ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2722.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2722/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) H. H. , zastoupené JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Rokycanova 1268/1, b) E. H. , zastoupené matkou J. H., bytem tamtéž, c) D. W. H. , a d) V. H. , zastoupených opatrovníkem - Magistrátem města Chomutov, proti žalovanému J. J. , zastoupenému JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o zaplacení 214.637,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 18 C 96/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 10 Co 902/2009-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni H. H. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.471,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marty Klenovské, advokátky.
III. Ve vztahu mezi žalobci E. H. , D. W. H. a V. H. a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci, kteří vstoupili do řízení na místo původního žalobce W. H. (viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. března 2013, č. j. 10 Co 902/2009-113), se po žalovaném domáhali zaplacení 314.637,35 Kč s příslušenstvím z titulu půjčky.
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 22. října 2009, č. j. 18 C 96/2002-78, uložil žalovanému povinnost zaplatit W. H. (původnímu žalobci) do tří dnů od právní moci rozsudku částku 214.637,35 Kč spolu s 10 % úrokem ročně od 1. 9. 1999 do zaplacení; zamítl žalobu co do částky 100.000,- Kč spolu s 10 % úrokem ročně od 17. 11. 1998 do zaplacení a co do 10 % úroku ročně z částky 214.637,35 Kč od 17. 11. 1998 do 31. 8. 1999 a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí (žalobě zcela vyhovující) rozsudek ze dne 11. března 2008, č. j. 18 C 96/2002-37, Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. srpna 2008, č. j. 10 Co 360/2008-54, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 10 Co 902/2009-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit původnímu žalobci částku 214.637,35 Kč s příslušenstvím, „s tím, že žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců částku 53.659,- Kč spolu s 10 % úrokem ročně od 1. 9. 1999 do zaplacení“ a poměrnou část nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný v dovolání tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnil, neboť dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, jak je avizováno, nýbrž žalovaný soudům vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na nichž jsou založeny právní závěry, že nesplnil svůj závazek ze smlouvy o půjčce a že právo žalobců na doplacení zůstatku půjčky není promlčeno. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v řízení prokázal, že splatnost půjčky nebyla dohodnuta, a že promlčecí doba tudíž začala běžet v den následující po poskytnutí půjčky (tj. 17. 6. 1997). Dále žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil obsah listin – „Dohody o vyrovnání“ ze 17. 11. 1998 a „Dodatku o vzájemném vyrovnání“ z 11. 1. 1999, resp. že nesprávně vyložil projev vůle účastníků těchto dohod; obsah obou listin přitom podrobně rozebírá a vyhodnocuje. Přitom pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalovaného), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že „Dohoda o vyrovnání“ i „Dodatek o vzájemném vyrovnání“ jsou neplatné pro neurčitost (a nevyplývá z nich tudíž povinnost žalovaného zaplatit žalobcům zůstatek půjčky) a že právo žalobců na vrácení půjčky je promlčeno. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Bezpředmětná je námitka žalovaného, že odvolací soud nesprávně posoudil Dodatek o vzájemném vyrovnání ze dne 11. 1. 1999 jako smlouvu o postoupení pohledávky; odvolací soud totiž takový závěr vůbec neučinil.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výroky o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněny (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu