Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.12.2014, sp. zn. 4 Tdo 1573/2014 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1573.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Vražda

ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1573.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1573/2014-49 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. prosince 2014 o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 7 To 63/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 1/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 2 T 1/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 28. 8. 2013 kolem 10.30 hodin v P. ačkoli věděl, že na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město, č.j. 16 Nc 26/2013-10 ze dne 23. 8. 2013, mu bylo uloženo opustit byt na adrese P., S., zdržet se setkávání, vyhledávání a navazování kontaktů se svojí manželkou poškozenou I. B. a zdržet se vstupu do bytu na adrese P., S. a jeho bezprostředního okolí, přišel do předmětného domu s plánem zde usmrtit poškozenou I. B. doneseným loveckým nožem o celkové délce 222 mm a délkou čepele 112 mm, a proto na schodišti domu mezi 5. a 6. podlažím vyčkával, až poškozená I. B. vyjde z bytu a poté, co tak učinila, k ní v době kolem 11.25 hod. na chodbě před bytem přiskočil, chytil ji za vlasy a se záměrem poškozenou usmrtit tuto opakovaně a silou velké intenzity nejméně pětkrát bodl doneseným nožem do oblasti krku, hrudníku a břicha, kde se nachází životně důležité orgány, čímž jí způsobil vícečetné bodné, bodnořezné a řezné rány, a to v oblasti břicha hlubokou bodnou ránu v levém nadbřišku s bodným kanálem směřujícím shora dolů a zpředu dozadu, pronikajícím slinivkou břišní a s úplným přetětím stěny levé ledvinné tepny, povrchní nábod v levém nadbřišku a v oblasti krku hlubokou široce zející bodnořeznou ránu vpravo s bodným kanálem směřujícím zpředu nazad a shora dolů s přetětím stěny průdušnice a jícnu a s nářezem v těle 2. hrudního obratle, dále povrchní bodnou ránu vpravo s bodným kanálem směřujícím zpředu nazad a mírně šikmo dolů, povrchní bodnou ránu vpravo s bodným kanálem směřujícím shora dolů, dále jí způsobil nesouvislou řeznou ránu v oblasti obličeje vlevo nad horní čelistí s přechodem na krk, povrchní řeznou ránu v oblasti hrudníku vpravo pod klíční kostí a povrchní řezné rány na dlani a hřbetní ploše v oblasti levé ruky, přičemž v důsledku vnitřního vykrvácení způsobeného přetětím stěny levé ledvinné tepny v souvislosti s hlubokou bodnou ránu v levém nadbřišku poškozená I. B. i přes poskytnutí odborné lékařské péče po převozu do Fakultní nemocnice v Plzni dne 28. 8. 2013 ve 13.00 hodin zemřela.“ . Za uvedené jednání byl obviněný M. B. odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – loveckého nože o délce 222 mm s délkou čepele 112 mm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným - Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce České Budějovice a Plzeň, škodu ve výši 35.199,- Kč, - nezl. I. B., zastoupené opatrovníkem T. T., škodu ve výši 240.000,- Kč, - T. T., škodu ve výši 175.000,- Kč, - V. T., škodu ve výši 240.000,- Kč, - H. T., škodu ve výši 311.110,- Kč. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 2 T 1/2014, podali obviněný M. B. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 7 To 63/2014, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody týkajícího se I. B., T. T., V. T. a H. T. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným - T. T., škodu ve výši 85.000,- Kč, - V. T., škodu ve výši 120.000,- Kč, - H. T., škodu ve výši 120.000,- Kč. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 7 To 63/2014, podal následně obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, z nichž bylo možno dospět k jiným skutkovým zjištěním. Dle názoru dovolatele bylo možno učinit různé závěry o právní kvalifikaci skutku, ale soudy učinily závěr pro obviněného méně příznivý, když skutkové okolnosti minimálně vzbuzovaly pochybnosti o příčetnosti obviněného v důsledku požití odvaru z tisu červeného. Z tohoto důvodu považuje hodnocení některých důkazů soudem za sporné a nesprávné. Dále namítl, že skutek nemůže být za žádných okolností kvalifikován jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, resp. zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž podrobně rozebral otázku premeditace ve vztahu ke své obhajobě, přičemž dospěl k závěru, že znak předchozího uvážení naplněn nebyl, a proto mohl být skutek posouzen nejvýš podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Dále uvedl, že existují dvě extrémně rozdílné skutkové verze, z nichž soud vybral tu, která pro obviněného vyznívá méně příznivě, v čemž spatřuje porušení zásady in dubio pro reo. Další poměrně rozsáhle zpracovaná námitka se týká obhajovacích tvrzení obviněného o intoxikaci odvarem z tisu červeného v době činu a v tomto směru označuje provedené dokazování za neúplné, takže z provedených důkazů nelze podle jeho mínění bez porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo učinit závěr, že dovolatel skutek popsaný v obžalobě skutečně spáchal. Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 2 T 1/2014 a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel veškerou svou argumentací směřuje ke zmírnění výroku o vině (a potažmo i o trestu) k mírnějším deliktům podle §140 odst. 1 resp. až §141 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tato snaha je trvalou součástí jeho obhajoby. Obviněný opírá tuto snahu o námitky proti úplnosti dokazování a správnosti hodnocení provedených důkazů soudem, a to především v otázce předchozího uvážení činu a v otázce příčetnosti. Obě výhrady hmotně právní povahy však buduje na odchylném skutkovém základu, než z jakého vycházely oba soudy. Stejné výhrady obviněný vznášel již v odvolání, ovšem soud druhého stupně se jimi velmi důkladně zabýval a vyrovnal se s nimi náležitě a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Mohl se přitom opřít o spolehlivé a logické hodnocení provedených důkazů, jak je popsáno v rozhodnutí nalézacího soudu. Krajský soud zcela po právu a ve shodě se zákonnou úpravou hodnotil nejen výpovědi obviněného a klíčových svědků, ale rovněž opatřené znalecké posudky, zejména z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a dospěl ke správným závěrům. V tomto ohledu je možno bez dalšího rozvíjení již shromážděné argumentace odkázat jak na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak na závěry, k nimž na podkladě podaných odvolání dospěl soud odvolací. Opatřování dalších posudků by nemohlo přinést žádné zásadní změny skutkových zjištění, nemluvě o tom, že samotný tento požadavek se svou povahou vymyká deklarovanému důvodu dovolání, neboť jde o námitku procesně právní s dopadem do skutkové sféry, nikoli o námitku týkající se bezprostředně hmotného práva. Tvrzením obviněného, že zjištěný skutkový stav nelze posoudit jako delikt podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž by měl být kvalifikován podle §140 odst. 1 resp. podle §141 odst. 1 tr. zákoníku se důkladně zabývaly oba soudy (viz str. 26 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 4–7 rozsudku odvolacího soudu). O těchto skutečnostech nevyplynula žádná faktická pochybnost, která by mohla soudy vést k úvahám ve směru aplikace zásady in dubio pro reo. Za pochybnosti ve skutkových otázkách obviněný vydává pouze svou verzi líčení samotného deliktu a událostí jemu předcházejících a po něm následujících, jakož i svá tvrzení o potřebě dalšího dokazování. Avšak oba soudy se zcela spolehlivě vyrovnaly jak s hodnocením výpovědi obviněného a jeho obhajovacích argumentů, tak se všemi důkazy ostatními, komparovaly je a posuzovaly odděleně i ve vzájemných souvislostech, a tak dospěly ke skutkovému závěru, o němž nepřetrvává žádná pochybnost. Tak ve skutečnosti není žádný důvod k tomu, aby se posuzovaly jakési dvě alternativní verze skutkového stavu, jedna soudní a jedna obviněného, a z nich se aplikovala ta pro obviněného příznivější, jak si to dovolatel podle textu dovolání zřejmě představuje. Nelze tedy akceptovat tvrzení obviněného o existenci jakéhosi extrémního nesouladu mezi důkazy a jejich hodnocením, skutkovými závěry a právním posouzením skutku. Výklad soudů s výčtem a popisem hodnocení jednotlivých důkazů postačuje k závěru, že mezi důkazy a výsledkem trestního řízení v této věci není dán žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Odchylný názor obviněného na posuzování toho či onoho důkazu o existenci takového rozporu ničeho nevypovídá. Pokud soudu vytýká „subjektivní hodnocení důkazů“, není jasný smysl této námitky. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. B. Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že ji zaměřil proti právnímu posouzení skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Konkrétně obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že se v daném případě dopustil úmyslného usmrcení po předchozím uvážení a se závěrem o jeho příčetnosti. Zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, proč neuvěřily obhajobě dovolatele a proč ho uznaly vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a podrobně popsaly, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházely, když takto poukázaly na svědeckou výpověď O. K. (známého poškozené), znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (ze kterého vyplývá charakter útoku a mechanismus poranění), i na svědecké výpovědi svědkyň T. T. (sestry poškozené) a M. Z. (přítelkyně obviněného), které vypovídaly o agresivním chování obviněného vůči poškozené již v době, která předcházela projednávanému jednání, a svědecké výpovědi V. B., J. K., I. P., J. Š. (obyvatelé domu, ve kterém se nacházelo bydliště obviněného a poškozené). Soudy měly dále k dispozici celou řadu listinných důkazů jako protokol o ohledání a fotodokumentace, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví biologie, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, specializace daktyloskopie, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, specializace chemie, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a chemie, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví mechanoskopie, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, odborné vyjádření – výsledek zkoumání v oboru metod pachové identifikace, výpisy o uskutečněném telekomunikačním provozu, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie a rovněž výpovědi znalců. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzení skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a odvolacího soudu, když tento názor obstojí i ve světle nálezů Ústavního soudu. V obecné rovině je třeba dále uvést, že u předchozího uvážení jde na rozdíl od rozmyslu o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod., tedy jinými slovy čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Na druhé straně však není třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace. Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného, přičemž z hlediska časového je zde určitý odstup od vlastního způsobu spáchání trestného činu vraždy, neboť jde ve své podstatě o naplánování provedení takového činu. Skutková zjištění ve výroku o vině evidentně naplňují znaky uvedeného zločinu, a to i po subjektivní stránce, k jejímuž naplnění se podle §140 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje kvalifikovaná forma úmyslu - buď rozmysl nebo předchozí uvážení. Nejvyšší soud konstatuje, že námitkami obviněného, že zjištěný skutkový stav nelze posoudit jako delikt podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, se důkladně zabývaly soudy obou stupňů (viz s. 24-29 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 2 T 1/2014, s. 4-7 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 7 To 63/2014). To, že obviněný jednal „po předchozím uvážení“ ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku, jasně vyplývá ze samotné povahy posuzovaného činu. Skutkový stav věci, z něhož soudy vycházely, lze stručně shrnout tak, že obviněný ačkoli věděl, že na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město mu bylo uloženo opustit byt, zdržet se setkávání, vyhledávání a navazování kontaktů s jeho manželkou poškozenou I. B., a zdržet se vstupu do bytu a jeho bezprostředního okolí, přišel do předmětného domu s plánem zde usmrtit poškozenou doneseným loveckým nožem o celkové délce 222 mm a délkou čepele 112 mm, a proto na schodišti domu vyčkával, až poškozená vyjde z bytu a poté, co tak učinila, k ní na chodbě před bytem přiskočil, chytil ji za vlasy a se záměrem poškozenou usmrtit, tuto opakovaně a silou velké intenzity nejméně pětkrát, bodl doneseným nožem do oblasti krku, hrudníku a břicha, kde se nachází životně důležité orgány, čímž jí způsobil vícečetné bodné, bodnořezné a řezné rány, a to v oblasti břicha a v oblasti krku, dále jí způsobil nesouvislou řeznou ránu v oblasti obličeje, povrchní řeznou ránu v oblasti hrudníku a povrchní řezné rány na dlani a hřbetní ploše v oblasti levé ruky, přičemž v důsledku vnitřního vykrvácení způsobeného přetětím stěny levé ledvinné tepny v souvislosti s hlubokou bodnou ránu v levém nadbřišku poškozená i přes poskytnutí odborné lékařské péče po převozu do nemocnice zemřela. Obviněný zahájil razantní útok proti poškozené opakovaným bodnutím nožem do oblasti krku, hrudníku a břicha při první vhodné příležitosti (tj. poté, co poškozená vyšla z bytu). K útoku použil obviněný lovecký nůž o celkové délce 222 mm, přičemž útok obviněného byl ze subjektivního hlediska poškozené naprosto nenadálý a neočekávaný, neboť mu nepředcházela žádná výstraha, pohrůžka či nějaké vzájemné dohadování. Rozhodně nešlo o jednání, ke kterému by se obviněný rozhodl nějak nahodile či spontánně až po spatření poškozené a z nějakého momentálního popudu. Popsaný sled dílčích aktů celého jednání obviněného bez jakýchkoli důvodných pochybností svědčí o tom, že jednání obviněného bylo důkladně promyšlené a připravené a racionálně sledovalo vytýčený záměr. Pokud obviněný poukazuje na to, že soudy nesprávně došly k právnímu závěru o plném zachování jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, neboť neprovedly dokazování takovým způsobem, který by jejich závěr odůvodňoval (resp. neprovedly důkaz znaleckým posudkem z odvětví toxikologie), a domáhá se v této části aplikace zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud uvádí, že tato otázka byla dostatečně objasněna znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž konkrétní jednání obviněného bylo zjištěno i dalšími důkazy (zejména výpovědí svědkyně J. K. a rovněž výpověďmi osob, které byly v inkriminované době přítomny v domě nebo v jeho bezprostřední blízkosti). V rámci hodnocení důkazů tedy nevyvstaly pochybnosti odůvodňující aplikaci výše uvedené zásady. Stejně tak soudy odůvodnily, proč nepřistoupily k provedení dalšího, obviněným navrženého důkazu znaleckým posudkem z oboru toxikologie. Toto odůvodnění je přesvědčivé, nejedná se o tzv. důkazy opomenuté. Je tedy jasné, že soudy posoudily skutek v souladu se zákonem a že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. B. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. prosince 2014 Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Vražda
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/29/2014
Spisová značka:4 Tdo 1573/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1573.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vražda
Dotčené předpisy:§140 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 928/15
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19