ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3642.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3642/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně unimatic europe s. r. o. se sídlem v Praze 8, Kyselova 1185/2, identifikační číslo 285 01 411, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, proti žalovanému Mgr. RNDr. Z. Š. , zastoupenému JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, o zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 177/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2013, č. j. 8 Co 2247/2010-397, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2013, č. j. 8 Co 2247/2010-397, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, která podle usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. ledna 2011, č. j. 8 Co 2247/2010-315, vstoupila v průběhu řízení do řízení na místo původně žalující V. Š., se po žalovaném domáhala zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje smluvní pokutu sjednanou ve „Smlouvě o zajištění připojení nemovitostí vlastníků k inženýrským sítím“ ze dne 28. 11. 2005 pro případ, že žalovaný včas nezajistí vybavení pozemku parc. č. 3136/86 v katastrálním území Č. B. ve smlouvě specifikovanými zkolaudovanými inženýrskými sítěmi.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 25 C 177/2009-271, zamítl žalobu o zaplacení 270.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. března 2013, č. j. 8 Co 2247/2010-397, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacích a dovolacího řízení. Učinil tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. srpna 2012, č. j. 33 Cdo 3611/2011-367, jeho předchozí rozsudek ze dne 8. února 2011, č. j. 8 Co 2247/2010-318, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 28. 11. 2005 uzavřeli V. Š. jako jeden z vlastníků pozemků v katastrálním území Č. B., v lokalitě „M. t.“ (konkrétně pozemku parc. č. 3136/86) a žalovaný jako investor „Smlouvu o zajištění připojení nemovitostí vlastníků k inženýrským sítím“, v níž se žalovaný zavázal za sjednanou cenu vybavit do 31. 12. 2006 zkolaudovanými inženýrskými sítěmi mimo jiné i pozemek parc. č. 3136/86; podle čl. I. odst. 1 ve spojení s čl. I. odst. 3 smlouvy se vybavením inženýrskými sítěmi rozumí jejich výstavba včetně vybudování přípojek pro splaškovou a dešťovou kanalizaci, vodu, elektrickou energii a plyn na hranicích pozemků jednotlivých vlastníků pozemků v lokalitě „M. t.“ tak, aby měli možnost připojit se k inženýrským sítím a napojit jednotlivé pozemky na komunikaci a veřejné osvětlení, a zajištění provozovatelů těchto sítí. V článku III. smlouvy se vlastníci pozemků zavázali spolufinancovat výstavbu „ZTV Rožnov“ (odst. 1) a zaplatit investorovi odměnu ve výši 4,- Kč za m2 pozemku ve svém vlastnictví (odst. 2) s tím, že závazky a práva vlastníků k investorovi nejsou jejich společnými závazky a právy, nýbrž závazky a právy individuálními, jejichž výše se odvozuje od výměry pozemku, který má ten který vlastník ve vlastnictví a celkové výměry všech pozemků určených k zastavění rodinnými domy v lokalitě „M. t.“ (odst. 4). V článku VI. odst. 3 písm. a) smlouvy si smluvní strany sjednaly pro případ prodlení investora se splněním povinností (vybudováním jednotlivých inženýrských sítí) smluvní pokutu ve výši 500,- Kč za každý den prodlení u každé z povinností zvlášť.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva, včetně ujednání o smluvní pokutě, je (absolutně) neplatná podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť „postrádá vnitřní logiku, souvztažnost a uspořádanost a některá její ustanovení jsou nesrozumitelná a neurčitá“, přičemž tyto nedostatky nelze odstranit výkladem; z textu smlouvy nelze dovodit vůli žalovaného prezentovanou v řízení před soudem. Skutečná vůle stran je pak v rozporu s tím, co vyplývá z jazykového vyjádření smluvních ujednání.
Odvolací soud se zabýval především platností ujednání o smluvní pokutě. Nepřisvědčil sice žalovanému, že toto ujednání je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, avšak shledal ho neplatným pro neurčitost. Ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku VI. odst. 3 písm. a) smlouvy konfrontoval s obsahem článku III. odst. 4 smlouvy. Dovodil, že ačkoliv je článek III. nadepsán jako „Závazky vlastníků“ , z jeho odst. 4 vyplývá, že upravuje „i práva vlastníků k investorovi“ ; práva a povinnosti přitom konstruuje jako individuální, odvozená od výměry pozemků jednotlivých vlastníků k celkové výměře lokality „M. t.“. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že uvedený korektiv se vztahuje i na právo žalobkyně (jako vlastníka pozemku) na smluvní pokutu, respektive, že se promítá do ujednání o smluvní pokutě obsaženého v článku VI. odst. 3 písm. a) smlouvy. Vzhledem k tomu, že ve smlouvě není uvedena celková výměra lokality „M. t.“ (a nelze tudíž stanovit, jakou jeho část tvoří pozemek žalobkyně), nelze určit podíl žalobkyně na smluvní pokutě. Odvolací soud akcentoval, že výše smluvní pokuty musí být uvedena konkrétní částkou nebo musí být zjistitelná z textu smlouvy, což v posuzovaném případě absentuje. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nehodnotil předmětnou smlouvu (jako celek) coby neplatný právní úkon; z jejího textu je zjistitelné, mezi kým a za jakým účelem byla uzavřena, a zároveň jsou v ní dostatečně určitě specifikovány předmět plnění, cena, kterou nesmí investor (žalovaný) překročit, odměna a doba plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o zajištění připojení nemovitostí vlastníků k inženýrským sítím, kterou s žalovaným uzavřela dne 28. 11. 2005, je neplatné pro neurčitost. Je přesvědčena, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (viz jeho nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03), jestliže při interpretaci ujednání o smluvní pokutě neupřednostnil „výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, byly-li oba výklady možné“. V této souvislosti připomíná, že to byl žalovaný, kdo připravil návrh smlouvy, a že jí nebylo umožněno text smlouvy upravovat, popřípadě měnit. Žalobkyně má za to, že z ujednání o smluvní pokutě je dostatečně zřejmé, koho se týká, jaké porušení smlouvy má být sankcionováno i v jaké výši byla smluvní pokuta sjednána. Z textu smlouvy, ani z důkazů provedených v řízeních před soudy obou stupňů nevyplynulo, že smlouva by se vztahovala rovněž na třetí osoby, a je nepřípustné „dotvářet“ její obsah podle smluv uzavřených mezi žalovaným a majiteli ostatních pozemků v lokalitě „M. t.“. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že předmětná smlouva není spotřebitelskou smlouvou. Prosazuje proto názor, že odvolací soud měl při posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě přihlížet k ustanovení §55 odst. 3 obč. zák. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil nebo aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb.), a je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě ze dne 28. 11. 2005 je podle §37 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srovnej §3028 odst. 3 přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), neplatné pro neurčitost. Odvolacímu soudu současně vytýká, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu upřednostnil výklad, který zakládá neplatnost ujednání o smluvní pokutě.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §544 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odst. 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2).
Ujednání o smluvní pokutě musí splňovat veškeré náležitosti stanovené obecně pro platnost právních úkonů (§37 a násl. obč. zák.). Především z něj musí být zjistitelná výše smluvní pokuty; ujednání o smluvní pokutě musí obsahovat buď konkrétní částku, nebo takový způsob výpočtu, který umožňuje vyčíslení smluvní pokuty jednorázovou částkou v okamžiku porušení smluvní povinnosti. Nevyžaduje se tedy stanovení konkrétní (celkové) výše pokuty předem, nýbrž požadavku určitosti vyhovuje i takové ujednání, podle nějž lze v budoucnu (v případě porušení smluvní povinnosti) výši pokuty vyčíslit způsobem stanoveným ve smlouvě (viz. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1607 - 1608). Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě také jednoznačně vyplývat, splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, tedy při porušení které přesně vymezené povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma (tak jako tomu je v posuzovaném případě, kdy jde o výklad ujednání o smluvní pokutě podle §544 obč. zák.), musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010).
Ústavní soud zakotvil ve své judikatuře základní princip výkladu právních úkonů (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej jeho rozsudky ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je hodnoceno jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšem za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle).
Odvolací soud řešil otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě, kterou žalobkyně s žalovaným uzavřeli dne 28. 11. 2005 (dále jen „smlouva“), v rozporu se shora uvedeným principem výkladu právního úkonu. Dovodil, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku VI. odst. 3 písm. a) smlouvy je modifikováno jejím článkem III. odst. 4, v němž se uvádí, že závazky a práva „vlastníků k investorovi“ (tedy i právo žalobkyně na smluvní pokutu) jsou individuálními závazky a právy jednotlivých vlastníků pozemků v lokalitě „M. t.“, odvozenými od výměry pozemků jednotlivých vlastníků k celkové výměře této lokality a vzhledem k tomu, že výměra lokality „M. t.“ není ve smlouvě uvedena, je ujednání o smluvní pokutě neplatné pro neurčitost (výši smluvní pokuty totiž nelze z textu smlouvy zjistit).
Odvolací soud pominul, že smlouva byla uzavřena pouze mezi dvěma stranami - žalobkyní a žalovaným, že žádní další „vlastníci pozemků“ v ní nejsou označeni (ani pod ní nejsou podepsáni) a nelze tudíž dovozovat, že by zakládala práva a povinnosti někoho jiného než stran, které ji uzavřely. Smlouva pak ani neodkazuje na případnou rámcovou smlouvu, která by upravovala základní vztahy (a tedy i sankce za případné porušení povinností) mezi všemi vlastníky pozemků v lokalitě „M. t.“ a žalovaným jako investorem. Odvolacímu soudu přitom lze přisvědčit, že smlouva jako celek není neplatná, vyplývá-li z jejího obsahu, mezi kým, za jakým účelem a za jakých podmínek byla uzavřena.
V ujednání o smluvní pokutě obsaženém ve smlouvě se uvádí, že si „smluvní strany“ (tzn. žalobkyně a žalovaný) sjednávají pro případ prodlení s plněním povinností žalovaného „smluvní pokutu ve výši 500,- Kč za každý den prodlení u každé z povinností zvlášť“. Vůle smluvních stran týkající se sankcí za porušení zde uvedených závazků je ve smlouvě slovy vyjádřena zcela jasně a srozumitelně a již na základě gramatického výkladu tohoto ujednání lze nepochybně dospět k závěru, že žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni v případě svého prodlení s dodáním každé z inženýrských sítí smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že v článku III odst. 4 smlouvy je deklarováno, že práva a závazky jednotlivých vlastníků pozemků v lokalitě „M. t.“ (kterou žalovaný „obhospodařoval“, resp. opatřoval inženýrskými sítěmi), jsou individuální a jejich výše se odvozuje od výměry jejich pozemku a celkové výměry lokality. Pokud je na místě uvažovat o neplatnosti některého ze smluvních ujednání pro jeho neurčitost, pak je to právě zmíněný článek III. odst. 4 smlouvy, neboť v něm není - pravděpodobně právě proto, že jeho smyslem je něco deklarovat - dostatečně specifikováno, na čem mají jednotliví vlastníci pozemků v uvedené lokalitě participovat v poměru daném velikostí jejich pozemku vůči celkové výměře zastavované lokality. Je logické, že poměr mezi výměrou toho kterého z pozemků v lokalitě „M. t.“ a celkovou výměrou této lokality byl významný především z hlediska stanovení ceny za plnění žalovaného; jeho celkové náklady na „zasíťování lokality“ byly rozpočítávány mezi vlastníky pozemků právě podle výměr jednotlivých pozemků. Nemusel se však nezbytně promítat do všech sjednaných práv a povinností.
Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že právo na smluvní pokutu ve výši 500,- Kč za každý den prodlení žalovaného se splněním každé z jeho povinností náleží všem vlastníkům pozemků v lokalitě „M. t.“ poměrně podle velikosti jejich pozemků, je v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. již proto, že zohledňuje něco, co není ve smlouvě uzavřené mezi účastníky řízení dne 28. 11. 2005 slovy vyjádřeno. Odvolací soud při výkladu ujednání obsaženého v článku VI. odst. 3 písm. a) této smlouvy - s odkazem na jeho vazbu na článek III. odst. 4 - vzal nesprávně v úvahu obsah smlouvy, která měla být uzavřena mezi všemi vlastníky pozemků na straně jedné a žalovaným jako investorem na straně druhé. Interpretací jazykového vyjádření smlouvy z 28. 11. 2005 tak nepřípustně doplnil, respektive nahradil projevy vůle učiněné jejími smluvními stranami. Bylo na žalovaném, který jako investor připravoval smlouvy pro vlastníky pozemků v lokalitě „M. t.“, aby smlouvu, kterou uzavřel se žalobkyní, formuloval způsobem, který předejde sporům o výklad jejího obsahu. Pokud tak neučinil, musí jít toto pochybení na jeho úkor, nikoli na úkor žalobkyně. Lze však najisto postavit, že zatímco ty části smlouvy z 28. 11. 2005, které upravují práva a povinnosti „vlastníků pozemků“, by mohly u třetích osob vyvolávat pochybnosti, z ujednání o smluvní pokutě je zcela zřejmé, koho se týká a jakým způsobem zajišťuje porušení konkrétních povinností.
Závěrem se sluší připomenout úvahy odvolacího soudu související s posouzením přiměřenosti smluvní pokuty. Odvolací soud uvedl, že s ohledem na význam smluvní pokutou zajišťovaných závazků žalovaného vůči žalobkyni se částka 500,- Kč denně za každý den prodlení s tou kterou povinností jeví jako přiměřená. Akcentoval, že žalobkyně mohla svůj dům obývat teprve po kolaudaci, tedy potažmo po dodání zkolaudovaných inženýrských sítí (po splnění podmínek kolaudace domu). Porušení závazku žalovaného dodat zkolaudované inženýrské sítě v dohodnutém termínu proto hodnotil jako vážný zásah do práva (původní) žalobkyně na bydlení. Obstál-li by závěr odvolacího soudu ohledně smluvní pokuty, nemohlo by se prosadit jeho hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty. Pokud chtěl být odvolací soud ve svých závěrech konzistentní, měl posuzovat přiměřenost smluvní pokuty ve výši 500,- Kč v porovnání s porušením povinnosti žalovaného zajistit zkolaudované inženýrské sítě pro všechny vlastníky pozemků v lokalitě „M. t.“; žalobkyně by pak měla nárok na smluvní pokutu ve výši 5,40 Kč (tj. 572/52809 ze smluvní pokuty ve výši 500,- Kč za každý den prodlení žalovaného u každé z povinností), neboť její pozemek má výměru 572 m2 a výměra lokality „M. t.“ je - jak vyplývá ze spisu - 52809 m2. Předpoklad, že by si účastníci sjednali pro případ prodlení žalovaného s dodáním zkolaudovaných inženýrských sítí smluvní pokutu ve výši 5,40 Kč denně za porušení každé z povinností zvlášť, se jeví jako nepravděpodobný. I to podporuje závěr, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě z 28. 11. 2005 je třeba vykládat podle jeho obsahu jako individuální ujednání mezi stranami smlouvy - žalobkyní a žalovaným, které zcela určitým a srozumitelným způsobem zajistilo porušení smluvních povinností žalovaného.
Protože se odvolací soud při posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání proti jeho rozhodnutí nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyššímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.). Za této situace bylo nadbytečné zabývat se další dovolací námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., a sice , že odvolací soud nepoměřoval smlouvu jako spotřebitelskou smlouvu ustanovením §55 odst. 3 obč. zák.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu