ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2374.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2374/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce C. D. , zastoupeného Mgr. Markem Epsteinem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, proti žalované MUDr. Z. G. , zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, o 68.602,06 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 8/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č.j. 30 Co 428/2012-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.408,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Marka Epsteina, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 4. 2012, č.j. 22 C 8/2011-35, tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 68.602,06 EUR se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání, jímž žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu napadla, není přípustné.
Dovoláním zpochybněné právní otázky, které již byly předmětem rozhodování Nejvyššího soudu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní (jednotnou) judikaturou dovolacího soudu, od níž se nemíní odchýlit ani v souzené věci (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Závěr, že uznání dluhu z 9. 7. 1995 je platným právním úkonem, protože netrpí neurčitostí a je srozumitelný (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), odpovídá tomu, co Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2884/2012, a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 146/2013.
Závěr, podle něhož právo žalobce není promlčeno, jestliže v uznávacím prohlášení byla ve smyslu §110 odst. 1, části věty druhé za středníkem, obč. zák., uvedena lhůta k plnění (sedm let po výzvě k úhradě dluhu, kterou mohl žalobce učinit již 10. 7. 1995, tj. dnem následujícím po uznání dluhu, a od jejíhož uplynutí počala běžet desetiletá promlčecí doba, jejíž konec připadl na 10. 7. 2012), odvolací soud přijal v intencích rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 918/2006, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4242/2009, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010, a ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3849/2010.
Skutkové výhrady žalované (že nepodepsala listinu z 9. 7. 1995, že jí žalobce peníze nepůjčil) jsou bezcenné; nepředstavují totiž uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o.s.ř.). Stejný osud stíhá i námitku nesprávnosti výkladu právního úkonu (uznání dluhu) podle §35 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2014
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu