ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.737.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 737/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2014 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 13 To 2/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 157/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 2 T 157/2013, byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „ v době od 10. 4. 2011 do 12. 10. 2011 v B. n. L. – S. B., ulici P., okres P.-v., v rodinném domě, vědomě neoprávněně odebíral neměřenou elektrickou energii z distribuční sítě tím způsobem, že u elektroměru nezjištěným předmětem přerušil přívodní vodiče k napěťovým cívkám hnacího systému fází L1 a L3 nebo tak s jeho vědomím učinila jiná osoba, a v důsledku tohoto jednání došlo k přerušení napájení napěťových cívek hnacího systému fází L1 a L3 a odebíraná elektřina tak nebyla řádně měřena, čímž způsobil škodu společnosti ČEZ Distribuce, a.s., neoprávněným odběrem elektrické energie ve výši 14.336,- Kč, která po odečtu zaplacení záloh ve výši 580,- Kč měsíčně činí 10.276,- Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil způsobenou škodu poškozené firmě ČEZ Distribuce, a.s.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená firma ČEZ Distribuce, a.s., IČ 24729035, se sídlem Hradec Králové, Riegrovo nám. 1493, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 2 T 157/2013, podal obviněný J. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 13 To 2/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ČEZ Distribuce, a.s., Děčín, Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, IČ 24729035, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 13 To 2/2014, podal následně obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že závěr o tom, že předmětný skutek spáchal vědomě nebo jiná osoba s jeho vědomím nemá oporu v provedeném dokazování a je učiněn na základě úvahy, že jedině obviněnému ze skutku plynul prospěch. Dále obviněný uvedl, že mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil způsobenou škodu poškozené společnosti. Vzhledem k tomu, že poškozená společnost byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, není zřejmé, jakou škodu má obviněný hradit. Ve svém dovolání obviněný rovněž namítl, že krajský soud projednal jeho odvolání a rozsudkem rozhodl, že se napadený rozsudek částečně ruší, a to ve výroku o náhradě škody, dále znovu rozhodl, že se poškozená společnost odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. S ostatními výroky se však soud prvního stupně nijak nevypořádal, proto je dán i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, případně též vadné řízení jemu předcházející, popř. aby sám rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 19. 5. 2014 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi svědkyně L. K.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazů ohledně přítomnosti obviněného v místě podnikání a náročnosti péče o hada), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ ve svědeckých výpovědích svědků J. N. a P. J., přičemž tyto výpovědi byly v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly především znalecký posudek znalce Ing. K. Maryška z oboru kriminalistika, specializace elektrotechnika, znalecký posudek znalce M. Samka, z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady a pořízený videozáznam o stavu elektroměru používaného obviněným. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný spáchání předmětného jednání popíral, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů s potřebnou mírou opatrnosti a obezřetnosti. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
K námitce obviněného, že není zřejmé, jakou škodu má hradit, Nejvyšší soud podotýká, že výrok o uložení přiměřené povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku nemusí obsahovat výši náhrady škody ani označení poškozeného, jehož se týká (viz rozhodnutí č. 49/2011 Sb. rozh. tr.). Rovněž není vyloučeno uložit povinnost, aby pachatel podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, resp. aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem, i když soud zároveň odkázal poškozeného s celým uplatněným nárokem (nebo s jeho částí) na náhradu škody, na odčinění nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle §229 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I, Komentář, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 1029 s.).
Dovolání obviněného J. K. v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. je bez opodstatnění. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O takovou situaci jde, jestliže soud výrokem rozhodnutí nevyčerpal to, co bylo předmětem rozhodnutí. Jestliže Krajský soud v Praze rozhodoval o odvolání obviněného J. K., které bylo podáno proti všem výrokům, tj. proti výroku o vině, proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody, a jestliže shledal odvolání důvodným pouze v části směřující proti výroku o náhradě škody a nedůvodným v části směřující proti výroku o vině a proti výroku o trestu, pak v jeho rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný, pokud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zrušil jen výrok o náhradě škody a nově rozhodl o náhradě škody a ostatní výroky ponechal nedotčeny. Není možné, aby Krajský soud v Praze zamítal odvolání v části směřující proti těm výrokům, do nichž nezasahoval a které ponechal beze změny. Pokud ustanovení §256 tr. ř. stanoví, že odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné, znamená to, že odvolací soud zamítá odvolání jako celek a že nerozhoduje o jednotlivých částech odvolání diferencovaně podle toho, proti kterému z více výroků směřuje. Shledá-li odvolací soud odvolání důvodným jen v části směřující proti některému z více napadených výroků, takže mu zčásti vyhoví, pak nepřichází v úvahu, aby zvláštním výrokem rozhodoval o zamítnutí odvolání ve zbývající části, v níž mu nevyhověl. Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 17/2002, č. 20/2003 a č. 23/2003). Z uvedeného vyplývá, že v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal