ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2390.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2390/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně D. P. , zastoupené Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dusíkova 41, proti žalované B. M. , zastoupené Mgr. Lukášem Venclem, advokátem se sídlem v Berouně, V Pražské bráně 74, o 113.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 EC 569/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 28 Co 422/2011-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 28 Co 422/2011-85, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2011, č. j. 5 EC 569/2010-41, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 113.500,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení stejné částky vůči I. M. (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vzal za prokázané, že na účet žalované (dcery I. M.) č. 1399395028/5500 vedený u Raiffeisenbank, a. s. vložila žalobkyně dne 18. 8. 2008 částku 15.500,- Kč, dne 26. 8. 2008 částku 83.000,- Kč, dne 8. 9. 2008 částku 10.000,- Kč a dne 22. 9. 2008 částku 5.000,- Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce s I. M., a tak v situaci, kdy na bankovní účet žalované prokazatelně zaslala postupně 113.500,- Kč bez právního důvodu, se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§451 odst. 1, §456 a §458 odst. 1 obč. zák.). Navržené důkazy výslechem účastnic řízení a výslechem svědka M. M. soud prvního stupně pro nadbytečnost neprovedl, neboť by jimi byly prokázány pouze skutkové verze každé z účastnic řízení, „a stálo by zde tedy tvrzení proti tvrzení“. Zdůraznil přitom, že „jako podpůrný důkaz pro tvrzení žalovaných ohledně uzavření smlouvy o půjčce nelze vzít listiny podepsané panem M. M., když se jedná pouze o jeho (dle názoru soudu účelová) tvrzení, která si nadto částečně odporují, a mají dle názoru soudu přinést úspěch ve věci jeho matce/sestře“.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 28 Co 422/2011-85, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 113.500,- Kč zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud takto rozhodl poté, co provedl důkaz výslechem svědka M. M. Soudu prvního stupně vytkl, že tento navržený důkaz neprovedl, neboť výslech svědka potvrdil, že smlouvu o půjčce „dohodla“ žalobkyně s I. M. Na tomto skutkovém základu odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně a I. M. v létě roku 2008 uzavřely ústně smlouvu o půjčce peněz, na jejímž základě žalobkyně ve čtyřech splátkách vložila 113.500,- Kč na účet žalované, jenž byl pouze smluveným platebním místem. Přihlédl k tomu, že zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně vůči I. M. nebyl napaden odvoláním, a nabyl tak právní moci; to znamená, že odvolací soud nemohl skutkový stav vyhodnotit jinak, než že na straně žalované nedošlo k získání bezdůvodného obohacení. Zasláním peněz na uvedený účet byla smlouva o půjčce „naplněna a dovršena“ a použití účtu žalované nemohlo vést k získání bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., označuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Připomíná, že žalobu proti I. M., která byla původně žalovaná společně s B. M., podala z opatrnosti s vědomím, že se vůči ní nacházela v důkazní nouzi. Namítá, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden žádný důkaz, jímž by bylo prokázáno, že s I. M. uzavřela smlouvu o půjčce. Svědek M. M. vypovídal účelově, uvedl-li, že předmětná částka byla půjčkou jeho matce (I. M.). Věděl totiž, že proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně nepodala odvolání (rozsudek v této části nabyl právní moci), a tudíž vypovídal tak, aby z jeho výpovědi měla prospěch žalovaná; odvolací soud přitom zcela pominul obsah jeho písemných prohlášení ze dne 17. 5. 2010 a ze dne 26. 7. 2010. Dovolatelka není srozuměna se závěrem, že účet žalované byl pouhým platebním místem, neboť pro tento závěr „není ve spise jediný důkaz“. S tímto odůvodněním navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
I když žalobkyně avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 1 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu ve skutečnosti pouze vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje jen dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle ní správného) skutkového závěru, že smlouvu o půjčce nedohodly žalobkyně a I. M. a že součástí dohody nebylo i ujednání o místu, kde má být půjčka splněna, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tj. že má právo na zaplacení sporné částky vůči B. M. z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – je důvodné.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 8).
Pro vyřešení otázky nároku žalobkyně vůči žalované bylo stěžejní zjištění, zda se žalobkyně dohodla s I. M. na půjčení sporné částky.
Skutkový závěr, že žalobkyně s I. M. dohodla půjčení sporné částky, učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z výpovědi svědka M. M. a listinných důkazů, které provedl soud prvního stupně. Svědek vypověděl, že žil s žalobkyní a vedl s ní společnou domácnost od podzimu roku 2007 do poloviny roku 2010. V létě roku 2008 žalobkyni oslovil s tím, zda je mu ochotna pomoci v jeho finanční situaci. Žalobkyně byla ochotna mu pomoci a půjčení peněz „se dohodlo“ s jeho matkou, tj. I. M. Dále se „dohodlo“, že žalobkyně poskytne peníze jí. Vše se „domlouvalo“ mezi žalobkyní a I. M. Poté se svědek dozvěděl, že peníze žalobkyně zaslala nikoli na účet I. M., ale na účet žalované. K obsahu listiny ze dne 26. 7. 2010 uvedl, že mu ji zaslala I. M. s tím, aby ji podepsal. Podle této listiny, jejímž autorem podle záhlaví je svědek „potvrzuje, že mu byla paní D. P., K., poskytnuta finanční půjčka ve výši 113.500,- Kč a to následovně: 18. 8. 2008 – 15.500,- Kč, 26. 8. 2008 -83.000,- Kč, 8. 9. 2008 – 10.000,- Kč, 22. 2. 2008 - 5.000,- Kč.“ Listina závěrem obsahuje prohlášení, že se svědek zavazuje, „že tuto půjčku paní D. P. vrátí formou měsíčních splátek na účet 0649949093/0800“. Svědek přitom vypověděl, že sám smlouvu o půjčce s žalobkyní neuzavřel. Z „čestného prohlášení“ M. M. ze dne 17. 5. 2010 se podává svědek, že „finanční částku 113.500,- Kč (...) splácí paní D. P. a to na její účet č. 0649949093/0800 již více než rok (...), že tato částka „byla zaslána na účet (...) B. M. v roce 2008 (18. 8. – 15.500,- Kč, 26. 8. – 83.000,- Kč, 8. 9. - 10.000,- Kč, 22. 9. – 5.000,- Kč)“ a že tyto finanční prostředky poskytla paní D. P. ve prospěch autora „čestného prohlášení“. Ve své svědecké výpovědi - v rozporu s obsahem listiny ze dne 17. 5. 2010 - naopak M. M. uvedl, že žalobkyni dosud žádné peníze nevrátil.
Skutkový závěr, že smlouvu o půjčce s dohodou o místě, kam bude půjčka složena, uzavřela žalobkyně s I. M., čerpal odvolací soud pouze z výpovědi svědka M. M., přičemž pominul obsah listin ze dne 17. 5. 2010 a 26. 7. 2010, které jsou s touto výpovědí v přímém rozporu.
Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy užit opodstatněně a jeho prostřednictvím se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu