ECLI:CZ:NS:2014:6.TZ.14.2014.3
sp. zn. 6 Tz 14/2014-I-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2014 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti v neprospěch obviněného Ing. P. T. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 9 To 84/2013, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 9 To 85/2013, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 9 To 86/2013, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen „státní zástupce“) ze dne 31. 10. 2013, č. j. 7 VZV 2/2013-786, byly podle §79f tr. ř., ve spojení s ustanovením §79d tr. ř. zajištěny zde blíže specifikované nemovitosti obviněného Ing. P. T. (dále jen „obviněný“) [výrok I, body A) až G) citovaného usnesení] nacházející se v k. ú. Č., Z. u Č., L. T., N. a M. jako náhradní hodnota, v rozsahu zapsaného vlastnického práva (plné vlastnické právo, spoluvlastnický podíl) za výnos z trestné činnosti.
Téhož dne byly dalším usnesením státního zástupce, č. j. 7 VZV 2/2013-787, podle §79f tr. ř., ve spojení s ustanovením §79a odst. 1 tr. ř. zajištěny peněžní prostředky náležející obviněnému na bankovních účtech vedených u PPF banky, a. s., a to ve výši aktuálního zůstatku v CZE a EUR, včetně dalších příchozích plateb dodatečně na účty došlých a jejich příslušenství, a to až do souhrnné výše 238.968.146,- Kč, jako zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti.
Třetím usnesením státního zástupce ze dne 31. 10. 2013, č. j. 7 VZV 2/2013-788, byly podle §79f tr. ř., ve spojení s ustanovením §79a odst. 1 tr. ř. zajištěny peněžní prostředky náležející obviněnému na bankovním účtu vedeném u České spořitelny, a.s., a to ve výši aktuálního zůstatku, včetně dalších příchozích plateb dodatečně na účty došlých a jejich příslušenství, a to až do souhrnné výše 238.968.146,- Kč, jako zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti.
Proti shora uvedeným usnesením podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím zvoleného obhájce stížnosti, které dne 15. 11. 2013 podrobně odůvodnil.
Dne 27. 11. 2013 byly třemi samostatnými usneseními Vrchního soudu v Praze (dále též jako „stížnostní soud“), sp. zn. 9 To 84/2013, sp. zn. 9 To 85/2013 a sp. zn. 9 To 86/2013, podle ustanovení §149 odst. 1 tr. ř. všechna výše citovaná usnesení státního zástupce ze dne 31. 10. 2013 zrušena.
Proti třem výše popsaným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013 podala ministryně spravedlnosti (dále též jako „stěžovatelka“) dne 1. 4. 2014 v souladu se zněním §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to v neprospěch obviněného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázala na skutečnost, že před aktuální, výše popsanou situací trestního řízení vedeného vůči obviněnému, bylo usnesením policejního orgánu Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň (dále jen „policejní orgán“) ze dne 10. 8. 2006, ČTS: OKFK-30/3-2005, podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněných Ing. P. T., Ing. J. D., Ing. E. F., Ing. J. N., Ing. P. M. a Ing. J. K. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1994 (dále jen „tr. zák.“). Tohoto trestného činu se obvinění měli dopustit v letech 1996 až 1997 účastí na vytunelování tzv. CS Fondů, k němuž došlo v březnu 1997, čímž měli způsobit škodu v celkové výši 1.236.284.000,- Kč.
Konkrétně bylo obviněnému kladeno za vinu jednání spočívající v tom, že byl v 90. letech 20. století faktickým ř. takzvané skupiny Motoinvest, kterou v době od poloviny roku 1994 do listopadu 1996 tvořily navzájem personálně a majetkově propojené společnosti Motoinvest, a. s., C.S. Fond, a. s., investiční společnost, Plzeňská banka, a. s., C.A.S. 8. Holding, a. s., I.F.S., a. s., Agrobanka Praha, a. s., C.A.S. 9. Holding, a. s., C.A.S. 2. Holding, a. s., Homa, a. s., KreditAktiv, a. s. a Atlantic Investic Group, spol. s r. o. Společnost C.S. Fond, a. s., investiční společnost, spravovala majetek tří podílových fondů, a to C.S. Fond kapitálových výnosů – otevřený podílový fond, C.S. Fond energetiky – otevřený podílový fond a C.S. Fond pravidelných dividend – uzavřený podílový fond. Depozitářem všech uvedených podílových fondů (dále i jen „CS Fondy“) byla Plzeňská banka, a. s. Na základě komisionářské smlouvy ze dne 9. 11. 1995 zařizovala pro CS Fondy nákup a prodej cenných papírů společnost Motoinvest, a. s.
Podle jejího závěru obviněný společně s dalšími osobami (spoluobviněnými Ing. J. D., Ing. E. F., Ing. J. N., Ing. P. M. a Ing. J. K.) vymysleli, zorganizovali a nechali provést vyvedení majetku z CS Fondů v celkové hodnotě převyšující 1 miliardu korun, a to v těchto dopředu naplánovaných krocích:
1) V průběhu let 1995 a 1996 bylo vlastnictví investiční společnosti C. S. Fondy, a. s., převáděno mezi různými společnostmi ve skupině Motoinvest;
2) V období od září 1996 do 20. 2. 1997 vykoupila společnost Motoinvest, a. s., od CS Fondů všechny hodnotné cenné papíry, čímž došlo k tomu, že se na běžných účtech CS Fondů navýšila peněžní hotovost – celkem na částku 1.236.284.000,- Kč;
3) Dne 3. 3. 1997 došlo k účelové změně vlastníka společnosti C. S. Fond, a. s., investiční společnost (nově se jím stala společnost KOS-MOS Moskva s jednatelem N. P. T.) a téhož dne došlo ke jmenování nových členů představenstva (V. V., P. H. a P. J.) a dozorčí rady, kteří však nesplňovali kvalifikační podmínky stanovené zákonem. Téhož dne depozitář CS Fondů – tedy Plzeňská banka, a. s., - provedla v rozporu se zákonem změnu podpisových vzorů na běžných účtech CS Fondů, aniž vyčkala na schválení nových statutárních zástupců ze strany Ministerstva financí ČR;
4) Dne 3. 3. 1997 uzavřelo nové vedení společnosti C. S. Fond, a. s., investiční společnost (konkrétně V. V.) komisionářskou smlouvu se společností Umana, s. r. o., obchodníkem s cennými papíry (doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc.), na jejímž základě měly být do portfolia CS Fondů nakoupeny konkrétně uvedené veřejně obchodovatelné cenné papíry za částku 1.236.284.000,- Kč. Obchodník s cennými papíry měl podle smlouvy právo požadovat při udělení pokynu ke koupi cenných papírů zálohu. Tato smlouva však nebyla nikdy realizována;
5) Dne 4. 3. 1997 uzavřelo nové vedení společnosti C. S. Fond, a. s., investiční společnost (konkrétně V. V.) 3 smlouvy o převodu cenných papírů se společností Umana, s. r. o., (konkrétně V. N.), na jejichž základě získaly CS Fondy namísto cenných papírů specifikovaných v komisionářské smlouvě ze dne 3. 3. 1997 celkem 540 kusů veřejně neobchodovatelných akcií společnosti Drůbež Příšovice, a. s. (jejichž tržní hodnota činila nejvýše 102.002.760 Kč) za částku 1.236.284.000,- Kč;
6) Dne 5. 3. 1997 byla částka 1.236.284.000,- Kč převedena na účet společnosti Umana, s. r. o., vedený v Plzeňské bance, a. s., k čemuž byla Plzeňské bance, a. s., předložena komisionářská smlouva ze dne 3. 3. 1997;
7) Dne 6. 3. 1997 byla částka 1.233.274.140,- Kč převedena na účet společnosti Swirlglen vedený v Girocredit Sparkassen Bank v Praze jako úhrada podle smlouvy o úplatném převodu cenných papírů uzavřené dne 5. 3. 1997, kterou společnost Swirglen Ltd. (konkrétně G. K.) prodala 540 kusů akcií společnosti Drůbež Příšovice, a. s, společnosti Umana, s. r. o.;
8) Dne 12. 3. 1997 byla na účet společnosti Treuunion u Ban que Generale de Luxembourg připsána částka 71.942.117,36 DM. Tato částka odpovídá převodu částky 1.232.010.000,- Kč na německé marky, což byla úhrada podle smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 4. 3. 1997, kterou společnost Treuunion (konkrétně K. P. S.) prodala 540 kusů akcií společnosti Drůbež Příšovice, a. s., společnosti Swirglen. Z této částky bylo 9.000.000 DM dne 18. 3. 1997 převedeno na účet společnosti Marrache and Co u National Westminster Bank v Gibraltaru a 62.490.000 DM dne 24. 3. 1997 na účet společnosti Copenhagen Advisory Services Ltd. u Banco Atlantico v Gibraltaru, odkud byla rozeslána na různé účty ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku a USA.
