ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.13.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 13/2014-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2014 o dovolání, které podala obviněná P. C., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 5 To 204/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 165/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 3 T 165/2012, byla obviněná P. C. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „od září 1998 jako osoba pověřená jednatelem poškozené společnosti PRAGOREMO, s.r.o., IČ 47119365, se sídlem v Praze 5, Lamačova 916, panem J. L., vedením účetnictví této společnosti na základě dne 5. 1. 1993 uzavřené komisionářské smlouvy mezi spol. PRAGOREMO, s.r.o. a spol. C & C SERVIS s.r.o., IČ 47124113, se sídlem Ruská 102, Praha 10, následně modifikované ústními dohodami s panem L. a od dubna 2004, kdy si správu účetní agendy spol. PRAGOREMO, s.r.o. ponechala i poté, co se stala jednatelkou spol. A-konto s.r.o., IČ: 49355066, se sídlem Ruská 102, Praha 10, kdy součástí jí vedené agendy bylo vyhotovování hromadných platebních příkazů, v úmyslu získat pro sebe a osoby jí blízké neoprávněný majetkový prospěch k tíži bankovního účtu spol. PRAGOREMO, s.r.o., předepisovala v jednotlivých měsících až do února 2010 do soupisů hromadných příkazů k úhradě bezdůvodně různé částky, jež adresovala na čísla bankovních účtů svých nebo svého manžela P. C., nebo svého syna J. C., a tyto příkazy poté předávala k podpisu nebo realizaci převodů jednateli poškozené společnosti J. L., přičemž mu zatajila, že se jedná o účty její nebo účty členů její rodiny, a sdělila mu, že jde o platby připojištění zaměstnanců“, takto jednala v případech podrobně popsaných v bodech 1. až 138. výroku o vině předmětného rozsudku, „čímž úmyslně způsobila společnosti PRAGOREMO, s.r.o. celkovou škodu ve výši 742.483,- Kč a obohatila tak sebe a osoby blízké“ . Za tento zločin byla obviněná podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněná zavázána k povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl dále obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 60.000,- Kč, vyměřený jako šedesát denních sazeb, přičemž denní sazba byla určena ve výši 1.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit poškozené společnosti PRAGOREMO, s.r.o. na náhradě škody částku ve výši 742.483,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 5 To 204/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že nesprávné hmotně právní posouzení souvisí s otázkou škody, která měla poškozené společnosti vzniknout jejím jednáním. Následně odcitovala příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2460/2010 s tím, že zásadní otázkou je postižení zmenšení (úbytku) majetkového stavu poškozeného v důsledku určitého jednání osoby, která odpovídá za vznik škody, a to jak po stránce faktické, tak i právní. Zdůraznila, že v daném případě jednotlivé částky, které byly poukázány na účet její a účet jejích příbuzných, byly fakticky i právně daňově uznatelnými náklady ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Skutečná škoda, jež vznikla společnosti PRAGOREMO, s.r.o., tak podle ní může být vyčíslena pouze po zohlednění rozdílů mezi přiznanou daní z příjmů právnických osob vypočtenou za situace, kdy částky poukázané na účty její a jejich rodinných příslušníků byly zahrnuty mezi daňově uznatelné náklady, a řádně vypočtenou daní z příjmu právnických osob za situace, kdy by tyto částky nebyly zahrnuty mezi daňově uznatelné náklady, zvýšenou o případné úroky z prodlení a sankce spojené s nesprávným stanovením daně z příjmů právnických osob a jejím odvedením. Shledala, že tuto otázku soudy vůbec neřešily a spokojily se s pouhým zjištěným, že škodu představuje souhrn částek poukázaných na účty její a osob jí blízkých, aniž by zohlednily následné dopady na majetkovou sféru poškozené společnosti. Výpočet škody tak nebyl výsledkem postupu, který je běžně realizován v případě trestných činů daňových, poplatkových a devizových. Vyjádřila přesvědčení, že za situace, kdy nebyla jasně a prokazatelně určena výše škody, nelze dojít k závěru, že se dopustila trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 5 To 204/2013, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 3 T 165/2012, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že uplatněné námitky lze sice podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak že je nepovažuje za důvodné. Upozornil, že za škodu je v případě trestného činu podvodu nutno považovat zmenšení majetku poškozeného (problematika ušlého zisku se této trestní věci netýká), ke kterému došlo v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Škodu tedy v předmětné trestní věci představuje právě částka 742.483,- Kč, která v důsledku trestné činnosti obviněné opustila majetkovou sféru poškozeného. V případě majetkových trestných činů je při stanovení výše škody nutno vycházet z ceny věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla předmětem útoku, a nelze přihlížet k případným dopadům trestného činu na daňovou povinnost poškozeného (bylo by zajisté absurdní, aby např. zloděj, který ukradl motorové vozidlo podléhající silniční dani, žádal, aby bylo zjišťováno, zda poškozený něco na této dani neušetřil, a žádal zohlednění případné úspory ve svůj prospěch při stanovení výše škody). Podle státního zástupce je odkaz obviněné na postup používaný při stanovení výše škody v případě daňového trestného činu nepřiléhavý již z toho důvodu, že ustanovení §240 tr. zákoníku o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby důsledně vychází z „rozsahu“ zkrácení daně nebo jiné povinné platby a s pojmem škody vůbec neoperuje.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 5 To 204/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Se zřetelem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že námitky obsažené v dovolání obviněné byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny formálně právně relevantně.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 4 písm. d) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který způsobí takovým činem značnou škodu. Způsobením značné škody se rozumí následek (účinek) ve formě škody nejméně v částce 500.000,- Kč (viz §138 odst. 1 tr. zákoníku).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci. Naproti tomu žádná škoda nevznikne, obdržela-li oklamaná osoba ekvivalent svého plnění a věc může sloužit bez problémů svému účelu (např. omyl spočíval jen v tom, že kupující se domníval, že získává věc s velkou slevou). Vznikla-li škoda podvodným vylákáním půjčky, není podstatné, zda závazek byl zajištěn některým zajišťovacím institutem (ručením, zástavním právem apod.), z něhož mohl věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky v důsledku nevrácení půjčených peněz (srov. č. 9/2005 Sb. rozh. tr.). Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (viz č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Dosáhl-li však věřitel alespoň částečného uspokojení (např. i na základě úspěšného uplatnění zástavního práva), má to význam z hlediska povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a pokud zejména došlo k úplnému uspokojení i z hlediska použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 2056).
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že v případě trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je třeba za škodu považovat zmenšení majetku poškozeného (otázka ušlého zisku se posuzované trestní věci netýká), ke kterému došlo v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. V daném případě tak škodu představuje právě částka 742.483,- Kč [naplňující kvalifikační znak „značná škoda“ ve smyslu §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku], jež podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v důsledku trestně právně relevantního jednání obviněné opustila majetkovou sféru poškozené společnosti PRAGOREMO, s.r.o. (celá vylákaná peněžitá částka). V obecnější poloze pak je namístě akcentovat, že u majetkových trestných činů je při stanovení výše škody nutno vycházet z ceny věci nebo jiné majetkové hodnoty, resp. z výše peněžité částky, která byla předmětem útoku, a nelze přihlížet k možným sekundárním dopadům trestného činu na daňovou povinnost poškozeného, jak se toho ve svém dovolání domáhá obviněná. Nehledě na to, je třeba mít na zřeteli, že je povinností poškozeného subjektu v souvislosti s výsledkem trestního řízení (včetně výroku o náhradě škody) provést příslušné kroky v daňové oblasti.
Soudy učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky zločinu, jímž byla uznána vinnou. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
V návaznosti na uvedené je třeba dále konstatovat, že ustanovení §228 odst. 1 věta za středníkem tr. ř. zavazuje soud, aby vždy uložil obžalovanému povinnost k náhradě škody, jestliže je škoda a její výše součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebyla-li škoda v této výši dosud uhrazena a nebrání-li tomu zákonná překážka. Pokud je tedy v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku obžalovanému kladeno za vinu způsobení majetkové škody, o jejíž náhradě lze rozhodnout v adhézním řízení podle §228 tr. ř., a výše škody je zde stanovena alespoň dolní hranicí, soud nesmí poškozeného odkázat s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem. Takovým postupem by se totiž výrok o náhradě škody dostával do rozporu s výrokem o vině, přestože pro rozhodnutí o vině musela být existence škody způsobené trestným činem i její výše spolehlivě prokázána. V posuzovaném případě byla, jak shora uvedeno, škoda a její výše spolehlivě prokázána, přičemž zde nebyla zákonná překážka bránící rozhodnutí o nároku na náhradu škody uplatněném poškozenou obchodní společností (koneckonců, obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku existenci takové zákonné překážky ani nenamítla) a k okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo k její ani částečné úhradě (z hlediska rozhodnutí dovolacího soudu je určující skutkový stav v době pravomocného skončení věci – dovolací soud tedy rozhoduje podle stavu ex tunc). Nelze proto oprávněně soudům nižších stupňů vytýkat, pokud zavázaly ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. obviněnou k náhradě celé škody způsobené jejím trestným činem.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že formálně právně relevantní dovolací argumentaci obviněné nelze přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý