nároku na realizaci zástavního práva, který byl určující pro aplikaci rozhodné právní úpravy. Podle názoru dovolatelky vzniká právo věřitele na uspokojení ze zástavy okamžikem, kdy se dlužník dostane do prodlení byť jen jediné splátky, příp. jejího příslušenství. Opačný výklad by mohl vést k absurdním závěrům, kdy by např. přicházelo v úvahu promlčení některých splátek zajišťované pohledávky a tím také částečné promlčení zástavního práva ještě předtím, než by nastala splatnost poslední splátky zajišťované pohledávky. Žalovaný 1) se dostal do prodlení se splněním svých závazků bezpečně před rozhodným datem, a to konkrétně dne 26. dubna 1995. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na uspokojení ze zástavy nepochybně před 31. srpnem 1998 a soud prvního stupně posoudil danou věc správně, postupoval-li v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 726/2000, podle ustanovení §151f obč. zák. ve znění platném do 31. srpna 1998. Z uvedeného rozsudku vycházela též dovolatelka při podání svého návrhu na přistoupení žalovaného 2) do řízení. Nejvyšší soud se k realizaci zástavního práva následně vyjádřil až v usnesení ze dne 30. května 2007, sp. zn. 21 Cdo 1786/2006, které je však částečně protichůdné. Dovolatelka je přesvědčena, že o jejím nároku musí být rozhodováno ve světle judikatury, která se týkala právní úpravy v době vzniku zástavního práva, resp. v době realizace nároku na uspokojení ze zástavy u soudu.
Pro případ, že by se Nejvyšší soud s jejím názorem neztotožnil, dovolatelka zdůrazňuje, že pouze u části úvěru nastala splatnost v období po 31. srpnu 1998, konkrétně jde o splátky od 25. září 1998 do 25. září 2002. Proto bylo možné žalobě nevyhovět pouze částečně.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podal dovolání žalovaný 1), aniž by se zabýval jeho přípustností, přičemž důvodnost opírá o ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož dluh uznal. Uznání dluhu učinil písemně s odkazem na ustanovení §558 obč. zák. Pokud mělo mít toto uznání účinky jiné, pak jednal v omylu a jde o neplatný právní úkon.
Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly v řízení provedeny důkazy zajišťovací směnkou a rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek, ačkoli to navrhoval na podporu svých tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně nebyla k žalobě aktivně legitimována a dále, že banka se mohla již dříve uspokojit ze zajišťovací směnky jejím úplatným indosováním. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů ve výrocích, které se ho týkají, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému 1) a navrhuje jeho dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť neshledal, že by byly naplněny předpoklady vymezené v ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu podle kritérií uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný 1) dne 30. května 2000 uznal závazek ze smlouvy o úvěru podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák., byť je v záhlaví uznávací listiny uvedeno, že jde o uznání dluhu dle ustanovení §558 obč. zák. Výklad právního úkonu žalovaného 1), jak jej provedl odvolací soud, je v souladu s výkladovými pravidly stanovenými v hmotném právu, v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a speciálně pro oblast obchodních závazkových vztahů též v ustanovení §266 obch. zák.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z námitky dovolatele, že soudy nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel totiž prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje a podle ustanovení §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Poněvadž dovolání žalovaného 1) není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000, zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. srpna 1998, není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle téhož ustanovení, ve znění účinném od 1. září 1998 do 31. prosince 2000, není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může zástavní věřitel u soudu navrhnout prodej zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení §151f odst. 2 obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. srpna 1998, je-li na zajištění téže pohledávky zastaveno několik samostatných věcí, zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky nebo její části z kterékoliv zástavy.
Z ustanovení §200y odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2002) se podává, že řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustáleného výkladu podávaného dovolacím soudem právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000) a §151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. srpna 1998) a podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001 zejména z ustanovení §152 a §165 odst. 1 obč. zák. - tehdy, jestliže dlužník pohledávku zajištěnou zástavním právem řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. V případě, že dlužník neplatí sjednané splátky úvěru nebo jinak podstatně porušuje povinnosti ze smlouvy o úvěru, a že zástavní věřitel má proto právo odstoupit od smlouvy, popřípadě smlouvu vypovědět, není pro vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit nebo smlouvu vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy, ho skutečně využil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 616/2005, které bylo uveřejněno pod číslem 5/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 15. května 2009, sp. zn. 21 Cdo 1685/2008, usnesení ze dne 20. července 2006, sp. zn. 21 Cdo 1730/2005, usnesení ze dne 30. května 2007, sp. zn. 21 Cdo 1786/2006, nebo usnesení ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci nebylo sporné, že zástavní věřitelka od smlouvy o úvěru neodstoupila a nebylo ani zjištěno, že nezaplacením některé splátky se stává splatným celý dluh. Z této smlouvy bylo zjištěno, že úvěr byl splatný ve splátkách od 25. prosince 1996 do 25. září 2002. Odvolací soud proto správně v souladu s judikaturou dovolacího soudu uzavřel, že právo věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vzniklo po 31. srpnu 1998 a že při rozhodování o žalobě zástavního věřitele je třeba postupovat podle právní úpravy platné od 1. ledna 2002, neboť věřitel svého práva od smlouvy odstoupit nebo smlouvu vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, nevyužil.
Nedůvodným shledává dovolací soud též argument dovolatelky, že jí vzniklo právo (nárok) na plnění ze zástavy po splatnosti každé splátky. Dovolatelka pomíjí, že zástavním právem byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru v plné výši, která měla být uhrazena ve splátkách, nikoliv pohledávky na zaplacení jednotlivých měsíčních splátek, jak dovozuje. Rozhodující proto je, kdy se pohledávka ze smlouvy o úvěru stala splatnou (nikoliv kdy byly splatné jednotlivé splátky této pohledávky), ať už na základě úkonu věřitele (např. odstoupením od smlouvy), nebo neučinil-li věřitel úkon, kterým by se pohledávka stala předčasně splatnou, pak v době dohodnuté ve smlouvě uplynutím doby splatnosti poslední splátky.
Námitka dovolatelky, že ji odvolací soud v rozporu s ustanovením §5 a §118a o. s. ř. nepoučil, jak „upravit žalobní petit“ je neopodstatněná. V projednávané věci se odvolací soud tvrzené vady řízení nedopustil již proto, že dovolatelkou formulovaný žalobní návrh není z procesního hlediska vadný, je určitý i srozumitelný. Jestliže by odvolací soud žalobkyni poučil o tom, jak jinak správně formulovat žalobní návrh, aby byla v řízení úspěšná, šlo by o poučení o hmotném právu, které občanský soudní řád soudu neukládá, a takovým poučením by byl porušen ústavně zakotvený princip rovnosti účastníků řízení, neboť soud by poskytl účastníku na úkor druhé strany sporu nikoli poučení o procesních vadách žaloby, nýbrž poučení o důvodech, pro které jí nelze vyhovět (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 344/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 23, ročník 1997, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, uveřejněný pod číslem 82/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně a žalovaný 1) nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovanému 2) náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu