ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1468.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1468/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný F. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 55 To 613/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 156/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 6 T 156/2012, byl obviněný F. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v L., poblíž křižovatky ulic S. a K., dne 20. 6. 2012 v době od 6,15 do 6,30 hodin, při řízení vozidla zn. Suzuki Grand Vitara, r.z. ......, úmyslně vybočil ze směru jízdy do travnatého porostu vedle místní komunikace a přitom přejel pravým předním i zadním kolem fenu rasy Bishonek, kterou venčil J. R., ve vlastnictví J. Z., které tak způsobil škodu ve výši 6.000,- Kč“ . Za tento přečin byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené J. Z. částku ve výši 15.525,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 55 To 613/2012, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal k povinnosti zaplatit poškozené J. Z. na náhradě škody částku ve výši 6.525,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonaným skutkovým zjištěním a že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v trestním řízení platí zásada materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. ř. Poznamenal, že z vyšetření Státního veterinárního ústavu Praha ze dne 22. 6. 2012 se podává, že síla, jejímž následkem došlo ke zraněním psa (z nichž jedno nebo více bylo smrtelné), působila zprava do leva trupu zvířete. Přitom z popisu údajného vybočení jeho vozu, kterým mělo být způsobeno zranění, ze strany svědka venčícího zvíře, vyplynulo, že se ke psovi přiblížilo z jeho levého boku. Pokud na podporu tvrzení tohoto svědka soud přibral další svědky, ti však stáli za stromy s tak hustou korunou, že nemohli na místo činu vidět. Obviněný také vyjádřil přesvědčení, že z povahy zranění zvířete lze bez odborných znalostí z oblasti veterinární traumatologie učinit hned několik závěrů, jak mohlo ke střetu dojít, přičemž každý z nich je pravděpodobnější než ten, že přímý zásah vozu z levé strany trupu zvířete způsobí zranění táhnoucí se od jeho pravého boku směrem ke středu jeho těla. V této souvislosti se ohradil proti tomu, že návrh na provedení důkazu výslechem odborníka, který zvíře pitval a mohl se k povaze zranění vyjádřit a zmíněné pochybnosti vyvrátit, byl soudy nižších stupňů zamítnut. Rovněž upozornil, že soudy dříve ve věci činné se na způsob spáchání odvolávají jako na důkaz o úmyslu. Shledal, že nalézací soud nevytvořil ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti řešeného skutku, včetně jeho objektivní a subjektivní stránky, jenž by umožnil soudu učinit takový závěr o spáchaném trestném činu, který obstojí bez důvodných pochybností, a odvolací soud se těmito extrémními rozpory, resp. nedostatečně zjištěným skutkovým stavem nezabýval a své rozhodnutí zatížil vadou (porušením práva na spravedlivý proces), pro kterou by mělo být zrušeno a věc vrácena k dalšímu projednání.
Dále obviněný připomněl ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že právě u majetkových trestných činů Ústavní soud nezřídka prosazuje expanzi zásady ultima ratio, která nastupuje na úkor trestní represe, resp. je potlačena až do okamžiku, kdy není možné škodlivý následek na společnost a oběť trestného činu kompenzovat náhradou škody nebo jinou restitucí. Následně vyjádřil názor, že v projednávané věci lze zhojit škodlivý následek, tj. smrt zvířete a nemajetkovou újmu, místy až extenzivní úpravou odpovědnosti za škodu, obsaženou v občanském právu. Dovodil, že v dané věci bylo trestní řízení v rozporu s principem ultima ratio využito spíše jako „levnější alternativa“ k občanskoprávnímu řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy, když orgány činné v trestním řízení nejen porušily principy demokratického právního státu svým nepřiměřeným zásahem do jeho práv, ale rovněž sekundovaly poškozené ve vymožení jejího sporného čistě občanskoprávního nároku. V této souvislosti zdůraznil, že k celé události došlo pro porušení právních povinností svědka R., jemuž bylo zvíře svěřeno. Z ustanovení čl. 1 odst. 1 obecně závazné vyhlášky Statutárního města Liberec č. 2009/04, kterou se upravují pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství a vymezují prostory pro volné pobíhání psů, ve spojení s ustanovením §34 zákona č. 128/2000 Sb., je patrné, že pohyb nezajištěného psa na pozemní komunikaci nebo snad podle tvrzení na přiléhajícím zatravněném pruhu, byť obojí je veřejným prostranstvím, byl v rozporu se zákonem. Z těchto důvodů je třeba zkoumat míru zavinění osoby, jíž bylo zvíře svěřeno, neboť tato je pro jeho trestněprávní či občanskoprávní odpovědnost a zejména společenskou škodlivost určující. Obviněný přitom dospěl k závěru, že vzhledem k prvotnímu porušení povinností osobou, jíž bylo zvíře svěřeno, nemohlo jeho jednání zcela naplnit výhradně jeho odpovědnost za smrt zvířete, a tudíž nemělo dostačující míru společenské škodlivosti, a nemohlo tak založit jeho odpovědnost podle trestního práva, ale nejvýše odpovědnost poměrnou k zavinění podle práva občanského. Odvolacímu soudu vytkl, že se s touto skutečností nevyrovnal a pouze se připojil ke spekulativnímu a neprokázanému konstatování soudu prvního stupně, že jeho jednání bylo zlovůlí, resp. že bylo vedeno maligním úmyslem odplaty za probíhající správní řízení. Podle něho je na základě shora uvedeného patrné, že nespáchal trestný čin, pro který byl odsouzen, a že existuje extrémní rozpor mezi závěrem odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, když nebyl nad vší pochybnost prokázán modus operandi a tím pádem ani jeho úmysl u tvrzeného trestného činu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 55 To 613/2012, zcela zrušil, stejně jako celé trestní řízení, a odkázal poškozenou s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněný se především odvolává na „zásadu materiální pravdy“ podle §2 odst. 5 tr. ř., ačkoliv již s účinností od 1. 1. 1994 byla zásada materiální (objektivní) pravdy nahrazena zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz zákon č. 292/1993 Sb.). Obviněný dále vznáší řadu připomínek ke skutkovým zjištěním učiněným v předmětné věci nalézacím soudem, ovšem se zde uvedenými argumenty se již vyrovnal soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku. Tyto důvody zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání.
Státní zástupce dále poznamenal, že z obsahu dovolání není zcela zřejmé, zda má obviněný v odstavci 3 svého dovolání na mysli skutkové či právní závěry soudu. Pokud by se mělo jednat o závěry právní, dovolání v tomto směru nic bližšího neuvádí. Stejně tak nebyly zcela jasně odůvodněny jeho zmínky v odstavci 7 dovolání o extrémních rozporech a o porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dovozuje porušení takového práva z konkrétních důvodů (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04). Z textu dovolání by dále bylo možno usoudit, že obviněný měl na mysli nejen extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale také důkazy opomenuté. Nalézací soud totiž zamítl návrh obviněného na výslech odborníka, který pitval sraženého psa. Státní zástupce seznal, že nalézací soud však neprovedení takového důkazu řádně odůvodnil a odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil. Státní zástupce dodal, že obviněný sám neuvádí, jaká nová podstatná skutečnost by měla být výslechem tohoto veterináře zjištěna, a tedy dostatečně nekonkretizuje, z jakých důvodů byla realizace důkazního řízení nesprávná. Již tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí z tohoto hlediska (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
Podle přesvědčení státního zástupce dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla odpovídat pouze argumentace obviněného principem ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti státní zástupce odkázal na výklad společenské škodlivosti a subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku provedený Nejvyšším soudem ve stanovisku publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud zde vytyčil meze pro uplatnění úvahy o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu. Učinil závěr, že taková úvaha se uplatní pouze za předpokladu, že „…posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“ . Státní zástupce přitom poukázal též na relevantní závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, uveřejněného pod č. 16/2011 ve svazku č. 60/2011 Sb. n. u. ÚS na str. 171, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, aj., s tím, že na podkladě závěrů judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu lze učinit závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, kdy okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné.
V návaznosti na uvedené státní zástupce akcentoval, že předmětná věc se skutečně může jevit jako případ zcela výjimečný, ovšem výjimečný v opačném směru, než v jakém spatřuje jeho výjimečnost obviněný. Uvedl, že stejně jako je jedním z projevů demokratické společnosti omezování trestní represe na nezbytné minimum, je projevem euroatlantické civilizace i zvyšující se respektování života ve všech jeho formách, mj. i života zvířat. Okolnost, že (z hlediska použité právní kvalifikace) ke zničení „věci“ došlo formou usmrcením zvířete, nad jakoukoliv pochybnost, zvyšuje, a nikoliv snižuje, škodlivost jednání pachatele. Úmyslné přejetí starého psa malého plemene nacházejícího se mimo vozovku je navíc jednání, které část veřejnosti může vnímat jako jednání hrubě neslušné až výtržnické. Pokud obviněný argumentuje spoluzaviněním svědka, který neměl psa na vodítku, je nejasné, jak mohlo toto porušení obecně závazné vyhlášky statutárního města Liberec přispět ke škodlivému následku, když se pes bez vodítka nacházel mimo vozovku. Přitom ani výrazné spoluzavinění poškozeného v zásadě nesnižuje škodlivost jednání pachatele (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 4 Tdo 245/2010). Na samotnou trestnost jednání proto nemohly mít podstatný vliv ani předchozí spory obviněného a poškozené majitelky psa, a to, ani kdyby snad tyto spory vyvolala poškozená. Pokud tedy jednání obviněného vybočovalo z mezí, v nichž obvykle jednají pachatelé předmětných přečinů, vybočovalo směrem opačným, než jak usuzuje obviněný – škodlivost předmětného skutku zde byla zvyšována. Konkrétní uplatnění trestní odpovědnosti v předmětné věci tak nebylo v rozporu s obecnou vůlí zákonodárce kriminalizovat jen ta jednání, u nichž nelze nápravy dosáhnout podle jiného právního předpisu.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 55 To 613/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění a v konečném důsledku i porušení práva na spravedlivý proces, přičemž prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Též z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi „závěry soudu a vykonaným skutkovým zjištěním“, pak taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. V dané věci nejde také o důkazy opomenuté. Nalézací soud totiž zamítl návrh obviněného na výslech odborníka, který pitval sraženého psa, což odůvodnil ve svém rozhodnutí, a odvolací soud, který se s tímto názorem ztotožnil, rovněž ve svém rozsudku vyložil, proč takový závěr učinil. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila ani z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z tvrzeného neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů, z vadných skutkových zjištění a v konečném důsledku z porušení práva na spravedlivý proces, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku namítl, že jeho jednání nedosahovalo míry společenské škodlivosti potřebné k založení trestní odpovědnosti. Takovou námitku lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. V předmětné trestní věci totiž ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Naopak, je třeba (v souladu s názorem státního zástupce) zdůraznit, že protiprávní jednání obviněného vybočovalo z mezí, v nichž obvykle jednají pachatelé přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku směrem opačným, než jak usuzuje obviněný, a tedy že vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku dosahovalo v porovnání s běžně se vyskytujícími případy této trestné činnosti zřetelně vyšší společenské škodlivosti, přičemž jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou především nedostatečné. V této souvislosti je třeba zejména připomenout, že podle skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných si obviněný počínal zcela bezohledně a svévolně, přičemž z jeho strany se jednalo o akt odvety, že šlo o svého druhu výtržnické jednání. Majetková škoda způsobená v příčinné souvislosti s jeho jednáním nebyla hraniční, ale zřetelně přesahovala spodní mez kvalifikačního znaku škoda nikoli nepatrná ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Zejména je však nezbytné zdůraznit, že útok obviněného byl veden za pomoci osobního automobilu proti v té chvíli zcela bezbrannému živému tvorovi (přiléhavě státní zástupce vyzdvihl skutečnost, že je projevem euroatlantické civilizace i zvyšující se respektování života ve všech jeho formách, mj. i života zvířat) a že jeho majitelce nepochybně v důsledku jednání obviněného vznikla i citelná nemajetková újma. Rovněž není od věci poukázat na negativní osobnostní charakteristiku obviněného (v minulosti byl opakovaně trestán, byť se již na něho hledí jako by nebyl odsouzen), jež svědčí o jeho přetrvávajících sklonech k nerespektování společenských pravidel.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud ještě dodává, že argumentace obviněného prosazující závěr o výrazném spoluzavinění svědka R. nemá v dané trestní věci žádnou relevanci, neboť v předchozím řízení bylo prokázáno, že fena poškozené se v inkriminované době pohybovala na travnatém porostu mimo pozemní komunikaci a že obviněný z této komunikace úmyslně vybočil a úmyslně fenu přejel.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý