Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2014, sp. zn. 33 Cdo 969/2013 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.969.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.969.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 969/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. V. , zastoupené JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900, proti žalovanému JUDr. T. P. , insolvenčnímu správci Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo 00033243, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 33/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č. j. 35 Co 246/2012-93, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č. j. 35 Co 246/2012-93, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 40 C 33/2010-67, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil projev vůle žalovaného směřující k uzavření kupní smlouvy ohledně bytu č. 63 umístěného v 3. nadzemním podlaží domu čp. 2145, zapsaném na listu vlastnictví č. 4063, budovy č. p. 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153, 2154 postavené na pozemku č. p. 2964,2965, 2966, 2967, 2968, 2969, 2970, 2971, 2972, 2973, 2974, 2975, 2976, 2977 zapsaných na listu vlastnictví 1716 včetně spoluvlastnického podílu na příslušném stavebním pozemku a na společných částech domu, zapsaných pro katastrální území S., obec P.; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně, M. V., jako budoucí nabyvatelka uzavřela dne 7. prosince 1992 s budoucím převádějícím Pražským stavebním družstvem se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeným předsedou představenstva družstva JUDr. K. V. a členkou představenstva Dr. V. P., smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu z družstevního majetku, v níž se budoucí převádějící zavázal uzavřít s budoucí nabyvatelkou smlouvu o majetkovém převodu bytu č. 29 o velikosti 2+k.k., kódové označení 2 L-08, s příslušenstvím a odpovídajících práv a povinností k nemovitosti umístěné ve 4. podlaží objektu U9 sekce S1 v P., do 90 dnů ode dne, kdy nabude právní moci kolaudační rozhodnutí příslušného objektu. Nabyvatelka se zavázala zaplatit zálohu 352.500,- Kč na předpokládanou kupní cenu ve výši 391.692,- Kč. M. V. uhradila celou budoucí kupní cenu ve výši 391.692,- Kč dne 15. 4. 1993 a zároveň jí byl předán k užívání byt, který byl předmětem smlouvy. Dne 29. listopadu 1995 byl uzavřen dodatek ke smlouvě, podle kterého „převod předmětného bytu do vlastnictví bude proveden podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a to ve lhůtě 12 měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku hl. m. Praha a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje výše uvedený zákon“. M. V. dohodou ze dne 20. 2. 1997 převedla práva a povinnosti z výše uvedené smlouvy na J. V. (manžela žalobkyně), který následně zemřel a jehož je žalobkyně dědičkou. Soud prvního stupně dovodil, že přestože je v záhlaví smlouvy uvedeno, že se uzavírá podle §289 a násl. obchodního zákoníku, tj. zákona č. 513/1991 Sb. (dále jenobch. zák.“), a obsahuje ujednání, podle něhož „v ostatním se jejich právní vztahy řídí ustanoveními obchodního zákoníku v platném znění“, měla-li být vlastní realizační smlouva uzavřena již podle občanského zákoníku (obchodní zákoník neupravuje kupní smlouvu, jejímž předmětem je nemovitost – taková smlouva se řídí §588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníkudále jen obč. zák.), pak je vyloučeno, aby se smlouva o smlouvě budoucí dohodou smluvních stran řídila režimem obchodního zákoníku. Ujednání o volbě práva podle §262 obch. zák. obchází zákon, a je podle §39 obč. zák. neplatné. Zdůraznil, že v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nebyl byt způsobilým předmětem právních vztahů a tato skutečnost vylučovala, aby mohl být též předmětem práv a povinností podle smlouvy o smlouvě budoucí. Nedostatek způsobilého předmětu závazku vede k závěru o neplatnosti smlouvy podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. I kdyby smlouva ze dne 7. 12. 1992 byla platná, nemohla - bez ohledu na určitost dohody o podstatných náležitostech budoucí koupě, tj. předmětu, kupní ceně a doby, dokdy měla být smlouva uzavřena - žalobkyni založit žádné právo ani povinnost. Jestliže svou aktivní legitimaci odvozovala od dohody o postoupení práv a povinností ze dne 20. 2. 1997, kterou uzavřeli M. V. a zesnulý manžel žalobkyně J. V., potom s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, a ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, soud prvního stupně uzavřel, že předmětem postoupení pohledávky podle §524 a násl. obč. zák. může být sice pohledávka jakéhokoliv druhu (tedy i nepeněžitá), avšak není možné postoupit pohledávku ze smlouvy o smlouvě budoucí, neboť tato smlouva jako dvoustranný právní úkon, sestává ze vzájemných práv a povinností každé smluvní strany; předmětem cese tak může být pouze právo a nikoliv povinnost. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2012, č. j. 35 Co 246/2012-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, která nebyla stranou smlouvy o smlouvě budoucí a nemohla ani jako dědička po J. V. vstoupit do práv a povinností z dohody ze dne 20. 2. 1997 z důvodů uvedených soudem prvního stupně. V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru o nedostatku její aktivní legitimace založeném na chybné aplikaci závěrů vyjádřených v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1505/97 a 33 Cdo 2390/2000. Zdůrazňuje, že smlouvou došlo k postoupení všech práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí (nikoliv jen pohledávky) a to za účasti budoucího převádějícího, tj. Pražského stavebního bytového družstva. Žalovaný s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 268/2004 navrhl dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jeno. s. ř.“). Pro rozhodnutí dané věci bylo významné (určující) posouzení aktivní legitimace žalobkyně, vycházející ze závěru, že nelze smluvně převést veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí. Pro řešení této otázky Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobkyně nenamítá, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl obsahově vymezen. Nutno předeslat, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Nebyl-li dovoláním zpochybněn právní závěr, že vztah účastníků řízení je vztahem regulovaným občanským zákoníkem, nemohl se dovolací soud zabývat správností řešení této dílčí právní otázky. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudy vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dovolatelka zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o nemožnosti postoupit veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Jak se podává ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu, M. V., jako budoucí nabyvatelka, uzavřela dne 7. prosince 1992 s budoucím převádějícím Pražským stavebním bytovým družstvem jednajícím předsedou představenstva družstva JUDr. K. V. a členkou představenstva Dr. V. P. pod reg. č. 29 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o převodu bytu č. 29 a odpovídajících práv a povinností k nemovitosti umístěné ve 4. podlaží objektu U9 sekce S1 v P., do 90 dnů ode dne, kdy nabude právní moci kolaudační rozhodnutí příslušného objektu. M. V. se zavázala zaplatit zálohu na budoucí kupní cenu ve výši 391.692,- Kč, kterou dne 15. 4. 1993 uhradila v plné výši. Podle listiny ze dne 20. 2. 1997 označené za „dohodu o postoupení práv a povinností“ uzavřené s J. V. (manželem žalobkyně), M. V. „převádí a vlastně převedla svá práva a povinnosti, jak pro ni vyplývají z uzavřené smlouvy reg. č. 29 o budoucím majetkovém převodu bytu na svého syna J. V., který tato práva a povinnosti v plném rozsahu přejímá a touto dohodou již vlastně převzal (čl. III. dohody)“. Součástí dohody je po prohlášení advokáta JUDr. Jiřího Srby, se sídlem Na Petřinách 403/2, Praha 6, že účastníci dohody, jejichž totožnost zjistil podle občanských průkazů, před ním dohodu podepsali, dodatek, že „Pražské stavební bytové družstvo, zastoupené předsedou družstva JUDr. K. V. a členkou představenstva Dr. V. P., potvrzuje a souhlasí s postoupením práv a povinností podle této dohody“, po němž následují podpisy uvedených představitelů družstva. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná rozsudkem ze dne 30. května 2001, sp. z. 33 Cdo 2390/2000, ve vztahu k postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí, dovodila, že takovou pohledávku nelze postoupit podle §524 obč. zák., protože předmětem postoupení pohledávky podle tohoto ustanovení může být sice pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá, ale postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí není možné, protože tato smlouva je dvoustranným závazkovým vztahem sestávajícím nejen z práv, nýbrž i z povinností každého účastníka; předmětem cese může být jen právo, nikoliv povinnost, a nelze jí nabýt práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí (viz též např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne. 24. června 2004, sp. zn. 33 Odo 268/2004). Jinými slovy řečeno, vstup do smluvních vztahů založených smlouvou o smlouvě budoucí smlouvou o postoupení pohledávky podle §524 obč. zák. nepřichází pojmově v úvahu. Nutno mít na paměti, že podle §491 odst. 1 obč. zák. závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. Toto ustanovení zakotvuje smluvní volnost stran při vzniku jejich závazku v tom směru, že při úpravě svých vzájemných práv a povinností nejsou strany omezeny jen na smluvní typy výslovně zákonem upravené. Jednotlivé smluvní typy včetně těch, které jsou výslovně upraveny v části osmé občanského zákoníku (tzv. smluv nominátních), se nerozlišují podle toho, jak je smlouva označena; rozhodující je obsah smluvního ujednání, jímž jsou vymezena práva a povinnosti účastníků. Možnost smluvních stran upravit obsah jejich závazkového vztahu odchylně od zákona je omezena jen tehdy, zakazuje-li to výslovně zákon nebo vyplývá-li z povahy ustanovení zákona, že se od něj nelze odchýlit (§2 odst. 3 obč. zák.). Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích, zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, publikovaný pod č. 1 ve svazku č. 17 Sb. n. u. US). To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující obsah toho, co si smluvní subjekty dohodly (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/1999). Z tohoto pohledu odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) nehodnotil dohodu ze dne 20. 2. 1997 mezi M. V. a J. V., s níž vyslovil souhlas druhý účastník smlouvy o smlouvě budoucí – Pražské stavební bytové družstvo, jako nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák. Jakkoli je správný závěr, že smlouvou o postoupení pohledávky (práva na plnění) nelze vstoupit do práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí, neboť jí lze toliko postoupit právo na plnění a nikoli též smluvní povinnosti, nelze odhlédnout od toho, že účelem a smyslem dohody ze dne 20. 2. 1997 nebylo „pouhé“ postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí na uzavření vlastní realizační smlouvy, nýbrž změna v subjektu smlouvy o smlouvě budoucí. Neprosadí se proto judikatorní závěry zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. z. 33 Cdo 2390/2000, jež dopadají pouze na situaci postoupení pohledávky podle §524 obč. zák. a nikoli na převod celého obsahu smlouvy (tj. veškerých práv a povinností na nově vstupující smluvní stranu). Občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 neupravoval výslovně (jako typovou smlouvu) možnost „převést“ veškerá práva a povinnosti ze smlouvy se souhlasem původní smluvní strany, která v závazkovém právním vztahu nadále zůstává, na třetí osobu, což neznamená, že by taková smlouva nebyla platná, neodporuje-li obsahu nebo účelu tohoto zákona (§51 obč. zák.). U nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy sami její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že dohodou ze dne 20. 2. 1997 její účastníci nemohli převést veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí na manžela žalobkyně J. V., nevzal v úvahu princip privátní autonomie vůle stran v občanskoprávní oblasti. Pakliže uvedenou dohodu nepoměřoval ustanovením §51 obč. zák., nesprávně uzavřel, že manžel žalobkyně nemohl vstoupit do smluvního vztahu s Pražským stavebním bytovým družstvem, a jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž nesprávné. Nesprávné právní posouzení věci mělo za následek chybný závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Žalobkyni se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Přestože důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, nebylo nutno zrušit i jeho rozhodnutí, neboť to – mimo závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně - v zamítavé části spočívá na řešení dalších právních otázek, k nimž se odvolací soud nevyjádřil. Právní názor dovolacího soudu je pro soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2014 JUDr. Václav Duda předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2014
Spisová značka:33 Cdo 969/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.969.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Smlouva nepojmenovaná (inominátní)
Dotčené předpisy:čl. 491 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
čl. 51 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19