ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.913.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 913/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 dovolání obviněného J. R. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 67 To 70/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 117/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 14 T 117/2013, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem I.) a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem II.), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
I.
dne 3. 11. 2013 mezi 19.30 hodin a 19.45 hodin v P., na rohu ulic Ch. a R., přišel ke vchodu čajovny P., s. r. o., přičemž bušil na skleněnou výplň vstupních dveří čajovny, za nimiž se nacházel poškozený J. N., a křičel na něho, že chce mluvit s M. a chce vrátit 800,- Kč, a poté, co mu bylo sděleno, že se na místě žádný M. nenachází, vyhrožoval poškozenému, že vykopne dveře, rozbije sklo, začne to tam ničit, všechny podřeže a vezme si, co potřebuje, což umocnil tím, že v pravé ruce držel nůž o celkové délce 22 cm se zahnutým koncem, kterým škrábal po skleněné výplni dveří, což vyvolalo v poškozeném důvodný strach o jeho život i o život dalších osob, které se nacházely v čajovně,
II.
dne 3. 11. 2013 kolem 19.45 hodin v P., na rohu ulic Ch. a R., poté, co se k vchodu čajovny P., s. r. o., dostavil poškozený M. P., k němu přistoupil s požadavkem, že shání M. a chce zaplatit 800,- Kč, přičemž mu vyhrožoval, že pokud mu peníze nevydá, tak ho podřeže, což několikrát zopakoval a zdůraznil tím, že poškozenému přiložil k levé straně krku nůž o délce 22 cm se zahnutým koncem, což v poškozeném vyvolalo strach o jeho život, a proto obviněnému řekl, že mu peníze vydá, po čemž se mu podařilo obviněného kopem do obličeje odrazit a z místa utéct směrem k policejní služebně.
Za to byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dva a půl roku a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci spočívající v propadnutí zahnutého nože o celkové délce 22 cm s černou rukojetí a podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl zabrán stříbrný zavírací nůž, zavírací nůž se stříbrno-dřevěnou rukojetí a kovový boxer.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 14 T 117/2013, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 67 To 70/2014, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 67 To 70/2014, a to do výroku uvedeného pod bodem II. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, podal obviněný J. R. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že nikdy nepopíral jednání, kterého se dopustil dne 3. 11. 2013, že svého činu lituje a že souhlasí s kvalifikací jeho jednání jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Je však toho názoru, že příslušným činem nenaplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť u něj chyběl úmysl zmocnit se cizí věci - do příslušné prodejny přišel pouze za účelem vrácení 800,- Kč. V této souvislosti poukázal na značnou nevěrohodnost svědků s tím, že svědkyně D. P. nemohla dostatečně slyšet, co obviněný žádal po svědku P., neboť celý incident pozorovala z automobilu. Svědectví obou poškozených se pak dle něj značně rozchází, dále tvrdí, že je na pováženou, nakolik stresující byla daná situace pro poškozené, neboť se opakovaně a bez omluvy nedostavovali k výslechům na Policii ČR. Dovolatel je přesvědčen, že nikdo z provozovny nemohl vidět, jak drží nůž. Dodal, že uložení podmíněného trestu odnětí svobody by jej nutilo řešit jeho problémy s alkoholem, drogami a dluhy, které má.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem II. zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 15. 5. 2014 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, resp. obsah podaného dovolání je obsahově téměř totožný s odvoláním proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
V případě projednávané věci obviněný J. R. navíc sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak tvrzení obviněného, že se jednání uvedeného pod bodem II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nedopustil, tak i jeho výtky ohledně nevěrohodnosti svědeckých výpovědí a nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů.
Je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i když obviněný J. R. spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku popírá, z posuzované trestné činnosti je usvědčován zejména na základě svědeckých výpovědí svědků M. P., J. N. a D. P., ale i na základě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl vypracován k jeho osobě, a dalších listinných důkazů. V řízení bylo mimo jiné prokázáno, že obviněný vytáhl nůž, přiložil jej poškozenému M. P. k levé straně krku a vyhrožoval mu, že pokud od něj nedostane 800,- Kč, že ho podřeže. Svědkyně D. P. celou situaci sledovala z bezprostřední blízkosti z vozidla a svědek J. N. viděl jednání obviněného vůči poškozenému spodní skleněnou tabulí dveří z čajovny. Nelze tak dát za pravdu obviněnému v tom, že jmenovaní svědci se k popisované události nemohli věrohodně vyjádřit.
Podle ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí v případě trestného činu loupeže představují prostředek ke zmocnění se cizí věci a musí mu tedy předcházet. Je třeba uvést, že trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Zde je nutno rozlišovat mezi dokonáním a dokončením trestného činu. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že čin je dokončen teprve tehdy, jestliže se pachatel věci skutečně zmocnil. Tedy i když pachatel po použití násilí nakonec upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže tím nezaniká podle §21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť čin již byl dokonán (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1728 - 1731 s.).
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný J. R. svým výše popsaným jednáním bezpochyby naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Peníze, jichž se předmětným jednáním domáhal, je nutno považovat za věc cizí, neboť jak v řízení vyšlo najevo, jedná se o finanční částku, kterou zaplatil za zboží (drogu). Obviněného tedy nic neopravňovalo k tomu, aby se poté této finanční částky domáhal jako věci vlastní, navíc způsobem v rozporu se zákonem. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že obviněný považoval koupené zboží za nekvalitní.
Rozhodující soudy ve svých rozhodnutích, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů nepochybovaly o věrohodnosti výpovědí slyšených svědků a na druhé straně proč výpověď obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.
Na základě shora rozvedených skutečností proto Nejvyšší soud ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu uzavřel, že obviněný svým jednáním popsaným v bodě II. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. července 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná