Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2014, sp. zn. 33 Cdo 773/2013 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.773.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.773.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 773/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. S. , a b) Z. S. , obou zastoupených JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250, proti žalovaným 1) A. S. , a 2) nezl. J. S. , oběma zastoupeným Mgr. Lenkou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dělnická 15, o 104.305,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 125/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č. j. 55 Co 585/2011-88, takto: I. Dovolání se zamítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. srpna 2011, č. j. 15 C 125/2009-66, uložil každému z žalovaných zaplatit žalobcům 7.179,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali, aby jim žalovaní zaplatili rovným dílem částku 104.305,- Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobce daroval synovi J. S. smlouvou ze dne 7. 3. 2007 dům postavený na pozemku st. p. 32/2 v k. ú. a obci Ch., zapsaný na LV č. 1014. Podle smlouvy o dílo uzavřené dne 24. 4. 2007 mezi žalobcem a zhotovitelem J. M., jíž předcházela objednávka ze dne 20. 4. 2007, byla na předmětném domě namontována nová plastová okna a parapety. Smlouvu žalobce uzavřel na základě žádosti obdarovaného o zapůjčení peněz na výměnu oken; obdarovaný se zavázal peníze žalobci splácet. V květnu 2007 byla okna namontována a dodatečně žalobce po dohodě se synem objednal dodávku okenních parapetů. Při uzavření smlouvy žalobce zhotoviteli složil zálohu ve výši 100.000,- Kč a v květnu nebo červnu 2007 doplatil 4.305,- Kč. Obdarovaný J. S. dne 7. 8. 2007 zemřel, přičemž veškerý do dědictví náležející majetek nabyli rovným dílem žalovaní. Soud prvního stupně neuvěřil vysvětlení žalobce a výpovědi svědka M., že při vyhotovení příjmového dokladu a protokolu o předání a převzetí díla došlo k chybě, spočívající v tom, že na těchto dokladech byly zaměněny číslice, a že oba doklady byly vystaveny 3. 6. 2007 a nikoli 6. 3. 2007. Žalobci neprokázali, že až poté, co se jejich syn stal vlastníkem shora uvedeného domu, do domu s jeho souhlasem investovali 104.305,- Kč. Co do požadavku na zaplacení částky 14.358,- Kč představující náklady pohřbu soud prvního stupně uzavřel, že povinnost k její úhradě stíhá žalované, neboť žalobcům na úhradu těchto nákladů ničím nepřispěli. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č. j. 55 Co 585/2011-88, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž zamítl žalobu ohledně úroků z prodlení z částky 104.305,- Kč od 6. 1. 2009 do 23. 3. 2009, změnil jej tak, že uložil každému z žalovaných zaplatit žalobcům 52.152,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobci z vlastních peněz uhradili dodání a montáž plastových oken včetně parapetů v celkové částce 104.305,- Kč, poté, co se J. S. mladší stal vlastníkem domu na parcele č. st. 32/2 v katastrálním území Ch. Akcentoval, vycházeje z data uzavření smlouvy o dílo, z data přílohy k nabídce dodávky oken (20. 4. 2007), z data vystavení zálohové faktury č. 70005 (25. 4. 2007) a data vyhotovení faktury č. 2007019 (30. 6. 2007), s přihlédnutím k výpovědi žalobce a svědka M. (podle nichž okna byla vyrobena firmou AQ okna v dubnu 2007 a do objektu domu přivezena v květnu 2007), že k dodávce oken došlo až poté, co se zemřelý J. S. stal vlastníkem domu. Provedené důkazy vylučují, aby k předání díla došlo ještě před vyměřením a výrobou oken. Z toho plyne, že na předávacím protokolu a příjmovém dokladu došlo k písařské chybě, neboť místo správného data 3. 6. 2007 je chybně uvedeno datum 6. 3. 2007. Žalobce navíc vysvětlil, že peníze na úhradu ceny měl v hotovosti v bezpečnostní schránce v bance a nebyly vybrány z vkladní knížky. Se zřetelem ke shora uvedeným listinám a k časovému odstupu od uvedené transakce považoval odvolací soud výpověď žalobce za věrohodnou i logickou se zřetelem k dílčí nepřesnosti. Rozpory, které podle soudu prvního stupně jsou ve výpovědích žalobce, svědka M. a v listinných důkazech, nepovažoval pro podstatný časový odstup za natolik zásadní, aby mohly zpochybnit věrohodnost těchto důkazů a to i v návaznosti na výpověď svědkyně W., která skutkovou verzi žalobců potvrdila. V řízení tak byla prokázána existence dluhu zůstavitele vůči žalobcům ve výši 104.305,- Kč. Jelikož uvedený dluh smrtí přešel na dědice (žalované) a nepřevyšuje čistou hodnotu dědictví, rozhodl odvolací soud v souladu s §470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (dále jenobč. zák.“). V dovolání, jehož přípustnost spojují žalovaní (dále též „dovolatelé“) v rozsahu měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu se zněním §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýkají, že ponechal stranou tvrzení žalobců, že cenu oken uhradili z peněz z vkladní knížky, ačkoli bylo zjištěno, že žádnou vkladní knížku neměli, dále že nepřihlédl k tomu, že zůstavitel měl majetek, z něhož mohl financovat výměnu oken, že uvěřil žalobci a nikoli žalovaným, že „nepředvolal zákonnou zástupkyni žalovaných ani jimi již dříve navrhovaného svědka G.“. Při zopakování výslechu svědka M. mu nekladl jiné otázky než soud prvního stupně. Výpověď tohoto svědka je nevěrohodná, neboť jej navrhli žalobci, a „věděl, na co bude dotazován, co je sporné a mohlo by žalobcům být tíži, (takže) musel vědět, jak má vypovídat“. Žalovaní nejsou srozuměni se závěrem, že u příjmového dokladu a protokolu o předání díla došlo k chybě v uvedení data jejich vyhotovení (záměně číslic dne a měsíce). Vysvětlení o záměně dne a měsíce jejich vystavení nepovažují za logické, neboť vylučují, že by se stejná chyba mohla objevit na dvou listinách. V té souvislosti považují svědka M. za nevěrohodného, pokud potvrdil uvedenou záměnu data dne a měsíce, ačkoliv na výzvu soudu nepředložil své účetnictví za rok 2007, z něhož mohly být zjištěny časové souvislosti. Pochybnosti o datu vydání příjmového dokladu a protokolu o předání díla nemohla odstranit ani smlouva o dílo ze dne 24. 4. 2007, která vykazuje „řadu velice podivných formálních znaků, kdy je zjevné, že některé články, odstavce či písmena jsou vpisovány do již existujícího textu, jsou vtěsnány do textu smlouvy, nezachovávají její formální ráz, jsou jiným písmem, jinak značené apod.“ Předložená smlouva o dílo se podle dovolatelů vztahuje „k jiné akci v Ch. a byla účelově upravena“ na montáž oken v dotčeném domě. Odvolací soud pak pominul, že žalobci v rámci řízení o dědictví po zemřelém J. S. při předběžného šetření uvedli, že zemřelý neměl žádné dluhy, tedy ani dluh za dodávku a montáž oken (tento dluh zamlčeli). S tímto odůvodněním navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), není důvodné. Přestože dovolatelé avizují uplatnění taktéž dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) odvolacímu soudu ve skutečnosti pouze vytýkají, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňují jen dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu dovolání se podává, že žalovaní brojí mimo jiné proti hodnocení důkazů, a to námitkou, že odvolací soud uvěřil tvrzení žalobců (nikoliv tvrzení žalovaných) ohledně okamžiku uzavření smlouvy o dílo, úhrady zálohy a doplatku ceny díla, jakož i dni vystavení protokolu o předání a převzetí díla, že výpověď svědka M. je nevěrohodná a že smlouva o dílo ze dne 24. 4. 2007 byla účelově upravena (pozměněna) a netýká se domu, „nýbrž jiné akce v Ch.“. Vyčítají odvolacímu soudu, že pominul, že žalobci při předběžném projednání dědictví po zůstaviteli J. S. před notářem neuvedli, že měl vůči nim dluh ve sporné výši, a že k úplnému zjištění skutkového stavu věci nevyslechl matku žalovaných a svědka G. Samotné hodnocení důkazů však nelze zpochybnit prostřednictvím žádného z přípustných dovolacích důvodů, a to ani důvodem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. Dovolací soud neshledal žádná pochybení ve způsobu, jakým bylo v dané věci hodnocení důkazů odvolacím soudem provedeno. Odvolací soud vzal v úvahu, že zůstavitel J. S., jenž zemřel 7. 8. 2007, se stal vlastníkem domu Ch. podle darovací smlouvy ze dne 7. 3. 2007, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl proveden dne 20. 3. 2007. S přihlédnutím k výpovědi žalobce a svědka M., že okna byla vyrobena firmou AQ v dubnu 2007 a do objektu přivezena v květnu 2007, k příloze k nabídce ze dne 20. 4. 2007, ke smlouvě o dílo ze dne 24. 4. 2007, k zálohové faktuře č. 70005 ze dne 25. 4. 2007 na částku 100.000,- Kč a k datu vyhotovení konečné faktury č. 2007019 (30. 6. 2007), v níž je uvedeno „fakturují Vám výrobu a montáž plat. oken 2007/3, záloha č. 70005 100.000,- Kč“, kteréžto důkazy vypovídají o časovém sledu zhotovování díla, dospěl odvolací soud k logickému závěru, že je vyloučeno, aby dne 6. 3. 2007 zhotovitel předal dokončené dílo (dodávku a montáž plastových oken a dveří včetně parapetů) a vystavil příjmový doklad č. 2007/3 na částku 104.305,- Kč, neboť by předával něco, co ještě objektivně nebylo provedeno a předcházelo kontraktaci, potvrzoval příjem shora uvedené částky před její splatností podle zálohové faktury č. 70005 a konečné faktury č. 2007019. Uvěřil tak verzi žalobců, že na dotčených listinách je datum uvedeno chybně a správně byly vystaveny až 3. 6. 2007. Ostatně protokol o předání a převzetí díla č. 2007/3, v němž se po označení osoby zhotovitele a objednatele konstatuje, že „na základě smlouvy o dílo č. 2007/3 uzavřené dne 24. 4. 2007“, tento závěr podporuje, byť je v jeho v závěru uvedeno chybné datum 6. 3. 2007. Z uvedeného vyplývá, že provedené důkazy byly odvolacím soudem hodnoceny způsobem vyplývajícím z §132 o. s. ř., a dovolatelé mu tudíž nemohou s úspěchem vytýkat nesprávnost závěru, že k dohodnuté investici žalobců došlo až po darování nemovitosti zůstaviteli J. S. Skutkový závěr byl přijat jen na základě skutečností, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, a současně nebyly pominuty důkazy pro dané zjištění významné, přičemž v hodnocení důkazů a poznatků není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Dovoláním zpochybněné zjištění tak má oporu v provedeném dokazování. Nutno zdůraznit, že žalovaní dovoláním kvalifikovaně (viz níže) nezpochybňují skutkový závěr, že finanční prostředky na výměnu oken byly prostředky žalobců náležející do jejich společného jmění manželů; netvrdí, že šlo o výlučné peníze zůstavitele. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. se totiž nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění (zde zjištění, že peníze na okna patřily do společného jmění žalobců), ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Z tohoto pohledu se jeví otázka, kde měli žalobci uloženy peníze, z nichž hradili rekonstrukci oken, jako nepodstatná k závěru, že ze svých peněz cenu díla uhradili. K námitce žalovaných, že žalobci v dědickém řízení nepřihlásili svou pohledávku do dědictví, Nejvyšší soud dodává, že smyslem a účelem soudního řízení o dědictví je zjištění okruhu zůstavitelových dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zanechaného zůstavitelem. Řízení končí usnesením o dědictví, jímž se s účinností ke dni smrti zůstavitele deklarují právní vztahy. Řízení o dědictví není právním prostředkem pro řešení sporů mezi dědici a třetími osobami (viz Drápal, L., Bureš, J., a kol., Občanský soudní řád I., edice Velké komentáře, C. H. Beck, 2009, str. 1248). Věřitel zůstavitele není automaticky účastníkem dědického řízení; jeho účast je omezena jen na určité části dědického řízení a jen na určité úkony. Jedná se o případy, kdy jde o přenechání předluženého dědictví věřitelům na úhradu dluhů (§175p o. s. ř.), o likvidaci dědictví (§175t až 175v o. s. ř.), nebo jestliže dědici uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, podle které by měli odpovídat za zůstavitelovy dluhy jinak, než to vyplývá z §470 obč. zák. Zákon v těchto případech povolává zůstavitelova věřitele za účastníka řízení, neboť výsledek řízení o dědictví může mít vliv na jeho práva, popřípadě na jeho právní postavení. Přihlášení pohledávky do dědického řízení je procesním, a nikoli hmotněprávním úkonem, jenž je činěn vůči soudu (soudnímu komisaři) v rámci dědického řízení. Zařazení dluhu do pasiv dědictví neprokazuje jeho existenci, nezakládá právo věřitele na jeho vymáhání ani dědicům nebrání např. v tom, aby následně (ve sporném řízení) namítali jeho promlčení. Samotné přihlášení pohledávky do dědictví nečiní z věřitele účastníka řízení, nezakládá jeho nárok na to, aby byla pohledávka zařazena do pasiv dědictví a uhrazena, a nestaví běh promlčecí doby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2009, taktéž jeho rozsudek ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. 33 Cdo 1636/2008, který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem usnesením ze dne 11. dubna 2011, sp. zn. II. ÚS 1049/2011, odmítnuta). Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných závěrů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobcům podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalovaným právo. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2014 JUDr. Václav Duda předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2014
Spisová značka:33 Cdo 773/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.773.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dědění
Dotčené předpisy:čl. 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
čl. 470 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19