ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.16.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 16/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 5 To 259/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 199/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 12 T 199/2012, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 4. 2011 s nabytím právní moci dne 12. 4. 2011, sp. zn. 16 Tm 5/2011, odsouzen pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, dne 2. 6. 2012 kolem 23.00 hod. poblíž P. u B. p. po skončení přehlídky ohňostrojů napadl poškozeného P. M., tím způsobem, že ho udeřil pěstí do obličeje, když úder směřoval na pravé oko, čímž došlo u poškozeného k otřesu mozku, pohmoždění a krevní sraženině v oblasti pravého oka a pohmoždění krční páteře s lehkým omezením v obvyklém způsobu života v důsledku poranění krční páteře, když po dobu přibližně jednoho měsíce přetrvávala místní bolestivost v místě přechodu krční páteře v hrudní, projevující se při dodržování osobní hygieny, oblékání, pohybech hlavy apod., když však toto omezení mohlo být vážnější, přičemž předběžná škoda na léčení poškozeného P. M. byla Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky, IČ:41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, vyčíslena nejprve na částku 500,- Kč, později na částku 4.395,- Kč.
Za uvedené jednání a za sbíhající se pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 61 T 23/2012, v právní moci téhož dne, byl obviněný M. K. odsouzen podle §145 odst. 2, §43 odst. 2, §58 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 39 měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 61 T 23/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ:41197518, ve výši 4.395,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 12 T 199/2012, podal obviněný M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 5 To 259/2013, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 5 To 259/2013, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že soudy neprovedly obhajobou navrhované důkazy, což řádně neodůvodnily, a důkazy nebyly soudy hodnoceny nestranně. Ohledně opomenutých důkazů obviněný soudům vytkl, že nebyl proveden výslech dalších osob, které se účastnily oslavy na M. ch. G. v R., tedy výslech rodičů obviněného – L. K. a B. K., svědkyně V. P. a dalších 40 osob, jenž se oslavy účastnily. Rovněž nebyl proveden výslech osob, které měly dosvědčit, že se obviněný nacházel až do ranních hodin v baru O., a dále nebyla zjišťována identita osoby, jež poškozenému zaslala odkaz na fotografie, na nichž se měl nacházet útočník. Dle názoru dovolatele tyto důkazy nebyly irelevantní a měly být provedeny, avšak nalézací soud je bez adekvátního odůvodnění neprovedl.
V rozsáhle zpracovaných námitkách dále obviněný vyjádřil názor, že skutková zjištění, na kterých soudy postavily výrok o vině, jsou v extrémním nesouladu s důkazy svědčícími o tom, že se nacházel někde jinde. V rámci této námitky pak dovolatel formuloval vlastní posouzení svědectví svědků M. a N., přičemž opět zmínil neprovedené důkazy. Podrobně se zabýval otázkou rekognice, která dle jeho názoru trpěla podstatnou nezhojitelnou vadou, neboť se poškozený i svědci předem seznámili s fotografií údajného pachatele vystavenou na Facebooku. Dovolatel soudům vytkl, že se nepokusily skutkový stav dále vyjasnit prováděním dalších navrhovaných důkazů.
Dále dovolatel uvedl, že napadená rozhodnutí byla podle jeho názoru nedostatečně odůvodněna, přičemž v rozsudku vůbec není uvedena výpověď svědka M. C., což už samo o sobě představuje opomenutý důkaz jako důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Dále obviněný namítl, že měla být aplikována zásada in dubio pro reo, avšak místo toho soud vyhodnocoval důkazy tendenčně v jeho neprospěch.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že všechny námitky uvedené v důvodech dovolání vztahuje obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvedeného důvodu dovolání se obviněný domáhá nepřímo, cestou námitek směřujících k průkazu existence tzv. extrémního nesouladu, v jehož rámci brojí především proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, a rovněž proti procesním náležitostem rozhodnutí. Jednou z uplatněných výhrad je poukaz na existenci tzv. opomenutých důkazů (tj. výslechu dalších osob, přítomných v rozhodné době na M. ch. G. v R. resp. v baru O., a zjištění totožnosti osoby, jež poškozenému zaslala odkaz na fotografie údajného útočníka na Facebooku), které soud bez adekvátního odůvodnění neprovedl. Je skutečností, že v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně absentuje pasáž, v níž by se soud vyrovnal s nerealizovanými návrhy na doplnění dokazování, a krajský soud tuto vadu nenapravil . Dovolatel má pravdu v tom, že není povinností obviněného opakovat soudu důkazní návrhy, jež uplatnil dříve a byly zachyceny v protokolu o hlavním líčení. Na straně druhé bylo možno očekávat, že obhájce v závěru hlavního líčení již z procesní opatrnosti na dotaz předsedy senátu měl zopakovat ty důkazní návrhy, na nichž v té chvíli vzhledem k vývoji procesní situace nadále trvá. Na straně druhé je otázkou, do jaké míry se tato vada dotýká zákonnosti a akceptovatelnosti napadeného rozhodnutí, zejména při vědomí, že jde prakticky pouze o návrhy na slyšení několika svědků, kteří se měli před téměř půldruhým rokem setkat s obviněným buď na oslavě narozenin, nebo v baru. Zjišťování identity uživatelky Facebooku, která upozornila poškozeného na možného pachatele, je pak zcela bez významu pro skutková zjištění. Domnívá se tedy, že tato vada rozhodnutí sice skutečně existuje, netýká se ovšem takového důkazu, který by měl pro závěr o vině a trestu podstatný význam, a proto se ani nedotýká zákonnosti a akceptovatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pokud dovolatel za tzv. extrémní nesoulad označuje skutečnost, že jeho hodnocení svědeckých výpovědí je odlišné od hodnocení, jehož se přidržel soud, nelze mu přisvědčit zejména proto, že v podstatě pouze polemizuje s logicky přijatelnými vývody, které stran dovolatelem zmiňovaných důkazů učinil nalézací soud. Za dané situace pak postrádá racionální základ námitka, že skutková zjištění o tom, že dovolatel spáchal předmětný skutek, jsou v extrémním nesouladu s důkazy svědčícími o tom, že se nacházel někde jinde – stojí-li proti sobě dvě skupiny protikladných důkazů, nemůže skutkový závěr vyhovět oběma skupinám a s jednou z nich vždy bude v rozporu, protože soud v rámci hodnotícího procesu dopřeje víry protikladně vyznívajícím důkazům.
Za námitku zasluhující pozornost lze označit tvrzení obviněného, že rekognice provedená v tomto trestním řízení trpěla podstatnou nezhojitelnou vadou. Především je možno odkázat na stanovisko nalézacího soudu, podle nějž není vyloučen ani takový postup, kdy po rekognici podle fotografií je provedena rekognice in natura; navíc vzhled obviněného na dotyčné fotografii a při rekognici byl odlišný, včetně sestřihu vlasů, a ani z jiných důvodů nelze o věrohodnosti rekognice pochybovat. Toto stanovisko je správné již proto, že při poznávání osoby in natura svědek vnímá celý komplex vlastností poznávaného, nejen obrazově fixovanou podobu obličeje, ale i tělesné proporce, držení těla apod., takže informativní hodnota získaná tímto způsobem rekognice je neporovnatelně vyšší. K argumentaci dovolatele k tomuto bodu je možno učinit ještě další poznámku. Při současném vývoji komunikačních médií, zejména zprostředkování výměny informací mezi uživateli internetu, nelze efektivně předejít tomu, aby o předpokládaném pachateli trestného činu získali tito uživatelé nejrůznější informace. Pokud navíc dotyčný vstoupí do komunity užívající některou ze sociálních sítí (Facebook, Linkedin, Flickr, Twitter atd.), jsou takové informace bez obtíží dostupné prakticky každému uživateli internetu a nemůže jejich získání tímto prostřednictvím jakkoli zpochybnit validitu procesních úkonů, v nichž takové informace hrají byť i nezanedbatelnou roli, jak tomu bylo také v tomto případě.
Jestliže dovolatel napadeným rozhodnutím vytýká, že byla nedostatečně odůvodněna, jde o námitku z hlediska důvodů dovolání zcela irelevantní. Je sice pravdou, že v rozsudku vůbec není uvedena výpověď svědka C., to však naprosto nevede k následku, jaký si představuje dovolatel (že totiž jde o opomenutý důkaz představující důvod pro zrušení napadených rozhodnutí). Pokud jde o další argumentaci shromážděnou v dovolání obviněného, nejde o nic více než o pouhou polemiku se způsobem, jímž soudy vyhodnotily provedené důkazy, a o pokus zvrátit skutková zjištění v alternativní popis skutku, z něhož by nebyla vina dovolatele tak nesporně zjevná. Platí to o námitkách, že soud hodnotil důkazy tendenčně v neprospěch obviněného, i o údajném nerespektování zásady in dubio pro reo . Takové výhrady nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. Obviněný v dovolání uplatnil rovněž důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jeho podrobnějším odůvodněním se dovolatel nezabýval, podle povahy vznášených námitek však lze předpokládat, že měl na mysli druhou alternativu tohoto důvodu. Podle ní je předpokladem zrušení napadeného rozhodnutí skutečnost, že byl zamítnut řádný opravný prostředek dovolatele, ačkoli v předcházejícím řízení byl naplněn některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Pokud nebyla zjištěna existence souběžně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nebyl konstatován ani jiný „primární“ důvod dovolání, nemůže být naplněn ani tento druhý dovolatelem namítaný důvod.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. K.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. K. podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal, že soud hodnotil důkazy tendenčně v jeho neprospěch, že soud vycházel z výsledků rekognice, která byla podle jeho názoru provedena vadně, a dále námitky, ve kterých rozebírá výpovědi svědků a ze svého pohledu hodnotí, co z uvedených důkazů vyplývá, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Výše uvedenými námitkami obviněný ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný hodnotí provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní závěry, odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Obviněný zcela přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Jak bylo uvedeno výše, dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Toho si byl obviněný také vědom, když mj. namítl také extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a poukázal na existenci tzv. opomenutých důkazů. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O tom, že obviněný nevztahoval své námitky k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, ostatně svědčí i to, že vytýkal i porušení procesního ustanovení, a to ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., které vyjadřuje zásadu „in dubio pro reo“.
Obviněný v dovolání namítl, že soudy bez adekvátního odůvodnění neprovedly důkazy – výslech dalších osob, které se účastnily oslavy na M. ch. G. v R. (tedy výslech rodičů obviněného, svědkyně V. P. a dalších 40 osob, jenž se oslavy účastnily), výslech osob, které měly dosvědčit, že se obviněný nacházel až do ranních hodin v baru O., a dále nebyla zjišťována identita osoby, jež poškozenému zaslala odkaz na fotografie, na nichž se měl nacházet útočník. V daném případě lze souhlasit s dovolatelem i státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nijak nevyplývá, jak se soud vyrovnal s nerealizovanými návrhy na doplnění dokazování, ač tyto návrhy nebyly učiněny v závěru hlavního líčení (obhájce obviněného tehdy neměl návrhy na doplnění dokazování), a že absentuje vysvětlení důvodů, proč nebylo návrhům na doplnění dokazování vyhověno. Rovněž odvolací soud ve svém usnesení pouze uvedl, že „… provádění dalších důkazů by za této situace bylo nadbytečné“, aniž by výše uvedenou vadu napravil.
Proto musel Nejvyšší soud řešit otázku, zda je tato vada natolik podstatná, aby odůvodnila zrušení dovoláním napadených rozhodnutí. Dle názoru Nejvyššího soudu se však zde o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná. Soudy sice nevyslechly další osoby, které se účastnily oslavy na M. ch. G. v R. a osoby, které měly dosvědčit, že se obviněný nacházel až do ranních hodin v baru O., avšak v posuzovaném případě byl závěr soudu prvního stupně o tom, že poškozený byl napaden obviněným tím způsobem, že ho udeřil pěstí do obličeje, jednoznačně a nepochybně prokázán. Jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, provedení výše jmenovaných důkazů by pouze zvětšilo jednu ze skupin důkazů charakterizovaných protichůdným vylíčením skutkového stavu a nijak by nemohlo přispět k jeho dalšímu vyjasnění. Takové důkazy by nemohly změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak, jak tyto důkazy hodnotily soudy. Z uvedeného vyplývá, že trestná činnost obviněného byla nepochybně prokázána a že vyplývá z učiněných skutkových zjištění ve svém souhrnu, přičemž výpovědi osob, které se účastnily oslavy na M. ch. G. v R., resp. se s obviněným měly nacházet až do ranních hodin v baru O. by na těchto závěrech nemohly nic změnit. Pro skutková zjištění by rovněž nemělo žádný význam zjišťování identity uživatelky Facebooku, která upozornila poškozeného na možného pachatele.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Jak vyplývá z judikatury, extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému v projednávané věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem a neshledal existenci namítaného extrémního nesouladu. Výslechem poškozeného P. M., svědků R. U. a E. S. a listinnými důkazy bylo prokázáno trestné jednání obviněného i jeho podíl na zranění poškozeného. Dovolatel nevytkl žádný nedostatek v hodnocení těchto důkazů, který by měl povahu jejich protismyslného výkladu či zcela nelogického začlenění informace získané z těchto důkazů do komplexu ostatních důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Co se týká námitky obviněného ohledně rekognice, která dle jeho názoru trpěla podstatnou nezhojitelnou vadou, neboť se poškozený i svědci předem seznámili s fotografií údajného pachatele vystavenou na Facebooku, je třeba souhlasit s názorem nalézacího soudu, že není vyloučen ani takový postup, kdy po rekognici podle fotografií je provedena rekognice in natura. Lze rovněž uvést, že vzhled obviněného na dotyčné fotografii a při rekognici byl odlišný, obviněný byl zachycen v jiném oděvu s jiným výrazem a částečně odlišným sestřihem vlasů. Osoby, které se zúčastnily rekognice, si byly podobné a měly podobnou tělesnou konstituci. Uvedené stanovisko je správné i proto, že při poznávání osoby in natura svědek vnímá celý komplex vlastností poznávaného, takže informativní hodnota získaná tímto způsobem rekognice je neporovnatelně vyšší.
Námitka obviněného, že rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna, je námitkou zaměřenou pouze proti způsobu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tato námitka je mimo uplatněný důvod dovolání a dovolání proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Pokud obviněný v dovolání namítl absenci svědectví M. C. v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ani v tomto případě se nejedná o tzv. opomenutý důkaz. Tento důkaz by nemohl změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak, jak tyto důkazy hodnotily soudy, neboť nemá žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k předmětnému jednání obviněného.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal