Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2014, sp. zn. 4 Tdo 726/2014 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.726.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku

ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.726.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 726/2014-26 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2014 dovolání obviněného G. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 9 To 377/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 52/2012, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 4. 10. 2013, sp. zn. 8 T 52/2012, byl obviněný G. K. uznán vinným ze spáchání přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 12. 9. 2012 v době kolem 13:30 hod. v P., B., nesl v tašce černočervené barvy od uvedené adresy až ke křižovatce ulic B. – B. a dále pak ulicí B. ve směru k ulici R. rostlinný materiál v zcela nevysušeném stavu, a poté, co spatřil příslušníky Policie ČR, tuto tašku odhodil do popelnice u domu na adrese P., B., kde byla bezprostředně poté zajištěna hlídkou Policie ČR, přičemž odborným zkoumáním bylo zjištěno, že celková hmotnost rostlinného materiálu konopí po vysušení a odstranění nepoužitelných částí činila 163,6 g, obsah účinné látky, jíž je D-9 tetrahydrokanabinol (THC), činil 2,1 %, tedy 3,47 g, přičemž konopí je omamná látka zařazená do seznamu IV. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 a tetrahydrokanabinol je psychotropní látka zařazená do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, v platném znění a tohoto jednání se dopustil přesto, že k nakládání s těmito látkami neměl příslušné povolení Ministerstva zdravotnictví České republiky ve smyslu citovaného zákona. Za to byl odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výroku o trestu předmětného rozsudku. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uloženého za jednání pod body 3) a 4) z rozsudku Okresního soudu Pleň-město ze dne 17. 5. 2013, sp. zn. 8 T 20/2013, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 6 To 304/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost je třeba uvést, že nalézací soud rozhodoval ve věci opakovaně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 30. 1. 2013 byl k odvolání obviněného zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 9 To 80/2013. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 4. 10. 2013, sp. zn. 8 T 52/2012, podal obviněný G. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 9 To 377/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 9 To 377/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace nejprve poukázal na předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že při novém projednání věci nalézací soud nerespektoval závazné pokyny soudu odvolacího, neboť nebyly doplněny listinné důkazy. Následně rozebírá výpovědi ve věci slyšených svědků, v nichž spatřuje rozpory a domnívá se, že závěru o jeho vině nesvědčí. Za překvapivé považuje, že odvolací soud za tohoto stavu napodruhé odvolání obviněného zamítl. Je přesvědčen, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata přisouzeného přečinu, a to jak z hlediska délky přechovávání omamné a psychotropní látky, tak i ohledně absence úmyslu si tašku s marihuanou ponechat. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 115/2003. Z uvedených důvodů závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že vymezenému důvodu dovolání odpovídá pouze dílčí část námitek dovolatele. Dle jeho názoru se nelze zabývat skutkovými námitkami, jimiž obviněný poukazuje na údajné rozpory ve výpovědích svědků, popřípadě údajné nesplnění pokynů odvolacího soudu daných při předchozím kasačním rozhodnutí. Podle něj ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Za obsahově relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považuje pouze námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky přisouzeného přečinu s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 115/2003. Ani v tomto směru se však státní zástupce s obviněným neztotožnil, protože v řízení vyšlo najevo, že jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu přisouzeného přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc námitky obdobného obsahu obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž tyto se s nimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné, než navrhované rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu). Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Jedinou námitkou, kterou lze formálně podřadit pod v dovolání uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je námitka obviněného, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 115/2003. Podle ustanovení §284 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu dopustí ten, kdo neoprávněně pro vlastní potřebu přechovává v množství větším než malém omamnou látku konopí, pryskyřici z konopí nebo psychotropní látku obsahující jakýkoli tetrahydrokanabinol, izomer nebo jeho stereochemickou variantu (THC). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl a trestný čin je dokonán již přechováváním, pokud se tak děje neoprávněně. Přechováváním se přitom rozumí jakýkoliv způsob držení zmíněných látek, kdy pachatel nemusí mít takovou látku přímo u sebe, ale postačí, že ji má ve své moci (např. v bankovním sejfu, zakopanou v zemi, u známé osoby, apod.). Na délce doby přechovávání nezáleží, může mít však význam pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 2884 s.). Délku doby držení k tomu, aby se již jednalo o přechovávání, zákon přímo nestanoví, ovšem ve smyslu ustálené judikatury je přechováváním i krátkodobé držení, avšak nestačí pouze chvilkové držení, neboť by se již nejednalo o přechovávání, které předpokládá určitý časový prostor k uplatnění dispoziční moci držitele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 115/2003. V případě posuzované trestní věci bylo provedeným dokazováním zjištěno, že obviněný věděl o povaze látky (marihuany), kterou ze svého domu odnášel v tašce, neboť se jednak osobně přesvědčil o obsahu tašky, jednak byl informován svědkem M. V. Když poté uviděl kolemjdoucí policisty, tašku s již přechovávanou marihuanou odhodil, a to zjevně z toho důvodu, aby s ní následně nebyl spojován. Soudy obou stupňů se zabývaly a vypořádaly s obhajobou obviněného, že neznal obsah tašky, pouze se domníval, že je v ní mokrá smrdící tráva a chtěl ji proto při odchodu z bytu vyhodit do popelnice. Soudy obou stupňů tuto obhajobu měly za vyvrácenou v kontextu jednak výpovědi svědka M. V. o jednoznačném obsahu tašky, jednak výpovědí policistů svědků L. Ž. a P. K. Pokud by měl obviněný skutečně v úmyslu tašku i s jejím obsahem vyhodit do popelnice, jak deklaroval, učinil by tak jistě přímo v místě bydliště, o což se ale ani nepokusil. Není tak pochyb o tom, že obviněný s drogou nakládal s úmyslem s ní i nadále disponovat pro vlastní potřebu. Ostatní dovolací námitky, tj. výhrady, jimiž obviněný poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích, je třeba považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně irelevantní, neboť se jedná o námitky, kterými obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale jen napadá soudy učiněná skutková zjištění. Těmito námitkami se obviněný pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu. Pokud obviněný namítá, že nalézací soud v rozporu s pokyny soudu druhého stupně nedoplnil dokazování listinnými důkazy, které měly potvrdit, zda oba zasahující policisty znal či nikoliv, tak tento pokyn de facto nebylo možno splnit, neboť dané listiny se soudu nepodařilo opatřit, ač se o to pokoušel. Na tomto místě je však třeba zdůraznit, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný minimálně svědka prap. P. K. a pravděpodobně i svědka Bc. L. Ž. musel znát. Oba jmenovaní policisté ve svých výpovědích popsali, že obviněný se často díval z okna a že byl z jejich strany mnohokrát kontaktován z důvodů znalosti místních poměrů. I sám obviněný při své první výpovědi v přípravném řízení dne 30. 10. 2012 jako podezřelý uvedl, že „když šli předtím s bráchou domů, všimnul si dvou policajtů v civilu, které zná ze S.“. I když tuto výpověď následně u hlavního líčení popřel, rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně, srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důvodů vyhodnotily výpověď obviněného jako nevěrohodnou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem rozhodujících soudů i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že další dokazování v tom směru, zda obviněný příslušné policisty znal či nikoliv, by bylo zjevně nadbytečným. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů neměl důvod zpochybňovat jednoznačné skutkové i právní závěry soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný G. K. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného G. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu). V Brně dne 30. června 2014 Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/30/2014
Spisová značka:4 Tdo 726/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.726.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Jedy
Omamné a psychotropní látky
Přečin
Dotčené předpisy:§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19