ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.879.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 879/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2014 o dovolání, které podal obviněný G. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 3 To 135/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 37 T 3/2013, byl obviněný G. S.: (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 1991, č. j. 13 T 132/90-185, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1991, č. j. 3 To 68/91-214, pravomocně odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, který vykonal dne 24. 5. 1994, přesto dne 16. 2. 2013, v době kolem 15:30 hodin, v pokoji č. ...., nacházejícím se v .... patře ubytovny v O.-M. O., na ulici S. č. ...., po předchozí konzumaci alkoholických nápojů, z dosud přesně nezjištěné příčiny, pravděpodobně však v momentálním zlobném impulsu, vedeném snahou o korekci v chování poškozeného S. M., uchopil do své pravé ruky zavírací nůž s oranžovou plastovou rukojetí o celkové délce 17 centimetrů, s čepelí o délce 7,5 centimetru a maximální šířce 1,5 centimetru, jímž jmenovaného poškozeného, srozuměn s tím, že mu může způsobit poranění důležitých orgánů, střední intenzitou síly jednou bodl do přední části krku, v důsledku čehož poškozenému způsobil bodnou ránu na levé straně krku provázenou krvácením z povrchního žilního systému, jejíž bodný kanál procházel kožním krytem a povrchní svalovou vrstvou, přes střední čáru krku nad štítnou chrupavkou až do stejných vrstev na pravé straně krku, tedy poranění s dobou léčení v délce 10-ti dnů, které si navíc vyžádalo okamžitý převoz poškozeného zdravotnickou záchrannou službou do Fakultní nemocnice Ostrava, operační zákrok a následnou hospitalizaci v době od 16. 2. 2013 do 19. 2. 2013, přičemž pouze shodou šťastných okolností, s ohledem na směřování a intenzitu útoku vedeného nožem proti lokalitě s životně významnými strukturami, nedošlo ke vzniku nepoměrně závažnějších poranění důležitých orgánů, zejména k protětí velkých cév a tepen, nalézajících se na obou stranách přední části krku, ve vzdálenosti do 1 centimetru od vzniklého bodného kanálu, případně k proříznutí až do horních dýchacích cest, provázenému krvácením do dýchacích cest a poruchou dýchání“ . Za tento pokus zvlášť závažného zločinu byl obviněný podle §145 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to zavíracího nože s plastovou oranžovou rukojetí o celkové délce 17 cm s délkou čepele 7,5 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně Ostrava-Slezská Ostrava, Michálkovická 108, částku ve výši 28.268,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 3 To 135/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho trestný čin byl nesprávně právně posouzen, pokud byl kvalifikován též podle §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, neboť měl být kvalifikován toliko pouze v odstavci prvním. Vyjádřil, že takovou aplikací ustanovení trestního zákoníku došlo k porušení nejen zásady trestního práva, ale i ústavních principů, které garantují právo na spravedlivý proces a rovnost všech před zákonem. Toto protiústavní porušení shledal v aplikaci uvedené kvalifikované podstaty bez jakéhokoli limitu vždy, spáchá-li někdo čin opětovně, třeba v časovém odstupu padesáti let. Uvedené pak porovnával ve světle ustanovení §59 tr. zákoníku (naplnění jeho alternativních podmínek). Připomněl, že i přes zrušení materiální podmínky trestného činu novým trestním zákoníkem je nezbytné, aby soud vykládal zákon tak, že bude naplněn nejzákladnější imperativ postihu pachatele. Tomu podle jeho slov postup soudů, které v dané věci rozhodovaly, neodpovídal. Poté, co podrobně popsal možnosti aplikace §59 tr. zákoníku, konstatoval, že v momentě, kdy od jeho posledního odsouzení za zvlášť závažný zločin uplynulo 19 let, od spáchání posledního trestného činu pak téměř osm let žil takovým způsobem života, který není v rozporu s trestněprávními předpisy, dosáhl věku 60 let, nebyla u něj naplněna podmínka vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu a také, že možnost jeho nápravy je značná.
Obviněný shledal, že ustanovení §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku odvolací soud nesprávně aplikoval nebo je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky i mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud buď postupoval podle §224 odst. 5 tr. ř. nebo zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co shledala námitky obviněného právně relevantními, a poté, co interpretovala skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku s důrazem na podrobný výklad znaku „opětovně“, dospěla k závěru, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, tedy že při právní kvalifikaci trestného jednání obviněného podřadily jeho jednání i pod tu okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že jinému způsobil těžkou újmu na zdraví opětovně. Uvedený postup je v souladu se zákonem. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti, a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 3 To 135/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V posuzované věci obviněný (stručně shrnuto) zpochybnil správnost právní kvalifikace přisouzeného jednání s tím, že nenaplnil zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty podle ustanovení §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, tedy tu okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že takový čin (úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví) spáchal opětovně. Takovou argumentaci lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Jak již shora uvedeno, obviněný byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku
se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus. Obviněný byl odsouzen pro tu variantu trestného jednání, spočívající v tom, že se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a čin spáchal opětovně, přičemž se ho dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
V ustanovení §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku je recidiva uvedena jako znak skutkové podstaty trestného činu. Skutečnost, že recidiva je zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty, vyjadřuje zákonodárcův zájem na jejím zdůraznění v trestním právu hmotném. Je zde tedy brána v potaz nejen z hlediska trestu, ale, a to v první řadě, z hlediska viny. Bez naplnění tohoto zákonného znaku totiž nelze o kvalifikované skutkové podstatě vůbec uvažovat. Okolnost, že pachatel spáchal trestný čin těžkého ublížení na zdraví opětovně tedy zákonodárce pokládá za natolik společensky škodlivou, že uvedenou okolnost kodifikoval jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Předmětná okolnost tedy podmiňuje samu existenci trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě.
K naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel spáchal čin „opětovně“, přitom postačí jakýkoliv případ opakování téhož trestného činu týmž pachatelem, přičemž není významné, zda se jednalo jen o pokus či přípravu trestného činu. Nevyžaduje se, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, a není významné, zda ohledně takového odsouzení již platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl. Rozhodná není ani délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího takového činu, případně délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 84/2011, publikované pod č. 58/2011 Sb. rozh. tr.).
Proto při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty uvedeného zločinu, tedy že spáchal takový čin opětovně, není důležitá okolnost, že od spáchání dřívějšího zločinu ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, resp. trestného činu ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. (příp. přípravy k takovému deliktu nebo jeho pokusu) uplynula značně dlouhá doba (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 84/2011, publikované pod č. 58/2011 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní konstatuje, že naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu nelze v žádném případě srovnávat s fakultativním instrumentem v oblasti trestání upraveným v ustanovení §59 tr. zákoníku - mimořádným zvýšením trestu odnětí svobody u pachatele, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ačkoliv již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán. Tomuto pachateli může soud uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o třetinu za podmínky, že závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k této recidivě, ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody tedy není rozhodnutím o vině pachatele, ale pouze o trestu, přičemž uvedený postup je vázán na současné splnění vyjmenovaných podmínek.
Na základě rozvedených skutečností je třeba učinit závěr, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, tedy že při právní kvalifikaci trestného jednání obviněného podřadily jeho jednání i pod tu okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v naplnění znaku spáchání takového činu „opětovně“. Uvedený postup je v souladu se zákonem. Přitom výrazný časový odstup opětovného spáchání soudy dostatečně vyjádřily tím, že v trestní sazbě pět až dvanáct let stanovené v §145 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložily trest odnětí svobody v trvání šesti let, tedy pouhý rok nad spodní hranicí trestu.
Citované judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se výkladem zákonného znaku „opětovně“ a stejně tak i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1301/2013, pak svědčí o tom, že Nejvyšší soud neučinil závěr, že by ustanovení §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky i mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Neshledal proto ani v tomto případě důvod pro postup podle §224 odst. 5 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2014
Předseda senátu
JUDr. Vladimír Veselý