ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.845.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 845/2014-29
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 dovolání obviněného D. J. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 9 To 284/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 130/2011, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 9 To 284/2013, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 25 T 130/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se současně zrušují všechna další rozhodnutí, na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. řádu se obviněný D. J., podle §226 písm. b) tr. řádu
z p r o š ť u j e o b ž a l o b y
pro skutek spočívající v tom, že
dne 9. 6. 2011 v době kolem 17.00 hod. v P., M. H., po předchozí slovní rozepři a vzájemném strkání s poškozeným M. K., udeřil poškozeného pěstí do obličeje a povalil jej na zem, skočil na něj a začal ho škrtit, přičemž vlivem zafixování nohy poškozeného způsobil tímto jednáním při uvedeném průběhu poškozenému komplikovanou spirální tříštivou nitrokloubní zlomeninu levé kosti holenní s odlomením krčku kosti lýtkové a posunem úlomků, přičemž kvůli zranění byla nutná hospitalizace v nemocnici od 9. 6. 2011 do 20. 6. 2011, bylo provázeno bolestivostí s úplnou ztrátou funkce končetiny, vyžádalo si složitý operační zákrok v celkové narkóze s následným léčebným režimem, což vedlo k výraznému omezení obvyklého způsobu života poškozeného po dobu delší než 6 týdnů, a dále poškozený utrpěl pohmoždění měkkých tkání nosu vlevo a zlomeninu obou horních prvních řezáků, přičemž tato poranění si nevyžádala speciální léčbu v průběhu hospitalizace,
který byl obžalobou státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 1 ZT 150/2011, právně kvalifikován jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Podle §229 odst. 3 tr. řádu se poškozená VZP ČR, krajská pobočka pro hl. m. Praha, Na Perštýně 6, 110 01 Praha 1, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 25 T 130/2011, byl obviněný D. J. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 9. 6. 2011 v době kolem 17.00 hod. v P., M. H., po předchozí slovní rozepři a vzájemném strkání s poškozeným M. K., udeřil poškozeného pěstí do obličeje a povalil jej na zem, přičemž vlivem zafixování nohy poškozeného způsobil tímto jednáním při uvedeném průběhu poškozenému komplikovanou spirální tříštivou nitrokloubní zlomeninu levé kosti holenní s odlomením krčku kosti lýtkové a posunem úlomků, přičemž kvůli zranění byla nutná hospitalizace v nemocnici od 9. 6. 2011 do 20. 6. 2011, bylo provázeno bolestivostí s úplnou ztrátou funkce končetiny, vyžádalo si složitý operační zákrok v celkové narkóze s následným léčebným režimem, což vedlo k výraznému omezení obvyklého způsobu života poškozeného po dobu delší než 6 týdnů, a dále poškozený utrpěl pohmoždění měkkých tkání nosu vlevo a zlomeninu obou horních prvních řezáků, přičemž tato poranění si nevyžádala speciální léčbu v průběhu hospitalizace.
Za to byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené VZP ČR částku ve výši 60.673,- Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 25 T 130/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 9 To 284/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a sám podle §259 odst. 3 tr. řádu nově obviněnému při nezměněném výroku o vině zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil podle §146 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 9 To 284/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že odvolací soud ve věci nesprávně aplikoval ustanovení o nutné obraně. Ustanovení §29 odst. 2 tr. zákoníku jednoznačně uvádí, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z konstantní judikatury vyplývá, že na zcela zjevnou nepřiměřenost nutné obrany není možné usuzovat ze skutečnosti, že útočník utrpěl těžší zranění, než obránce. Podle obviněného odvolací soud rovněž nesprávně aplikoval ustanovení zákona, když se zabýval otázkou vztahu přiměřenosti toho, co hrozilo, oproti tomu, co se obviněnému ve skutečnosti stalo. Připouští, že jeho obrana mohla být na hraně přiměřenosti, ale že rozhodně nebyla zcela zjevně nepřiměřená útoku. Proto je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že se nejedná o nutnou obranu a že skutek je trestným činem.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný v písemném dodatku dovolání ze dne 29. 7. 2014 vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud věc projednal a rozhodl v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), v němž se s právním názorem dovolatele, že v daném případě byly naplněny podmínky nutné obrany v intencích §29 tr. zákoníku, plně ztotožnil, stejně jako i s odůvodněním tohoto mimořádného opravného prostředku. Poukázal především na skutková zjištění nalézacího soudu, když rozebral soudem popsané jednotlivé fáze vzájemného jednání poškozeného a obviněného, a dospěl k závěru, že obviněný se nebránil „způsobem nepřiměřeným, majícím za následek vážné zranění poškozeného“. Pokud nalézací soud při formulaci uvedeného závěru zdůraznil, že v tomto směru musel respektovat právní názor odvolacího soudu, poukázal státní zástupce na rozpornost takovéhoto právního názoru s platným trestním zákoníkem, ustálenou judikaturou i s právní naukou. Státní zástupce považuje právní posouzení skutku prosazené odvolacím soudem za odporující pozitivní právní úpravě stanovené §29 tr. zákoníku, i názorům nauky obsaženými v komentáři k trestnímu zákoníku (Šámal, P. a kol. trestní zákoník, 2. Vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s.3614), jakož i citovanými judikáty zveřejněnými ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Státní zástupce poté provedl rozbor pojmu „zcela zjevně nepřiměřená obrana způsobu útoku“ a pojmu „vybočení z mezí nutné obrany“, přičemž na podporu své argumentace poukázal na řadu konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se k této problematice vztahují. Nalézací soud shledal, že poškozený na obviněného zaútočil fyzicky jako první a poté ve svém útoku pokračoval, obviněný tak po celou dobu skutku čelil pokračujícímu útoku poškozeného, přičemž se tak dělo po slovní rozepři, kterou před tím rovněž vyvolal poškozený. Podle státního zástupce prokázané jednání obviněného mělo všechny znaky nutné obrany podle §29 tr. zákoníku a nutná obrana nebyla vyloučena ani podle odst. 21 citovaného ustanovení. Jelikož popsaný čin není trestným činem, byl důvodně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu, zrušil jak napadený rozsudek Městského soudu v Praze, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 25 T 130/2011, stejně tak všechny na tyto rozsudky obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostí obžaloby obvodního státního zastupitelství ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 1 ZT 150/2011.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Podstatou dovolání obviněného je námitka, že jeho jednání postrádalo protiprávnost a mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle ustanovení §29 tr. zákoníku.
Zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a činem způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku (nutná obrana) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Nejvyšší soud nejprve v obecné poloze konstatuje, že podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by byl jinak trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím protiprávnost činu i jeho společenskou škodlivost. Účelem nutné obrany je dát možnost fyzickým i právnickým osobám k ochraně vlastních zájmů, zájmů jiných osob, apod., neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Je přitom třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, nikoli obránce. Útočník svým jednostranným jednáním totiž vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany, a proto ustanovení §29 tr. zákoníku by se mělo uplatňovat ve prospěch obránce co nejvýrazněji a co nejšířeji, samozřejmě v souladu se zákonem (srov. Šámal, P. a kol., trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 399 a násl.).
Jednání v nutné obraně nemůže být považováno za útok, neboť nesplňuje podmínky protiprávnosti. Důležitou okolností pro posouzení podmínek nutné obrany je také určení postavení strany útočné, zde je rozhodující počáteční iniciativa, tedy zjištění toho, kdo začal. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat, nesmí být ukončen nebo přerušen. V případě takovéhoto zjištění, kdy nebezpečí již přímo nehrozí, nutná obrana nepřichází v úvahu. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, přičemž přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzívní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Nevyžaduje se taková přiměřenost obrany, která by odpovídala naprosté proporcionalitě (srov. R II/1965).
K rozšíření mezí nutné obrany došlo novelou trestního zákona č. 140/1961 Sb., jež byla provedena zákonem č. 290/1993 Sb., k datu 1. 1. 1994. Nyní platný trestní zákoník převzal novelizované ustanovení do svého ustanovení §29. Nejvyšší soud tím pouze připomíná, že více než dvacet let jsou hranice nutné obrany dosti široké. O nutnou obranu nejde pouze tehdy, je-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, a nikoli jen zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.
V této souvislosti je na místě připomenout již existující rozhodnutí Nejvyššího soudu, které řeší otázku tzv. vybočení z mezí nutné obrany. „Podle §29 nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená. Pro jednání v nutné obraně není podstatná ani tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se nevyhnula útoku např. útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (viz R 20/2008; TR NS 35/2007-T 984).
K problematice nevyžadování subsidiarity při posuzování zda jsou splněny podmínky nutné obrany se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud také v rozhodnutí ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1197/2013, a podle v něm vyjádřeného právního názoru se o nutnou obranu jedná i tehdy, „když se osoba sice již vyskytuje v prostoru mimo bezprostřední dosah útočníka (např. v motorovém vozidle), avšak i nadále je vystavena jeho trvajícímu útoku“.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované trestní věci rozhodl nalézací soud opakovaně rozsudky ze dne 20. 3. 2012 a 11. 9. 2012 zprošťujícím výrokem učiněným podle §226 písm. b) tr. řádu, kdy posoudil jednání obviněného jako učiněné v nutné obraně, obě tato rozhodnutí byla nadřízeným soudem v rámci řízení o odvolání státního zástupce zrušena podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu a věc byla podle §259 odst. 1 tr. řádu vrácena soudu prvního stupně. V pořadí třetím rozsudkem ze dne 19. 3. 2013 byl obviněný uznán vinným s menší úpravou skutkové věty v rozsahu podané obžaloby při akceptování právní kvalifikace činu, který nabízela, a obviněnému byl uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu. Městský soud v Praze poté v řízení o odvolání podaném obviněným opět napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu proto, že odůvodnění rozsudku dle jeho názoru neodpovídalo požadavkům stanoveným §125 tr. řádu, a věc znovu vrátil soudu prvního stupně. Výsledkem dalšího řízení byl poté rozsudek, jímž byl obviněný opětně uznán vinným žalovaným trestným činem s uložením podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, jenž byl posléze k odvolání obviněného změněn rozsudkem odvolacího soudu tak, jak je podrobně rozvedeno výše, a který je předmětem nyní vedeného dovolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul (str. 4 rozsudku), že „je přesvědčen, že obviněný mohl schylujícímu se útoku zabránit a mohl jej odvrátit. Jednak byl v přesile, měl sebou svědka H. a jako pracovník firmy N. P. měl i možnost přivolání telefonické pomoci, eventuelně měl možnost se přímo obrátit na linku 158. V době, kdy k němu poškozený přicházel, vlezl do auta, zamkl se a smál se mu. Poškozený nepopřel, že do obviněného strčil, a že se obviněný opřel o jiné auto, což není v rozporu s výpovědí svědka H. Následná reakce obviněného, který měl ve svých silách předpokládaný incident odvrátit, pak přerostla v jeho útok, který začal tím, že poškozeného udeřil do obličejové části nekryté otevřenou přilbou a přerostl ve způsobení těžké újmy na zdraví. Z tohoto pohledu nejde o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku. Iniciativa na počátku střetnutí byla oboustranná a útok obviněného byl zřejmě nepřiměřený tomu, co hrozilo, a tomu, co se ve skutečnosti stalo, a sice, že si sprostě nadávali, byl strčen poškozeným na kapotu auta svědka H. a že do jeho vozidla poškozený bouchl. Ze všech těchto důvodů nemohl odvolací soud námitky obviněného přijmout. Závěr soudu I. stupně o vině lze považovat za správný včetně právní kvalifikace činu, jejíž odůvodnění v rozsudku nalézacího soudu absentovalo, což odvolací soud napravil“.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutkové závěry tak, jak je interpretuje odvolací soud, nejsou v souladu s tím, co bylo nalézacím soudem skutečně zjištěno, a v provedeném dokazování nemají oporu. Obdobně konstatuje, že právní závěry, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou správné a nelze jim přisvědčit.
Konečná skutková zjištění nalézacího soudu obsažená v rozsudku ze dne 18. 6. 2013, jež odvolací soud označil za správná, lze dovodit jednak ze skutkové věty a jednak z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Skutková věta je poněkud nekonkrétní, když uvádí, že obviněný jednal po „…vzájemném strkání s poškozeným“. Teprve z odůvodnění rozsudku je možno zjistit, v čem ono strkání spočívalo. Nalézací soud shledal, že – fyzický útok zahájil poškozený tím, že obviněného shodil na kapotu zavazadlového prostoru svědka H.; - „…obviněný se tomuto útoku bránil úderem pěstí…“ (str. 2 rozsudku); - poté „…poškozený ve svém útoku pokračoval…“ (str. 3). Podle svědka H. jednak „…první zaútočil poškozený…“, jednak „… vzájemnou slovní rozepři vyvolal poškozený…“ (str. 3).
Soud prvního stupně byv vázán právním názorem odvolacího soudu z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že se obviněný „bránil způsobem nepřiměřeným“ a jeho reakce na útok poškozeného „měla za následek vážné zranění poškozeného“.
Jak již uvedeno výše při rozboru obecných principů upravujících rozsah a hranice nutné obrany, podstatné pro posouzení zda šlo o vybočení z mezí nutné obrany, nebylo zjištění, že obrana byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku, ale to, zda byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V daném případě bylo zjištěno, že to byl poškozený, kdo jednak vyvolal ústní konflikt, kdo na obviněného zaútočil fyzicky jako první a v tomto útoku pokračoval, a naopak to byl obviněný, kdo byl tomuto pokračujícímu útoku vystaven a odvracel ho. Způsob obrany, který volil, spočívající v ráně pěstí do obličeje poškozeného, nelze v žádném případě označit za zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku. V rámci subsidiarity nebylo možno po obviněném spravedlivě požadovat, aby útoku poškozeného zabránil svým útěkem, či aby přivolával pomoc prostřednictvím linky 158, jak požaduje odvolací soud. Zcela neadekvátně pak posoudil odvolací soud situaci následující po verbálním a fyzickém útoku poškozeného jako „reakci obviněného, která přerostla v útok“. Reakci obviněného na předcházející útok poškozeného je nutno označit za přiměřenou, neboť útok byl nepochybně značně razantní, pokud ho poškozený, který je oproti obviněnému menší postavy a nižší tělesné váhy, povalil na kapotu auta. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně také vyplývá, že obviněný po pádu poškozeného na zem v důsledku ztráty rovnováhy, na něj neskočil a neškrtil jej, pokud se sám také ocitl na zemi, bylo to v důsledku stržení padajícím poškozeným. Nejvyšší soud uzavírá, že jednání obviněného mělo všechny znaky nutné obrany a ta nebyla vyloučena ani podle §29 odst. 2 tr. zákoníku. Popsaný skutek tak nemůže být trestným činem, neboť postrádá protiprávnost.
Za tohoto stavu věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo založeno na nesprávném právním posouzení skutku a že byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vzhledem k jednoznačným skutkovým zjištěním, jež nevyžadují další doplnění, mohl dovolací soud ve věci sám rozhodnout tak, že podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 9 To 284/2013, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 25 T 130/2011. Podle §265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil i všechna další rozhodnutí, jež na oba zrušené rozsudky obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za podmínek §265m odst. 1 tr. řádu poté ve věci rozhodl sám tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 1 ZT 150/2011, pro skutek, jež je výroku rozsudku Nejvyššího soudu podrobně specifikován, a který byl obžalobou právně kvalifikován jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. řádu poté poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, krajskou pobočku pro hlavní město Prahu, na Perštýně 6, Praha 1, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná