ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.712.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 712/2014-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2014 o dovoláních, která podali jednak obviněný M. Č., a jednak v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 3 To 118/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 41/2011, takto:
Podle §265j tr. řádu se dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Obviněný M. Č. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 41/2011, uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), který spáchal dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s již pravomocně odsouzenou spoluobviněnou J. S., roz. H., (body I./1. až I./34. výroku o vině) a dílem samostatně (bod II. výroku o vině), a to skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného stanovení dohledu. Obviněnému byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru prodej zboží a jeho nákup za účelem dalšího prodeje na dobu 5 let. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 4. 1998, sp. zn. KZV 112/97, pro dílčí útok popsaný ve výrokové části této obžaloby.
O odvoláních obviněného a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze podaných proti zmíněnému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 To 118/2012, tak, že podle §257 odst. 2 tr. řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, uveřejněného pod č. 1/2013 Sb. (dále též jen „rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii“), rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného pro skutky uvedené ve výroku tohoto usnesení.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 5 Tdo 433/2013, tak, že podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 To 118/2012. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě citovaného usnesení Nejvyššího soudu se odvolací soud znovu zabýval trestní věcí obviněného M. Č. Odvolání tohoto obviněného a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 3 To 118/2012, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Posledně označené usnesení odvolacího soudu napadli obviněný M. Č. a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce dovoláními. Obviněný tak učinil prostřednictvím své obhájkyně dne 2. 5. 2014 a podané dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Podle jeho názoru se Vrchní soud v Praze dostatečně neřídil pokyny Nejvyššího soudu a pečlivě se nezabýval otázkou použití rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Obviněný je přesvědčen, že ani případný odečet doby 2 roků, po kterou bylo proti němu vedeno řízení proti uprchlému, by nevylučoval užití zmíněné amnestie. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, obecný soud není oprávněn vykládat podmínky pro použití rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, včetně otázky vedení řízení proti uprchlému, ale může jen zjišťovat uvedené podmínky. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. Č. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru odvolací soud dodržel pokyny, které mu v předcházejícím kasačním rozhodnutí uložil Nejvyšší soud. V podrobnostech přitom státní zástupce odkázal na dovolání nejvyššího státního zástupce podané v této věci a navrhl odmítnout dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce, opřel ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. řádu. Podle názoru dovolatele soudy nižších stupňů nesprávně použily ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, protože důvodem pro uvedený postup v této věci nemohlo být uplynutí nepřiměřeně dlouhé doby od spáchání trestného činu, resp. od zahájení trestního stíhání obviněného. Za důvod, který by umožňoval uplatnění ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, pak nejvyšší státní zástupce nepovažuje ani osobní poměry obviněného, jak je hodnotily soudy nižších stupňů. Podle dovolatele naopak povaha a závažnost skutku spáchaného obviněným svědčí o tom, že postup podle posledně citovaného ustanovení nebyl v posuzované věci v souladu se zákonem. Závěrem svého dovolání proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu za splnění podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolání obviněného M. Č., své námitky opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeného trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
Ke shora uvedeným dovolacím námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (publikovaného pod č. 1/2013 Sb.) se nařizuje zastavit pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Vrchní soud v Praze se v napadeném usnesení zabýval možností použití citovaného ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii a dospěl k závěru (viz s. 5 a 6 usnesení), podle něhož se obviněný vyhýbal trestnímu řízení tím, že se skrýval před orgány činnými v trestním řízení, takže proti němu bylo vedeno řízení proti uprchlému. Proto nesplnil jednu z podmínek pro použití zmíněného aboličního ustanovení amnestie prezidenta republiky. Nejvyšší soud považuje tyto závěry odvolacího soudu za správné. Jak totiž vyplývá z jeho současné judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2014-III. Sb. rozh. tr.), při výkladu pojmu „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“ je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému. To znamená, že od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, a trestní stíhání je proto možno zastavit s ohledem na ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 jen v případě, že zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. V trestní věci obviněného M. Č. ani nevznikly důvodné pochybnosti o tom, že se po rozhodnou dobu vyhýbal trestnímu řízení. Proto je správný i závěr, podle něhož proti němu bylo vedeno řízení proti uprchlému v souladu s ustanoveními §302 a násl. tr. řádu. Za takového stavu a především s ohledem na skutečnost, že zbývající doba trvání trestního stíhání obviněného po odečtení doby, po kterou se proti němu vedlo trestní stíhání proti uprchlému, není delší než 8 let, je tedy vyloučeno použití citovaného ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Proto trestní stíhání obviněného nebylo nepřípustné, jak s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu tvrdil obviněný. Zmíněné námitky obviněného považuje Nejvyšší soud za nedůvodné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami nejvyššího státního zástupce, který je opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. řádu. První z těchto důvodů je naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z dosavadní judikatury přitom vyplývá (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. V této souvislosti lze uvést, že nesprávné použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody může za určitých okolností rovněž zakládat existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tento závěr ostatně vyplývá i z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, publikované jako rozhodnutí pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Námitky, jimiž dovolatel s odkazem na neexistenci zákonných důvodů obsažených v §58 odst. 1 tr. zákoníku zpochybňuje uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, totiž formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud však není oprávněn přezkoumávat rozsah tohoto snížení vyjádřený ve výměře uloženého trestu, neboť tato otázka souvisí s přiměřeností uloženého trestu, kterou samotnou nelze dovoláním zpochybňovat, jak bylo výše uvedeno.
Pokud jde o ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, platí, že mimořádnost snížení trestu odnětí svobody musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Použití citovaného ustanovení musí být dostatečně odůvodněno okolnostmi případu nebo poměry pachatele, které neumožňují použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody, protože s ohledem na její dolní hranici by to bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody v kratší výměře.
V trestní věci obviněného M. Č. se soudy nižších stupňů zabývaly možností použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a odůvodnily (viz s. 42 rozsudku soudu prvního stupně, resp. s. 5 usnesení odvolacího soudu), proč obviněnému za použití citovaného ustanovení uložily trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby uvedené §240 odst. 3 tr. zákoníku. Jejich závěry považuje Nejvyšší soud za odpovídající zákonu a opodstatněné, protože osobní poměry obviněného jako pachatele trestného činu, jeho dosavadní způsob života, který vedl po spáchání trestného činu, za nějž byl odsouzen, a zejména výrazně dlouhá doba, která uplynula od jeho spáchání v této věci (18 let), vylučují použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody. Na celkovém trvání zmíněné doby se sice podílel i obviněný, protože se skrýval před orgány činnými v trestním řízení, a tím se vyhýbal trestnímu stíhání, takže proti němu muselo být vedeno řízení proti uprchlému. Jde ovšem o skutečnost, která už byla jednou hodnocena v neprospěch obviněného, neboť v jejím důsledku se ve vztahu k obviněnému neuplatnilo ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, ačkoli jinak by se tak stalo. To je poměrně zásadní negativní dopad toho, že se proti obviněnému vedlo řízení proti uprchlému, tudíž není možné stejnou okolnost považovat navíc i za překážku pro použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Kromě toho, na rozdíl od délky trvání trestního řízení je celková doba, jež uplynula od spáchání trestného činu, samostatným hlediskem a objektivní veličinou (viz též §39 odst. 3 tr. zákoníku a rozhodnutí pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.), která zde má svůj význam zčásti i bez ohledu na postup a chování obviněného a orgánů činných v trestním řízení či dalších osob. Nejvyšší soud proto neshledal důvodnými námitky nejvyššího státního zástupce, jimiž zpochybnil správnost postupu soudů nižších stupňů podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v nyní posuzované věci.
Nejvyšší státní zástupce dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že nejvyšší státní zástupce uplatnil námitky, které nejsou důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §265j tr. řádu zamítl dovolání obviněného M. Č. a nejvyššího státního zástupce, který ho podal v neprospěch obviněného, a to proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 3 To 118/2012, neboť žádné z dovolání neshledal důvodným.
Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 7. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y