ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.694.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 694/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2014 o dovolání, které podala obviněná M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 55 To 287/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 83/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná M. B. byla rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 4 T 83/2012, uznána vinnou pokusem přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. f), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustila za pomoci i dalších obviněných skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byla obviněná odsouzena podle §222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody.
O odvoláních obviněné, dalších jejích spoluobviněných a státního zástupce, podaných proti uvedenému rozsudku, rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 55 To 287/2013, tak, že tato odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obviněná M. B. podala dne 29. 4. 2014 prostřednictvím svého obhájce proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné soud prvního stupně nesprávně posoudil subjektivní stránku pokusu přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou, a nerespektoval ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku o skutkovém omylu. Jak dále obviněná zdůraznila, do vztahů s obchodní společností Démos trade, a. s., byla zapojena až odkoupením pohledávky smlouvou ze dne 22. 2. 2006, což učinila z podnětu svého manžela. Podle jejího názoru se soudy nižších stupňů nezabývaly důvody, z nichž přistoupila k uvedenému jednání. Při odkoupení směnky od O. V. se nezajímala o důvod vzniku závazkového vztahu a spoléhala na to, že potřebnými informacemi disponuje její manžel. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné M. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněné nenaplňují uplatněný dovolací důvod, protože jsou jen polemikou se skutkovými zjištěními, která svědčí o tom, že obviněná se aktivně podílela na úkonech týkajících se jejího dluhu vůči obchodní společnosti Démos trade, a. s., ve výši přesahující 4 000 000 Kč. Jak dále státní zástupce zdůraznil, o jejím zmíněném jednání svědčí i to, že bez dalšího podepisovala příslušné smluvní dokumenty, aniž by dala jakkoli najevo svoji údajnou neznalost rozhodných okolností. Podle státního zástupce všichni obvinění činili zřejmé a vzájemně navazující kroky směřující k předstírání splnění dluhu vůči obchodní společnosti Démos trade, a. s., formou zápočtu. Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněná M. B. zpochybnila i správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se zejména existence závazků obchodní společnosti RV 33, spol. s r. o., dále ohledně svého zavinění a rovněž vytkla nesprávný rozsah dokazování u soudů nižších stupňů. Obviněná založila tyto námitky především na tvrzení, podle něhož jednala ve skutkovém omylu a neměla v úmyslu poškodit věřitele. Obviněná tím však převážně jen polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, což jsou námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.
K námitkám obviněné zpochybňujícím naplnění subjektivní stránky pokusu přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku Nejvyšší soud nejdříve obecně připomíná, že zmíněného přečinu se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá splnění závazku, a způsobí tím značnou škodu. Tato alternativa jednání pachatele je naplněna tehdy, když dlužník v rozporu se skutečností uvádí a případně i určitými dokumenty dokládá, že již splnil dluh, ačkoli jeho dluh stále existuje, protože věřitel neobdržel plnění k uspokojení své pohledávky. Ke spáchání tohoto přečinu nebo jeho pokusu se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž postačí i úmysl nepřímý (eventuální) ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. V souvislosti s námitkami obviněné (viz zejména s. 4 jejího dovolání), jimiž i ve vztahu ke svému zavinění zpochybnila skutkový závěr soudů nižších stupňů o tom, že by věděla o fiktivním splnění dluhu včetně okolností vydané směnky, Nejvyšší soud uvádí následující.
Protože existence závazkového vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, který podmiňuje trestní odpovědnost za spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §222 tr. zákoníku, a to včetně jeho obsahu, způsobu plnění a dalších okolností, je otázkou viny, posuzují ji orgány činné v trestním řízení vždy samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). V trestní věci obviněné M. B. soudy nižších stupňů na podkladě provedeného dokazování, zejména po vyhodnocení řady svědeckých výpovědí a některých listinných důkazů, včetně rozhodnutí civilních soudů ve věci žalobce Démos trade, a. s., proti žalované M. B. o zaplacení částky 4 284 848,52 Kč s příslušenstvím, dospěly k závěru o neexistenci pohledávek, jejichž zápočtem mělo dojít ke splnění a zániku dluhu obviněné vůči jmenované obchodní společnosti, a současně o fiktivnosti předmětné směnky. Proto soudům nelze nic vytknout ohledně právního posouzení skutku. Navíc Nejvyšší soud v řízení o dovolání není oprávněn nijak přehodnocovat tento skutkový závěr týkající se zmíněných pohledávek, neboť by to bylo v rozporu s ustáleným výkladem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněného obviněnou.
Podle rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované věci obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně totiž obviněná M. B. (spolu s dalšími obviněnými stíhanými jako účastníky na označeném přečinu formou pomoci) předstírala splnění dluhu vůči obchodní společnosti Démos trade, a. s., a pokusila se tímto protiprávním jednáním zmařit uspokojení pohledávky jmenované obchodní společnosti jako věřitele. Podstata uvedeného jednání spočívala v tom, že obviněná po dohodě s ostatními obviněnými vytvořila fiktivní smluvní podklady, z nichž měl vyplývat dluh poškozené obchodní společnosti Démos trade, a. s., vůči obchodní společnosti RV 33, s. r. o. Součástí tohoto jednání pak bylo postoupení pohledávky posledně uvedené společnosti na obviněnou M. B., včetně převodu směnky se směnečnou sumou ve výši 4 000 000 Kč. Soudy nižších stupňů přitom na podkladě provedených důkazů dospěly k závěru, že zmíněný dluh obchodní společnosti Démos trade, a. s., neexistoval a k převodu směnky na obviněnou M. B. nedošlo. Cílem jednání obviněné a dalších obviněných v této věci bylo vyhnout se povinnosti zaplatit pohledávku posledně jmenované poškozené obchodní společnosti, kterou měla ve vztahu k obchodní společnosti RV 33, spol. s r. o., z důvodu její povinnosti zaplatit kupní cenu za odebrané zboží. Popsané fiktivní jednání směřovalo k tomu, aby byl vykonstruován peněžitý závazek (dluh) poškozené obchodní společnosti Démos trade, a. s., vůči obchodní společnosti RV 33, spol. s r. o., jež byla majetkově i personálně propojená s obviněnými, přičemž tuto nepravdivou okolnost měla zastřít další jednání spočívající v postoupení pohledávky a směnky na obviněnou M. B. Tato obviněná se sice formálně zapojila do závěrečné fáze uvedeného protiprávního jednání, avšak podle názoru Nejvyššího soudu od počátku věděla o všech rozhodných okolnostech (tj. i o předstírané pohledávce obchodní společnosti RV 33, spol. s r. o., a neexistujícím důvodu vzniku směnky), jak ostatně vyplývá z rozhodných skutkových zjištění. Proto jsou ve vztahu k obviněné vyloučeny i úvahy o skutkovém omylu, jehož existenci namítla v dovolání v souvislosti se svými výhradami ohledně úmyslného zavinění.
Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o tom, že popsaným jednáním obviněná naplnila všechny zákonné znaky včetně subjektivní stránky pokusu přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr nepochybně vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných skutečností rozvedených v jeho odůvodnění, zejména pak z toho, že obviněná věděla o fiktivnosti všech zmíněných právních jednání a o tom, že poškozená obchodní společnost nemá vůči obchodní společnosti RV 33, s. r. o., žádný dluh. Námitky obviněné, v nichž tvrdila opak, jsou proto neopodstatněné.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněná M. B. podala proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit i bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 7. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František Púry