ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.759.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 759/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 14 To 260/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 12/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 3 T 12/2013, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy a za sbíhající trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 13 T 197/2010, byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. za použití §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na dobu 5 let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 13 T 197/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu v Táboře podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 14 To 260/2013, podle §256 tr. řádu zamítl, neboť ho neshledal důvodným.
Obviněný Ing. J. S. podal dne 25. 3. 2014 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný především zdůraznil, že v rozhodném období jednak nebyl jednatelem a jednak se nepodílel na činnosti obchodní společnosti NOVENTA, s. r. o., a že daňové přiznání podal u místně příslušného správce daně. Podle jeho názoru se soud prvního stupně rovněž nevypořádal s dosavadní judikaturou, která se týká účinné lítosti ve smyslu §66 tr. zák. Obviněný shledává ve věci extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž soudy nižších stupňů se podle jeho názoru nevypořádaly s těmito důkazy, se skutkovými zjištěními ani s tvrzeními obviněného. Pokud jde o přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný sice nevedl účetnictví výše jmenované obchodní společnosti, ovšem byl přesvědčen o tom, že v době, kdy tato společnost nevyvíjela žádnou ekonomickou činnost, k tomu nebyl povinen. Za uvedeného stavu pak podle obviněného nemohl ohrozit majetková práva jiných osob ani zájem na řádném vyměření daně. Přitom obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1533/2010. Dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. J. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dovolací námitky obviněného nejsou v podstatné části způsobilé naplnit jím uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jedinou relevantní námitku odpovídající citovanému dovolacímu důvodu spatřuje státní zástupkyně v tvrzení obviněného, že nenaplnil znak přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně. Státní zástupkyně však považuje tuto námitku za nedůvodnou, protože obviněný nevedením účetnictví vytvořil stav, který založil existenci ohrožovacího následku předpokládaného ve zmíněné skutkové podstatě. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. J. S. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K výkladu dovolacího důvodu obsaženého v posledně citovaném ustanovení Nejvyšší soud připomíná, že může být dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu tedy neodpovídají zejména námitky obviněného, jimiž zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se jeho trestní odpovědnosti a rovněž vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný založil tyto námitky především na argumentaci, podle níž se soudy nižších stupňů náležitě nevypořádaly s provedenými důkazy, se skutkovými zjištěními a s tvrzeními obviněného. Zde obviněný zejména nesouhlasí se skutkovým závěrem soudů, podle něhož za vymezené daňové období nepodal příslušné daňové přiznání ani nezajistil jeho podání u správce daně. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za něž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. J. S., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v kterém popírá možnost, že by spáchal jakoukoli trestnou činnost, a namítá, že rozhodná zjištění soudů nemají oporu v opatřených důkazech. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých důkazů.
Totéž platí o námitce obviněného Ing. J. S., v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
V návaznosti na uvedený výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného, jimiž zpochybnil závěr soudů nižších stupňů o své trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a vytkl jim nesprávné posouzení podmínek účinné lítosti podle §66 tr. zák. Tyto námitky však Nejvyšší soud považuje zčásti za neopodstatněné, zčásti nezpůsobilé naplnit jím uplatněný dovolací důvod, protože je obviněný rovněž založil na zpochybnění některých skutkových okolností.
K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. spáchal ten, kdo ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu a takovým činem způsobil značnou škodu. Ke spáchání tohoto trestného činu se vyžadovalo úmyslné zavinění. Přitom postačilo zavinění i ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Z rozhodných skutkových zjištění vyjádřených v popisu skutku pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá (zkráceně vyjádřeno), že obviněný jako jednatel a společník obchodní společnosti NOVENTA, s. r. o., nepodal příslušnému správci daně daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2008 a leden 2009 ani nezajistil jeho podání a neučinil tak ani po opakovaných výzvách správce daně, ačkoli uskutečnil zdanitelná plnění specifikovaná v tomto výroku, a dále v přiznáních k dani z přidané hodnoty za měsíce únor a březen 2009 nezahrnul do zdanitelných příjmů prodej hnojiv obchodní společnosti IMPEX TRADE CZ, s. r. o., čímž zkrátil daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty za období prosinec 2008 až březen 2009 celkem o částku ve výši 1 970 152,48 Kč.
Takový popis skutku svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o naplnění všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Trestní odpovědnost obviněného za tento trestný čin ovšem nemůže být zpochybněna ani jeho poukazem na ustanovení §66 tr. zák., podle něhož měla trestnost činu obviněného zaniknout na základě účinné lítosti. V dané věci totiž nebyly splněny podmínky obsažené v posledně citovaném ustanovení, protože obviněný dobrovolně nezamezil vzniku škodlivého následku ani ho nijak nenapravil. Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů na podkladě provedených důkazů, obviněný nepodal žádná daňová přiznání a ani dodatečně neuhradil zkrácenou daň, takže jeho tvrzení vytýkající nesprávné použití ustanovení o účinné lítosti je nedůvodné. Navíc obviněný založil tyto námitky zejména na zpochybnění rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž nepodal žádné daňové přiznání ani nezajistil jeho podání a neučinil tak ani po opakovaných výzvách správce daně – finančního úřadu. Způsob argumentace obviněného se tedy v této části vymyká podstatě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byla vyložena výše. Zcela přiléhavý je zde pak i odkaz soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku (na s. 13) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012, publikované jako rozhodnutí pod č. 29/2013 Sb. rozh. tr., jímž soud reagoval na obhajobu obviněného stran jeho tvrzení o dodatečně podaném daňovém přiznání, přičemž listiny, které to měly potvrzovat, soud vyhodnotil jako padělky.
Pokud jde o námitku obviněného Ing. J. S., že se nepodílel na činnosti obchodní společnosti NOVENTA, s. r. o., rovněž ji nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Obviněný byl totiž v inkriminované době jediným společníkem a jednatelem jmenované obchodní společnosti. Jak přitom vyplývá z dosavadní a nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1249/2012, a rozhodnutí publikované pod č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr.), pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. mohl být kdokoli. Pokud by pachatelem tohoto trestného činu mohl být jen ten, koho zatěžuje daňová povinnost, zůstali by mimo dosah trestní odpovědnosti skuteční pachatelé tohoto druhu trestné činnosti, kteří se svým jednáním – byť nejsou nositeli povinností plátce či poplatníka daně a podobné povinné platby – ve skutečnosti přičinili o zkrácení příslušné zákonné platby. To platí mimo jiné právě za situace, jestliže plátcem nebo poplatníkem určité daně či jiné povinné platby je obchodní společnost, ale tuto platbu zkrátil pachatel, který je členem statutárního orgánu takové obchodní společnosti nebo který z jiného důvodu jednal jejím jménem nebo v jejím zastoupení. Proto je i v trestní věci obviněného Ing. J. S. nerozhodné, zda se jako jednatel (tj. jako statutární orgán) i aktivně podílel na podnikání obchodní společnosti NOVENTA, s. r. o., anebo jestli byl ve skutečnosti jen formálně dosazenou osobou, která nebyla schopna či ochotna plnit své zákonné povinnosti. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného, podle nichž v době, kdy jmenované obchodní společnosti vznikly daňové povinnosti, nebyl jejím společníkem ani jednatelem. Soudy nižších stupňů totiž vymezily období, po které nebyly splněny daňové povinnosti, okamžikem, kdy se obviněný stal společníkem a jednatelem této obchodní společnosti. Navíc změna osoby společníka nebo jednatele obchodní společnosti sama o sobě nemá vliv na existenci její daňové povinnosti, kterou je zavázána splnit osoba, které náleží vedení obchodní společnosti (tj. typicky její statutární orgán).
Ze všech výše rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil svou trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., za neopodstatněné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného Ing. J. S., v nichž popřel naplnění znaku spočívajícího v ohrožení včasného a řádného vyměření daně u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, kterým byl rovněž uznán vinným.
Jak je zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný – zkráceně vyjádřeno – nezajistil vedení účetní evidence obchodní společnosti NOVENTA, s. r. o., ani neučinil žádné úkony, aby navázal na tuto evidenci vedenou v předchozím období, anebo aby provedl rekonstrukci účetnictví, čímž jednal v rozporu s ustanovením §35 odst. 6 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a znemožnil tak příslušnému správci daně řádné vyměření daně z příjmů právnických osob u jmenované obchodní společnosti za zdaňovací období let 2008 a 2009. Takový popis skutkových okolností svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o naplnění všech zákonných znaků posuzovaného přečinu, včetně jeho objektivní stránky, jejíž součástí je ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1533/2010, zde není přiléhavý, protože obchodní společnost NOVENTA, s. r. o., nebyla nepodnikajícím subjektem, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání. O určité ekonomické činnosti této obchodní společnosti svědčí totiž uskutečněná zdanitelná plnění za příslušné období, která jsou dostatečně specifikována i v popisu skutku pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Zmíněné námitky obviněného proto Nejvyšší soud považuje za neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný Ing. J. S. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být ani naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil už výše, přičemž zjistil, že obviněný uplatnil námitky, které mu zčásti neodpovídají a zčásti jsou neopodstatněné.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. J. S. podal proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit i bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání uplatnil do značné míry shodné námitky jako v již dříve podaném odvolání, s nimiž s náležitě vypořádal odvolací soud.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 7. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y