Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2014, sp. zn. 4 Tdo 760/2014 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.760.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Krádež

ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.760.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 760/2014-21 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2014 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 363/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 201/2012, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 3 T 201/2012, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od 20.00 hodin dne 24. 6. 2010 do 10.00 hodin dne 27. 6. 2010 v K. V. – D., ul. 5. k., z neuzamčené garáže odcizil osobní motorové vozidlo zn. Audi A4 1,9 TDi B5, v hodnotě 37.000,- Kč včetně klíčů k vozidlu a osvědčení o technickém průkazu ke škodě majitele J. B.“. Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 2 T 45/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 3 T 201/2012, podal obviněný M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 363/2013, tak, že podle §256 tr. ř. bylo jako nedůvodné zamítnuto. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 363/2013, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že ve skutkové větě rozsudku absentuje dostatečný popis subjektivní stránky trestného činu. Dále dovolatel uvedl, že ve skutkové větě není uvedeno, v jaké formě zavinění byl trestný čin spáchán, příp. skutková zjištění, z nichž by tento závěr vyplýval, rovněž uvedl, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě mělo být uvozeno obratem „v úmyslu“ a že skutková věta by měla obsahovat takový popis zjištění, z nichž by bylo možno bez pochybností dovodit naplnění všech konkrétních znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Dle názoru dovolatele se soud nevypořádal s otázkou, jaké bylo konkrétní jednání pachatele, se kterým měl být srozuměn, neboť ze skutkových zjištění lze jen těžko dovodit, proč popsané jednání nebylo kvalifikováno například jako neoprávněné užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Dále obviněný ve svém dovolání zpochybnil, zda lze dovodit, že jeho úmysl směřoval ke způsobení škody a zda se v tomto konkrétním případě mohlo o způsobení škody jednat. Dovolatel vytknul pochybení v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku jako trestného činu krádeže. Soudy podle podatele uvěřily málo pravděpodobnému tvrzení poškozeného o ponechání nezajištěného vozidla v neuzamčené garáži a s klíči a doklady od vozidla uvnitř. Dále obviněný uvedl, že lze z provedeného dokazování prokázat, že si poškozený sám dovodil, kdo mu vůz odcizil, a dozvěděl se od obviněného přesné místo, kde se vůz nachází. Předmětem sporu, který vedl k podání trestního oznámení, se stala otázka dopravy vozidla z N. do bydliště poškozeného. Dovolatel uvádí, že podání trestního oznámení je nutno chápat jako použití trestní represe pro potřeby uspokojení subjektivních práv soukromoprávní povahy, a v této souvislosti cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 5 Tdo 764/2009. Věc měla být podle dovolatele řešena podáním žaloby na vydání věci v civilním řízení a oba soudy se s otázkou zásady subsidiarity trestní represe vůbec nevypořádaly. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 3 T 201/2012 a aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že část námitek, ve kterých dovolatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného B. o okolnostech odstavení předmětného vozidla v nezajištěné garáži, směřuje do oblasti skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů soudy a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Dále uvedl, že lze připustit, že popis skutku v tzv. skutkové větě je značně stručný, avšak určitá strohost popisu skutku však nemůže být důvodem pro zrušení rozsudku v mimořádném opravném řízení, jestliže tento popis přes svoji stručnost obsahuje základní skutečnosti odpovídající zákonným znakům souzeného trestného činu. V tzv. skutkové větě bylo uvedeno, že obviněný vozidlo „odcizil“. Vzhledem k významu, který je tomuto výrazu běžně přikládán, lze jeho použití považovat za dostačující k vyjádření okolnosti, že obviněný převzal vozidlo do své dispozice bez souhlasu jeho vlastníka nebo jiné oprávněné osoby. Ze samotného charakteru „odcizení“ současně vyplývá, že jde o jednání úmyslné, a nebylo tudíž nutné, aby ve skutkové větě bylo výslovně uvedeno, že obviněný jednal úmyslně. Bezpředmětné jsou též námitky dovolatele týkající se nedostatku zavinění ve vztahu k následku. Je samozřejmé, že úmysl pachatele, který si přisvojuje cizí věc, směřuje k tomu, aby jejímu vlastníkovi způsobil škodu ve výši odpovídající její tržní ceně. Současně je obecně známou skutečností, že hodnota automobilu zn. Audi, i když jde o vozidlo starší a „ojeté“, je zpravidla vyšší než částka 5.000 Kč, která je spodní hranicí „škody nikoli nepatrné“. Popis skutku v tzv. skutkové větě tedy považuje za přijatelný z hlediska uvedení skutečností odpovídajících zákonným znakům přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud dovolatel zmiňuje možnost použití právní kvalifikace přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 trestního zákoníku, pak o tento přečin se jedná v případě, že pachatel se zmocní cizí věci v úmyslu užívat ji pouze přechodně. V předmětné trestní věci z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že obviněný nevrátil předmětné vozidlo do dispozice poškozeného minimálně do dubna 2013. Nelze tedy hovořit o nějakém pouze dočasném krátkodobém užívání vozidla obviněným a použití právní kvalifikace podle §207 tr. zákoníku nepřicházelo v úvahu. Za důvodné nepovažuje ani námitky týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Obecně platí, že jestliže jednání pachatele naplňuje všechny znaky některého majetkového trestného činu, pak existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž by bylo možno zajistit práva poškozené osoby, nelze považovat za důvod pro neuplatnění trestní represe. Skutečnost, že poškozený měl vědomost o osobě pachatele a že měl možnost domáhat se vrácení vozidla žalobou na vydání věci, nelze považovat za okolnost, která by odůvodňovala neuplatnění trestní represe. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný M. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v části dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného týkající se hodnocení výpovědi poškozeného je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že se obviněný pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je podřaditelná námitka týkající se nedostatečného popisu skutku v tzv. skutkové větě, která je založena na tom, že ve výroku o vině není vyjádřen dostatečně konkrétní popis subjektivní stránky trestného činu, a dále námitka ohledně nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Lze připustit, že popis jednání obviněného uvedený ve výroku o vině je poněkud stručný, avšak obsahuje základní skutečnosti odpovídající zákonným znakům předmětného trestného činu. V tzv. skutkové větě výroku o vině bylo uvedeno, že „obviněný … z neuzamčené garáže odcizil osobní motorové vozidlo….“. Použití výrazu „odcizil“ ve skutkové větě je dostatečným vyjádřením skutečnosti, že obviněný převzal vozidlo do své dispozice bez souhlasu jeho vlastníka nebo jiné oprávněné osoby. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že již z charakteru pojmu „odcizení“ vyplývá, že jde o jednání úmyslné, tudíž nebylo nutné, aby ve skutkové větě bylo výslovně uvedeno, že obviněný jednal úmyslně. Z popisu skutku v napadeném rozhodnutí tedy vyplývá úmyslné zavinění na straně obviněného, přičemž v tzv. skutkové větě není nutné uvádět formu zavinění, protože přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze spáchat jen úmyslným jednáním. V tomto ohledu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Přečinu neoprávněného užívání cizí věci se podle §207 odst. l tr. zákoníku dopustí mimo jiné ten, kdo se zmocní cizího motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat. Z porovnání zákonných znaků trestných činů krádeže a neoprávněného užívání cizí věci je zřejmé, že základní rozdíl mezi oběma trestnými činy spočívá v tom, že při krádeži se pachatel zmocní cizí věci proto, aby si ji přivlastnil, tedy aby nad ní získal trvalou nebo alespoň dlouhodobější moc, zatímco při neoprávněném užívání se zmocní cizí věci proto, aby ji měl ve své moci jen po určitou kratší dobu, přičemž vlastníku věci nebo jiné osobě, která je oprávněna věc držet, zůstane zachována reálná možnost snadno obnovit dispozici s věcí. Aplikují-li se tato hlediska na posuzovaný případ, je evidentní, že posuzovaný skutek byl svou podstatou krádeží. Otázka, zda eventuálně nešlo jen o neoprávněné užívání cizí věci, vyplývá z bližších skutkových okolností rozvedených v odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni. V tomto ohledu je významné zjištění, že obviněný odňal neoprávněně vozidlo z dispozice poškozeného, který ani následně nevěděl, kde se vozidlo nachází, a neměl ho k dispozici po dobu téměř tří roků. Nelze proto vytýkat právnímu posouzení skutku jako zločinu krádeže podle §205 odst. l písm. a) tr. zákoníku nějakou nesprávnost. Dovolatel dále namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008). Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. Z výše uvedeného je zřejmé, že ze strany obviněného nešlo jen o ojedinělé jednání, které by bylo možné bagatelizovat a jehož škodlivost by neopodstatňovala právní kvalifikaci přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Naopak společenská škodlivost jeho jednání spočívá v porušení zájmu společnosti na ochraně majetkových vztahů a zájmů. Za tohoto stavu nabylo jednání obviněného povahy trestného činu, takže výrok o vině není v žádném rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Proto je Nejvyšší soud přesvědčen, že nemohlo postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný M. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. června 2014 Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Krádež
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/30/2014
Spisová značka:4 Tdo 760/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.760.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Dotčené předpisy:§205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19