ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.579.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 579/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. ledna 2014 dovolání obviněné R. A. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 5 To 431/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 1 T 135/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněné R. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 1 T 135/2011, byla obviněná R. A. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 3 alinea druhá trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), jehož se dopustila tím, že společně s odděleně stíhaným J. G.,
1.
v období od 31. 8. do 25. 9. 2008, od 16. 10. 2008 do 17. 10. 2008, v P., B., v místě současného bydliště, svěřili jejich dceři, nezl. M. G., péči o její mladší sourozence, a to přesto, že věděli, že je nezletilá na útěku z ústavního zařízení, kam byla umístěna na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. P 350/95, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2008, přičemž dále věděli, že nezletilá má plnit povinnou školní docházku a v důsledku výše uvedené skutečnosti nezletilá zameškala nejméně 36 vyučovacích hodin,
2.
v době od 1. 9. 2008 do ledna 2009, na výše uvedeném místě, vědomě ponechávali v místě jejich bydliště nezletilého R. A., nezl. P. A., nezl. A. A., a to bez závažného důvodu, přesto, že si byli vědomi toho, že nezletilí mají povinnost docházet do základní školy, přičemž s orgánem sociálně právní ochrany dětí ÚMČ Prahy 8 nespolupracovali, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. P 45/2002, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2003, stanoven dohled nad výchovou těchto nezletilých, přičemž v důsledku tohoto jednání mají nezletilý R. nejméně 57 neomluvených hodin, nezletilý P. nejméně 57 hodin, nezletilá A. nejméně 55 neomluvených hodin,
3.
v době od 22. 11. 2007 do 29. 7. 2008, dále od 30. 8. 2008 do února 2009, na výše uvedeném místě ponechali doma nezletilého syna P. G., přestože věděli, že nezletilý je na útěku z ústavního zařízení, do kterého byl umístěn na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. P 350/95, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2007, přičemž věděli, že v ústavním zařízení se nezletilý připravoval na své budoucí povolání, což v místě bydliště obviněných nedělal.
Za to jí byl uložen podle ustanovení §171 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon trestu byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zákona a §58 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu.
Obviněná podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž rozhodoval Městský soud v Praze ve veřejném zasedání dne 5. 12. 2012. Rozsudkem sp. zn. 5 To 431/2012, rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou, že společně s J. G.,
1. v období od 31. 8. do 25. 9. 2008, a od 16. 10. 2008 do 17. 10. 2008 v P., B., v místě tehdejšího bydliště, své nezletilé dceři M. G., umožnila pobývat doma, přestože věděla, že nezletilá je na útěku z ústavního zařízení, kam byla umístěna na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 7. 2007, spisová značka P 350/95, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2008, přičemž dále věděla, že nezletilá má plnit povinnou školní docházku, kterou v důsledku protiprávního pobytu doma zameškávala,
2. v době od 22. 11. 2007 do 29. 7. 2008, a od 30. 8. 2008 do února 2009, na výše uvedeném místě svého bydliště ponechávala doma nezletilého syna P. G., přestože věděla, že nezletilý je na útěku z ústavního zařízení, do kterého byl umístěn na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 12. 2006, spisová značka P 350/95, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2007, přičemž dále věděla, že v ústavním zařízení se má nezletilý připravovat na své budoucí povolání, což nečinil.
Toto jednání právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 3 alinea druhá tr. zákona. Za to jí uložil podle tohoto zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Naproti tomu obviněnou podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. Zt 43/2009, pro skutek spočívající v tom, že
v době od 1. 9. 2008 do ledna 2009, na výše uvedeném místě, vědomě ponechávali v místě jejich bydliště nezletilého R. A., nezl. P. A., nezl. A. A., a to bez závažného důvodu, přesto, že si byli vědomi toho, že nezletilí mají povinnost docházet do základní školy, přičemž s orgánem sociálně právní ochrany dětí ÚMČ Prahy 8 nespolupracovali, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. P 45/2002, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2003, stanoven dohled nad výchovou těchto nezletilých, přičemž v důsledku tohoto jednání mají nezletilý R. nejméně 57 neomluvených hodin, nezletilý P. nejméně 57 hodin, nezletilá A. nejméně 55 neomluvených hodin,
který byl obžalobou právně kvalifikován jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákona.
Proti posledně citovanému rozhodnutí podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání toliko do odsuzujícího výroku s poukazem na dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu. Zpochybnila správnost užití právní kvalifikace činu dle §171 odst. 3 alinea druhá tr. zákona, neboť neodpovídá zákonu. Poukázala na to, že nemařila výkon rozhodnutí jiného státního orgánu, ale mařila výkon rozhodnutí soudu. Trestnost takovéhoto jednání je podmíněna bezvýsledným použitím opatření v občanském soudním řízení, které směřuje k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí.
Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu s pokynem znovu ji projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněné se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), v němž nejdříve shrnula dosavadní stav řízení v posuzované věci i s připomenutím předcházejících rozhodnutí ve věci – rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 1 T 58/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 160/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1227/2010, jímž byly oba citované rozsudky zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 s tím, aby ji znovu projednal a rozhodl. V další pasáži svého vyjádření připustila existenci nedostatku iniciativy směřující k výkonu rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí, jíž nelze nahradit ani v případě, že je výkon takového rozhodnutí podstatně ztížen posouzení podle §173 odst. 3 alinea druhá tr. zákona. V tomto směru korigovala obsah písemného vyjádření, jež podala ve věci sp. zn. 4 Tdo 1227/2010, s tím, že bylo adekvátní v tomto řízení posoudit jednání obviněné jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zákona. Pokud totiž závažným způsobem porušila svou povinnost pečovat o osobu mladší než 18 let, porušila ji tím, že nerespektovala rozhodnutí soudu o uložení ústavní výchovy podle §46 zákona o rodině, a tím i umožnila vést dětem zahálčivý život. Protože takové právní posouzení by bylo z důvodu zákazu reformace in peius pro obviněnou zjevně nepříznivé, je třeba akceptovat právní kvalifikaci trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 3 alinea druhá tr. zákona, která byť ne zcela přiléhavě postihuje podstatu jejího jednání. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné dle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl a to v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a zjistil, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest [§265a odst. 2) tr. řádu]. Podala je osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu, prostřednictvím obhájce dle §265d odst. 2 tr. řádu, ve lhůtě stanovené dle §265e odst. 1 tr. řádu.
Dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, a proto Nejvyšší soud musel posoudit, zda konkrétní důvody v dovolání specifikované dle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu, lze pod tato zákonná ustanovení podřadit. Uvedené zjištění je podmínkou pro přezkum napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem v intencích ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Dovolací důvod specifikovaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, je-li rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto formulací zákona vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, nikoli hmotně právních ustanovení
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V posuzované věci je charakter uplatněných dovolacích námitek v souladu s oběma dovolacími důvody.
Odvolací soud posoudil protiprávní jednání obviněné uvedené pod body 1) a 2) výroku rozsudku, jež bylo obžalobou původně právně kvalifikováno jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b), c) odst. 3 písm. b), c) tr. zákona, shodně jako soud prvního stupně jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zákona. Ve svém rozhodnutí provedl důkladný rozbor učiněných skutkových zjištění, jakož podrobně rozebral i okolnosti vedoucí jej ke stanovení trestně právní kvalifikace činu. Zabýval se rovněž i námitkou obviněné, že její jednání nemůže být zahrnuto pod druhou alineu §171 odst. 3 tr. zákona, neboť obviněná nemařila výkon rozhodnutí jiného státního orgánu, přičemž poukázal na to, že byť sám má ve věci jiný právní názor, cítí se být vázán názorem nadřízeného soudu.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 alinea druhá tr. zákona se dopustí pachatel, který závažným jednáním zmaří výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí.
Aby bylo možno konstatovat, že obviněná svým protiprávním zaviněným jednáním naplnila skutkovou podstatu tohoto trestného činu, muselo být v řízení zjištěno, že proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, že mařila výkon takového rozhodnutí nebo dohody, tedy za splnění v zákoně vyjádřené podmínky o bezvýsledném použití opatření v občanském soudním řízení, neboť rozhodnutím soudu o výchově nezletilých dětí je i rozhodnutí soudu o uložení ústavní výchovy podle §46 zákona o rodině.
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že provedenými důkazy nebylo zjištěno, že by proti obviněné byla užita opatření ve smyslu ustanovení §272 a §273 občanského soudního řádu, byť úkony dle těchto zákonných ustanovení nepochybně přicházely v úvahu, a to zejména s ohledem na délku doby, po kterou byly děti na útěku a zdržovaly se mimo ústavní zařízení. Nedošlo-li však k užití příslušných zákonných opatření v intencích občanského soudního řádu, jež by směřovala k zabezpečení výkonu soudního rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, pak je oprávněně uplatněna námitka, že jednání obviněné není možno posoudit jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 alinea druhá trestního zákona. V tomto ohledu je Nejvyšší soud nucen korigovat svůj právní názor vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1227/2010.
Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněná věděla o nařízené ústavní výchově nezl. M. G., k níž došlo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. P 350/95, rovněž věděla o útěku tehdy nezletilé dcery z ústavního zařízení a přesto jí v době od 31. 8. 2008 do 25. 9. 2008, a od 16. 10. 2008 do 17. 10. 2008 umožnila pobývat doma, aniž z útěku nezletilé vyvodila jakékoli důsledky. Obdobně v případě syna nezl. P. G., jemuž byla ústavní výchova nařízena stejným výše citovaným rozhodnutím soudu, umožnila synovi po jeho útěku pobývat doma, a to v době od 22. 11. 2007 do 29. 7. 2008, dále od 30. 8. 2008 do měsíce února 2009. Obviněná věděla o tom, že dcera je povinna absolvovat povinnou školní docházku v základní škole, jakož i o tom, že syn se má v ústavním zařízení připravovat na své budoucí povolání, což oba nezletilí v době, kdy pobývali u obviněné, nečinili. Za toho stavu věci je zřejmé, že obviněná svým nezájmem o budoucí vzdělání svých dětí, nerespektováním existence soudem nařízené ústavní výchovy, umožnila v kritické době oběma dětem vést zahálčivý život, závažným způsobem porušila svou povinnost pečovat o osoby mladší osmnácti let a v tomto protiprávním jednání opakovaně pokračovala po delší dobu. Obviněná nejenže po delší dobu zásadně selhávala ve své rodičovské funkci a zcela ignorovala povinnosti, které jí jako matce vyplývaly ze zákona o rodině, ale nadto zcela flagrantně porušovala povinnost, která jí vyplývala z pravomocného soudního rozhodnutí. Na oba nezletilé bylo nutno naopak v této době výchovně působit tak, aby si vytvořili potřebné a žádoucí životní návyky a potřebné budoucí pracovní stereotypy, pravidelně docházeli do školy a plnili zadané úkoly. Rovněž bylo nutné, aby byli zcela vyňati z nevhodného výchovného rodinného prostředí, které je k výše popsaným úkolům ani v nejmenším nestimulovalo. Uvedené výsledky dokazování pak opravňují závěr, že obviněná popsaným jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákona. Tohoto trestného činu se pachatel dopustí, vydal-li osobu mladší 18 let nebezpečí zpustnutí tím, že jí umožní vést zahálčivým způsobem, závažnějším způsobem poruší svou povinnost pečovat o osobu mladší než 18 let, pokračuje v páchání takového trestného činu po delší dobu a spáchá jej opětovně.
Je třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu, jakož i závěru písemně vypracovaného stanoviska státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné, že nedostatek iniciativy směřující k výkonu rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí nelze nahrazovat ani v případě, kdy je výkon takového rozhodnutí podstatně ztížen, posouzením podle §171 odst. 3 alinea druhá trestního zákona, a to ani v rámci výkladu a minori ad maius, jak uzavřel dovolací soud v rámci předchozího rozhodnutí, přičemž v tomto smyslu dovolací soud svoje předchozí rozhodnutí koriguje.
Vzhledem k tomu, že užití výše citovaného právního posouzení by bylo z důvodu zákazu reformace in peius pro obviněnou zjevně nepříznivé, je třeba akceptovat užitou právní kvalifikaci činu jakožto trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 3 alinea druhá trestního zákona, která, byť ne přiléhavě, postihuje podstatu protiprávního jednání obviněné.
Podle ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. Nejvyšší soud při rozhodnutí ve věci rozhodl v intencích tohoto zákonného ustanovení a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á