Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2014, sp. zn. 4 Tdo 765/2014 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.765.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin těžkého ublížení na zdra...

ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.765.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 765/2014-29 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2014 dovolání obviněného T. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 6 To 203/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 140/2010, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 1 T 140/2010, byl obviněný T. S. (vedle spoluobviněného D. Z.) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 2. 1. 2010 kolem 18.38 hod. na R. ulici v katastru obce O. – B., po požití návykových látek pervitinu a heroinu, zcela vylučujícím bezpečné řízení motorového vozidla, řídil svůj osobní automobil typu Renault Kangoo, při jízdě v levém jízdním pruhu pokrytém souvislou vrstvou rozbředlého sněhu jel nepřiměřenou rychlostí kolem 80 km/hod., nevěnoval pak náležitou pozornost situaci v silničním provozu a zcela opožděně zpozoroval v pravém jízdním pruhu se zapnutými čtyřmi výstražnými světly oranžové barvy jedoucí nákladní vozidlo typu Mercedes Benz Actros – posypový vůz zimní údržby, jehož řidič obviněný D. Z. prováděl chemický posyp vozovky a v prostoru označeném dopravní značkou upozorňující na otáčení vozidel zimní údržby najížděl do levého jízdního pruhu v úmyslu se otočit do protisměrné části vozovky, přičemž toxikologickým vyšetřením byla u obviněného T. S. zjištěna hladina morfinu ve výši 8ng/ml v krvi a v moči byla prokázána přítomnost metamfetaminu, jeho metabolitu amfetaminu, morfinu, 6-monoacetylmorfinu, kodeinu a metabolitu delta-9 tetrahydrocannabinolu, v důsledku čehož došlo v levém jízdním pruhu ke střetu obou vozidel, při kterém spolujezdkyně v osobním vozidle H. K., utrpěla zranění, kterému na místě podlehla, další spolujezdec M. Z., utrpěl nitrokloubní zlomeninu dolního konce pravé vřetenní kosti s odlomením výběžku pravé loketní kosti, tříštivou zlomeninu těla třetího bederního obratle s poraněním tvrdé pleny pátečního kanálu, únikem mozkomíšního moku a vpáčením kostních úlomků do pátečního kanálu a otřes mozku s průměrnou dobou léčení 8 – 10 týdnů s následnou dlouhou rehabilitací a rekonvalescencí, V. V., utrpěl tržnězhmožděné rány, zlomeninu spodiny levé očnice, zlomeninu nosních kůstek a pravého jařmového oblouku, zlomeninu horní čelisti oboustranně a tvrdého patra, dvojitou zlomeninu v dolní čelisti v bradové části, zlomeninu těla pátého krčního obratle, příčného výběžku prvního krčního obratle vlevo, zlomeninu zádového výběžku sedmého krčního obratle a zlomeninu dolního konce vřetenní kosti vlevo s průměrnou dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života spočívajícím zejména v bolestivosti, fixaci zlomenin a přijímáním tekuté stravy, do 5 – 6 týdnů a obviněný T. S. pak utrpěl zlomeninu kloubní jamky pravého kyčelního kloubu s dobou léčení 6 – 8 týdnů, na nákladním vozidle pak vznikla Ostravským komunikacím, a. s., škoda ve výši 8.862,- Kč. Za to byl obviněný T. S. odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro účely výkonu uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody částky podrobně specifikované ve výroku daného rozsudku tam uvedeným poškozeným, přičemž část poškozených byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 1 T 140/2010, podali odvolání obviněný T. S., státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě a poškozená I. K. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 6 To 203/2013, tak, že z podnětu všech tří odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu, náhradě škody ve vztahu k poškozené I. K. a Ostravským komunikacím, a. s., a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému T. S. uložil podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu současně uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené I. K. částku 240.000,- Kč a Ostravským komunikacím, a. s., částku 7.090,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byly poškozené I. K. a Ostravské komunikace, a. s., se zbytkem nároku na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 6 To 203/2013, podal obviněný T. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že příslušný soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Zpochybnil zejména závěr odvolacího soudu, že pro posouzení trestní odpovědnosti je bez významu, jaká byla míra jeho ovlivnění návykovou látkou coby řidiče. Podle jeho názoru k naplnění znaků daného trestného činu je vyžadováno, aby se pachatel nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost a že tento stav je třeba v každém konkrétním případě znalecky zjišťovat a dokazovat. V předmětné věci bylo stanoveno množství návykové látky pouze v krvi a znalkyně dospěla k závěru, že obviněný byl ovlivněn jak heroinem, tak pervitinem. Dle dovolatele však o ovlivnění pervitinem nemohla učinit žádný závěr, neboť jeho metabolity byly sice nalezeny v moči, není však zřejmé, v jakém množství. V krvi byla stanovena hladina morfinu 8 nanogramů na mililitr, kdy tato hodnota je pod koncentrační mezí zakládající ovlivnění návykovou látkou tak, jak tyto meze byly pro návykové látky stanoveny Českou společností soudního lékařství a soudní toxikologie České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví - psychiatrie podle jeho mínění nezkoumal kognitivní a psychomotorické schopnosti (tj. míru jeho ovlivnění návykovou látkou) a jeho závěry vycházejí pouze ze znaleckého posudku toxikologického. V další části dovolání obviněný namítá nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k uložené povinnosti nahradit škodu. Odvolací soud přiznal poškozené I. K. nárok na náhradu škody v plné výši, aniž by zkoumal, zda byla poškozená spolujezdkyně v daný okamžik připoutána či nikoliv. Dle závěrů znalkyně však nebylo možno vyloučit, že kdyby osoby jedoucí v příslušném automobilu připoutány byly, tak by takto závažné úrazové změny nevznikly, případně by byly menší. Dovolatel má proto za to, že ze strany odvolacího soudu došlo k deformaci důkazu, když dovodil taková skutková zjištění, která v žádném smyslu z provedených důkazů nevyplývají. Rozhodnutí odvolacího soudu v otázce náhrady škody je dle něj v rozporu s principem in dubio pro reo. Obviněný rovněž tvrdí, že skutková zjištění soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V této souvislosti opět zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru toxikologie s tím, že se nelze spokojit se závěrem, že nebyl schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo. Výsledek psychiatrického znaleckého posudku je dle něj v rozporu s lékařskou zprávou, výpovědí druhého obviněného i výpovědí poškozené I. K., přičemž ani nebyla zjišťována jeho tolerance k návykovým látkám. Odvolací soud prý pominul i návrh obhajoby k vyhotovení nového znaleckého posudku z oboru psychiatrie a toxikologie. Dle dovolatele je proto otázkou, zda za této situace mohla být tímto soudem učiněna relevantní skutková zjištění. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, dále uvedl, že obviněný se uplatněnými námitkami v podstatě domáhá jiných skutkových zjištění. Navíc tvrzení obviněného jsou do značné míry opakováním jeho obhajoby uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně i v rámci řízení o odvolání. Rozhodující soudy na základě provedeného dokazování shledaly, že obviněný byl v době nehody ve stavu, kdy nemohl bezpečně řídit motorové vozidlo (tedy ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení). V tomto směru bylo dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství provedeno dokazování zcela v rozsahu požadovaném v obdobných případech i dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, znalecké posudky z oboru toxikologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byly dle něj zpracovány v odpovídajícím rozsahu a jejich závěry a závěry výslechů znalců hodnotily soudy zcela logicky a správně. K námitkám ohledně výroku o náhradě škody státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodal, že tyto mají svůj původ v nesouhlasu obviněného s hodnocením důkazů ze strany soudu druhého stupně. Obviněný hodnotí jiným způsobem výpověď znalkyně MUDr. Margity Smatanové, která nepotvrdila, že by poškozená H. K. byla v době nehody připoutána, současně však opakovaně uvedla, že ke zranění, které bylo bezprostřední příčinou smrti, dochází bez ohledu na to, zda osoba byla připoutána či nikoliv. Odvolací soud tak dle něj rozhodl správně, když přiznal poškozené I. K. 100% částky dle §444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku. K tvrzení obviněného o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poznamenal, že v tomto směru obviněný částečně opakuje již dříve uvedené námitky týkající se zpracovaných znaleckých posudků a poukazuje na opomenutí dalších důkazů jako je lékařská zpráva či výpověď poškozené I. K. Soudy se však dle jeho názoru i s tím důsledně vypořádaly, proto se nemůže jednat o extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy, neboť skutková zjištění soudů z provedených důkazů zcela logicky vyplývají. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu). Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Obviněný T. S. sice v dovolání deklaroval hmotně právní námitku spočívající v nesprávném právním posouzení věci, avšak převážnou většinou námitek se pouze domáhá odlišných skutkových závěrů. Výhrady, jimiž obviněný poukazuje na to, že v řízení nebyl řádně zjištěn stav vylučující jeho způsobilost k řízení motorového vozidla a že závěry vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie, jsou nesprávné, je třeba považovat z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně irelevantní, neboť se jedná o námitky, kterými obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá skutková zjištění, která soudy ve věci učinily. Těmito námitkami se obviněný tudíž domáhá jen toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný de facto na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu. Jedinou námitkou, kterou bylo možno formálně podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je námitka extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a v řízení provedenými důkazy, v rámci níž obviněný v podstatě opakuje výhrady týkající se předmětných znaleckých posudků a dále poukazuje na opomenutí dalších důkazů (tj. lékařské zprávy a výpovědi poškozené I. K.). Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Podle ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Odstavec 2 písm. a) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel popsaným jednáním způsobí havárii, dopravní nehodu nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek. Je třeba zdůraznit, že pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla použitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. K naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikovat, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2790 s.). Ze soudní praxe je zřejmé, že nejčastější činností vykonávanou v uvedeném směru je řízení motorových vozidel a látkou vylučující způsobilost tuto činnost vykonávat bývá alkohol, proto i pravidla pro posuzování rozhodných okolností obvykle vyplývají z možností a schopností opilého řidiče, kde se již v rámci rozhodovací činnosti soudů vyvinula bohatá judikatura stanovící pravidla a postupy v souvislosti s činnostmi konanými po požití alkoholických nápojů. Protože trestní zákoník v ustanovení §274 mezi návykovými látkami nečiní žádný rozdíl, je nutné i u jiných návykových látek než alkoholu zjišťovat konkrétní stav ovlivnění takovou látkou. Vzhledem k tomu, že ani zákon ani žádný jiný právní předpis nestanoví, jaké množství jiných návykových látek než je alkohol ve smyslu §274 tr. zákoníku, zakládá u řidiče motorového vozidla stav vylučující jeho způsobilost motorové vozidlo řídit, je nezbytné při zjištění, že pachatel motorové vozidlo řídil pod vlivem některé z jiných návykových látek, v každém jednotlivém případě všechny rozhodné skutečnosti zkoumat a posuzovat na základě výsledků dokazování provedeného v konkrétní věci. V případě pachatele, který řídil vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, bude tedy nutné vždy zjistit dostatek poznatků nejenom o tom, o jakou látku se jednalo, ale i v jakém množství byla v jeho krvi či moči obsažena. Ani tyto skutečnosti však nestačí pro to, aby bylo možné dostatečně objektivně posoudit, zda obviněný i přesto naplnil znaky trestného činu podle §274 tr. zákoníku. V takovém případě se řízení neobejde bez přibrání znalce z oboru toxikologie, který by podle zjištěných hodnot posoudil, jaké množství předmětné omamné látky měl obviněný v době řízení motorového vozidla v těle. Na základě tohoto poznatku pak znalec z oboru zdravotnictví, odvětí psychiatrie podle zjištěného množství, eventuelně jeho koncentrace, doby, po kterou měl pachatel předmětnou látku v těle, reakcí, které byly jinými důkazy zjištěny, jimiž se jednání obviněného projevovalo atd., může určit, jak dalece byl obviněný v době jízdy zjištěným druhem a množstvím návykové látky ovlivněn. Nelze vyloučit, aby znalec s ohledem na tato zjištění vztahující se k některé z konkrétních návykových látek (kromě alkoholu) vymezil, s jakým množstvím alkoholu lze předmětné zjištěné množství a charakter návykové látky v těle pachatele srovnat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 449/2010, sp. zn. 11 Tdo 981/2010). S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, ve shodě s názorem rozhodujících soudů i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že v nyní posuzované věci bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný T. S. se v době dopravní nehody nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. V tomto směru je možno beze zbytku odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Dle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, byla v moči obviněného prokázána přítomnost látek ze skupiny cannabinoidů, amfetaminů a opiátů a jen pro nedostatek krevního vzorku nebylo možno provést kvantifikaci těchto látek z krve. Není však pochyb o tom, že návykové látky obviněným užity byly a dle znalkyně i velikost nálezu, byť v moči, svědčí v případě pervitinu o ovlivnění touto látkou. I když koncentrační mez pro morfin je 10 ng/ml a v krvi obviněného (k jejímuž odběru došlo až s časovým odstupem) byla stanovena hladina morfinu ve výši 8 ng/ml, okolnosti dané dopravní nehody spolu se zjištěním týkajícím se dalších návykových látek, které byly v těle obviněného prokázány, dostatečně prokazují stav jeho vyloučení z bezpečného řízení motorových vozidel. Navíc podle výpovědi znalkyně hladina morfinu v krvi obviněného v době jízdy musela být určitě vyšší s ohledem na poměrně krátký čas vylučování morfinu. I znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve vztahu k hodnotě morfinu 8 ng/ml v krvi obviněného v okamžiku krevního vyšetření potvrdil, že v době dopravní nehody se u obviněného projevovala akutní intoxikace, a to návykovou látkou morfin, který způsobil narušení jeho schopnosti racionálně vnímat realitu, reagovat adekvátně na situaci a došlo také k narušení schopnosti korigovat jeho chování s tím, že v tomto stavu nebyl obviněný schopen bezpečně řídit motorové vozidlo a jeho intoxikace zcela vylučovala způsobilost k takové činnosti. Pro úplnost je možno dodat, že i když byla znaleckým zkoumáním vyloučena u obviněného těžká intoxikace, při které dochází k ovlivnění vědomí, tak tato skutečnost je z hlediska posouzení schopnosti řídit motorové vozidlo zcela irelevantní. V průběhu řízení tak bylo mimo pochybnost prokázáno, že obviněný řídil příslušné motorové vozidlo ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení. Příslušné soudy tak postupovaly správně, když další návrhy obviněného na doplnění dokazování (vyhotovení nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie) označily za nadbytečné vzhledem k existenci důkazů již provedených. Odvolací soud přiléhavě ve svém rozsudku uvedl, že zmíněným návrhům na doplnění dokazování nebylo důvodně vyhověno, neboť důkazy potřebné pro rozhodnutí již byly provedeny, a proto o návrhu na doplnění dokazování bylo rozhodnuto zamítavým výrokem. Nejvyšší soud konstatuje v obecné poloze, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.). Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, jímž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela a výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud názorům nalézacího i odvolacího soudu nedoplnit dokazování pro nadbytečnost důkazů plně ztotožnil. Nejvyšší soud zcela přisvědčil závěrům soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný T. S. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Za neopodstatněné je pak třeba považovat i námitky obviněného k výroku o náhradě škody, neboť tyto vycházejí opět jen z jeho nesouhlasu s hodnocením v řízení provedených důkazů, s akcentováním jeho vlastního a zcela odlišného hodnocení výpovědi znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Margity Smatanové. Je pravdou, že jmenovaná znalkyně nepotvrdila, že poškozená H. K. byla v době příslušné dopravní nehody připoutána, ale na druhé straně opakovaně uvedla, že zranění, které bylo u ní zjištěno, vzniká bez ohledu na to, zda je osoba v daný okamžik připoutána či nikoliv. Nelze tak nic namítat proti rozhodnutí odvolacího soudu, který přiznal poškozené I. K. 100% částky dle §444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného T. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu). V Brně dne 30. června 2014 Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/30/2014
Spisová značka:4 Tdo 765/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.765.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ohrožení pod vlivem návykové látky
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19