Trestní stíhání obviněného, jakož i spoluobviněných Ing. J. D., Ing. E. F. a Ing. J. N., bylo následně zastaveno, a to usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 2 VZV 18/2006 s tím, že jednání obviněného není trestným činem. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 2. 2008. V průběhu následného trestního řízení vedeného v souvislosti s vyvedením finančních prostředků CS Fondů proti zbývajícím spoluobviněným Ing. J. K. a Ing. P. M. však vyšly najevo nové skutečnosti, na jejichž základě byl podán návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného, kterému Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. Nt 201/2012, vyhověl. Od nabytí právní moci tohoto usnesení dne 7. 1. 2013 trestní stíhání obviněného pokračuje.
Stěžovatelka doplnila, že dne 31. 10. 2013, po učiněném zjištění, že obviněný měl z posuzované trestné činnosti obdržet podíl ve výši 20 mil. DM, tzn. cca 341.740.000,- Kč, vydal dozorující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze tři usnesení pod č. j. 7 VZV 2/2013-786, č.j. 7 VZV 2/2013-787, č.j. 7 VZV 2/2013-788, kterými:
1) podle §79f tr. ř. ve spojení s §79d tr. ř. zajistil, jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti, nemovitosti obviněného nacházející se v k. ú. Č., Z. u Č., L. T., N. a M. v celkové odhadované hodnotě 102.771.854,- Kč,
2) podle §79f tr. ř. ve spojení s §79a odst. 1 tr. ř. zajistil, jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti, peněžní prostředky obviněného na bankovních účtech vedených u PPF banky, a. s., a to až do souhrnné výše 238.968.146,- Kč,
3) podle §79f tr. ř. ve spojení s §79a odst. 1 tr. ř. zajistil, jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti, peněžní prostředky obviněného na bankovním účtu vedeném u České spořitelny, a. s., a to až do souhrnné výše 238.968.146,- Kč
(s tím, že na zmíněných účtech se reálně nachází finanční prostředky v řádu statisíců Kč).
Současně byla obviněnému zakázána jakákoli dispozice se zajištěnými nemovitostmi a peněžními prostředky nacházejícími se na bankovních účtech.
Všechna tato usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze napadl obviněný stížnostmi, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 9 To 84/2013, sp. zn. 9 To 85/2013 a 9 To 86/2013, podle §149 odst. 1 tr. ř. předmětná rozhodnutí zrušil (citována výše).
Z odůvodnění zmíněných usnesení, která jsou v podstatných bodech totožná, vyplývá, že Vrchní soud v Praze při svém rozhodování dospěl k těmto závěrům:
1. Jako důkaz v trestním řízení mohou být použity pouze důkazy opatřené procesním dokazováním v dané trestní věci. To platí pro všechna stadia trestního řízení.
2. Důkazy opatřené v řízení o povolení obnovy nemohou být použity jako důkaz v obnoveném trestním řízení proti obviněné osobě a musí být znovu provedeny. Nemohou tedy sloužit ani jako podklad pro rozhodnutí učiněné v přípravném řízení. Obecně totiž údajně platí, že v trestním řízení lze užít důkazy opatřené až po zahájení trestního stíhání obviněného (vyjma neodkladných a neopakovatelných úkonů).
3. Žádné ustanovení trestního řádu neupravuje možnost a způsob provedení důkazu výpovědí osoby, kterou tato učinila v jiné trestní věci. Ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. podává demonstrativní výčet důkazních prostředků, které slouží v trestním řízení k dokazování skutečností, jež jsou jeho předmětem. Nepřípustnost důkazních prostředků, postupů a úkonů není určena taxativním výčtem, nýbrž musí být (vyjma případu podle §89 odst. 3 tr. ř.) dovozována výkladem různých ustanovení trestního řádu. Z uvedeného podle soudu vyplývá, že právní stanovisko státního zástupce o použitelnosti důkazů opatřených v jiné trestní věci nemá v §89 tr. ř. oporu.
4. Obsah nahrávky rozhovoru svědka K. P. S. s redaktorem časopisu Týden je důkazem pouze o tom, že se jmenovaný svědek sešel s redaktorem časopisu za účelem rozhovoru. V žádném případě obsah zachyceného rozhovoru nemůže nahradit svědeckou výpověď v trestním řízení a soud k obsahu nahraného rozhovoru vůbec nemůže přihlížet.
S takovou argumentací Vrchního soudu v Praze se podle stěžovatelky nelze zcela ztotožnit. Proto v další části podané stížnosti pro porušení zákona poukázala na zákonná znění ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 odst. 2 tr. ř, §147 odst. 1 tr. ř., §149 odst. 1 tr. ř., §79a odst. 1 tr. ř., §79d odst. 1 tr. ř. a §79f tr. ř. a konstatovala, že uvedenými ustanoveními se Vrchní soud v Praze v plném rozsahu neřídil.
Stěžovatelka má za to, že stížnostní soud svá rozhodnutí založil na právní úvaze, podle níž mohou být použity jako důkazy v jakémkoli stadiu trestního řízení pouze důkazy opatřené procesním dokazováním v dané trestní věci, tedy že v trestním řízení lze užít důkazy opatřené až po zahájení trestního stíhání obviněného (vyjma neodkladných a neopakovatelných úkonů). Obsah nahrávky soukromého rozhovoru pořízené jedním z účastníků rozhovoru potom údajně nemůže nahradit svědeckou výpověď účastníků rozhovoru v trestním řízení a k obsahu nahrávky nemůže být v trestním řízení vůbec přihlíženo. Uvedené právní závěry však podle názoru stěžovatelky nemají pro fázi přípravného řízení žádnou oporu v trestním řádu, resp. právní stanovisko stížnostního soudu vztahující se k použitelnosti soukromé nahrávky nemá oporu pro žádnou fázi trestního řízení.
Dále stěžovatelka podotkla, že citovaný soud ve svých rozhodnutích pominul, že rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení není rozhodováním o vině a trestu a důkazy, na kterých byla zrušená usnesení státního zástupce postavena, posuzoval optikou soudu rozhodujícího v hlavním líčení o vině obviněného. Uvedla, že závěry potřebné pro aplikaci institutů ve smyslu §79a a násl. tr. ř. přitom nejsou konečné a nemusí být ani jednoznačné. Zejména v přípravném řízení se rozhoduje za situace, kdy zdrojem informací jsou např. údaje obsažené v trestním oznámení, ve vysvětleních podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., apod., přičemž tyto skutečnosti je třeba zpracovat, vyhodnotit a učinit rozhodnutí. Na uvedené informace proto nelze vztahovat obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti. Navíc rozhodování o zajištění podle §79a a násl. tr. ř. má pouze mezitímní charakter, svou povahou se blíží institutu předběžného opatření, což např. znamená, že není třeba, aby spočívalo na principu jistoty bez důvodných pochybností.
Stěžovatelka také připomněla, že těžiště dokazování se v trestním řízení nachází v řízení před soudem. Z toho důvodu se základní zásady neuplatňují ve všech stadiích a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení (veřejném zasedání) soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách, tj. o vině a o trestu. Na všechna stadia trestního řízení tudíž nelze klást stejné požadavky jako na řízení před soudem, což platí i ve vztahu k nárokům na použitelnost důkazů. Přípravné řízení je řízení, které je předstupněm, přípravou na projednání věci před soudem, neboť jen a pouze v řízení před soudem je rozhodována a zvažována otázka viny a trestu. Proto lze rozhodnutí učiněná v přípravném řízení (včetně obžaloby) založit i na důkazech, které, jak již bylo řečeno, byly sice získány zákonným způsobem, ale které nemohou být z procesních důvodů podkladem pro rozhodnutí o vině.
Pokud se týká konkrétních závěrů Vrchního soudu v Praze v dané věci, považovala stěžovatelka za nutné poukázat na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. s tím, že kromě tohoto ustanovení zná trestní řád řadu případů, kdy lze důkaz získaný v jedné trestní věci použít v trestní věci jiné (viz např. §88 odst. 6 tr. ř. nebo §158d odst. 10 tr. ř.), a v případě jiných důkazů tuto možnost dovodila judikatura (např. použitelnost znaleckého posudku jako listinného důkazu v jiné trestní věci aj.). Použitelnost důkazu opatřeného v rámci řízení o povolení obnovy řízení připouští pro potřeby přípravného řízení i komentář k §288 odst. 1 tr. ř., který soud ve svých rozhodnutích cituje (viz Trestní řád II, Komentář - §§157-314s, prof. JUDr. Pavel Šámal, PhD., a kolektiv, 7. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, 2013, strana 3430) : V přípravném řízení se pokračuje na podkladě důkazů původních, doplněných o ty, jež vyšly nově najevo a byly předmětem obnovovacího řízení.
K názoru Vrchního soudu v Praze o možnosti použít v trestním řízení pouze důkazy opatřené po zahájení trestního stíhání (s výjimkou neodkladných a neopakovatelných úkonů), stěžovatelka uvedla, že se jedná o pravidlo, které lze, byť nikoli s takto omezenou výjimkou, aplikovat na důkazy procesně použitelné před soudem, tedy na důkazy, o které lze opírat výrok o vině obviněného. Pokud by však takové pravidlo platilo na celé trestní řízení, tedy i pro řízení přípravné, bylo by prakticky nemožné např. zahájit trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. či rozhodnout o některém ze zajišťovacích institutů ve fázi prověřování, neboť tato rozhodnutí bývají v převážné většině založena na důkazech, které nelze použít jako podklad pro rozhodnutí o vině. Ve vztahu k možnosti použít v trestním řízení jako důkaz soukromou nahrávku (rozhovoru) odkázala na současnou soudní praxi (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007), který její využití připouští.
Stěžovatelka uzavřela, že svým odmítnutím přihlédnout k výše zmiňovaným svědeckým výpovědím, jak bylo podrobně popsáno v odůvodnění podané stížnosti, porušil stížnostní soud trestní řád ve prospěch obviněného, když tyto vyloučené důkazy byly pro rozhodnutí státního zástupce stěžejními. Dovodila také, že se na ně nevztahuje žádný zákaz nepoužitelnosti a mohly být podkladem pro rozhodnutí státního zástupce. Stížnostní soud tak nedůvodně některé důkazy přehlédl a další důkazy hodnotil zcela mimo rámec ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. , kdy ke zrušení usnesení o zajištění nebyl dán zákonný podklad. Jakýkoli jiný výklad, podle jejího závěru, popírá smysl přípravného řízení trestního jakožto přípravy na nejdůležitější část trestního řízení - řízení před soudem, kde by mělo být těžiště dokazování. Z učiněných relevantních zjištění totiž, podle jejího mínění, dostatečně vyplývá, že se obviněný podílel na protiprávním jednání, v jehož důsledku se obohatil o určité finanční prostředky a současně již dříve vyvinul snahu vyvést neoprávněně získaný majetek do zahraničí, což s přihlédnutím ke všem okolnostem činu zjevně představuje potřebný podklad pro aplikaci institutu zajištění majetku.
S ohledem na to ministryně spravedlnosti napadená usnesení Vrchního soudu v Praze vyhodnotila jako rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon ve prospěch obviněného, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 9 To 84/2013, 9 To 85/2013 a 9 To 86/2013, byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §149 odst. 1 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím i v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se obsáhle písemně vyjádřil také obviněný prostřednictvím zvoleného obhájce. V něm ve své podstatě podrobně vyjádřil nesouhlas s veškerými výtkami vznesenými ministryní spravedlnosti vůči rozhodnutí stížnostního soudu a naopak se plně ztotožnil s důvody, pro které došlo ke zrušení všech usnesení státního zástupce o zajištění náhradní hodnoty v podobě nemovitostí a peněžních prostředků na účtu u bank (zejména co do nemožnosti procesního použití svědeckých výpovědí jakožto důkazů získaných v jiném řízení). Poznamenal, že státní zástupce učinil svá rozhodnutí za principiálně stejného důkazního stavu, jako to učinil policejní orgán o několik měsíců před ním, a zcela tak ignoroval názor Vrchního soudu v Praze, který usnesení o zajištění vydaná policejním orgánem s obdobnou argumentací již jednou zrušil. Poté upozornil, že i stěžovatelka následně zcela pominula závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, č. j. 4 Tz 2/2014-I-123, které byly podle jeho názoru naprosto správné a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze přisvědčují. Odkázal také na selektivní a zkreslující výběr příloh podané stížnosti pro porušení zákona, kdy k ní přiložené listiny jsou podle jeho názoru nedostatečné a neaktuální, protože především postrádají důkazy provedené v řízení po povolení obnovy řízení, které jsou stěžovatelce dobře známé a které svědčí ve prospěch obviněného. V závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl, a to jako nedůvodnou.
Ve věci se na výzvu Nejvyššího soudu vyjádřil rovněž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten naopak vyjádřil souhlas se vznesenými námitkami i právními názory, jak je vyjádřila stěžovatelka ve svém podání, a označil požadavky stížnostního soudu za nadsazené. Připojil se k návrhu ministryně spravedlnosti na vyslovení porušení zákona ve prospěch obviněného podle ustanovení §268 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadeným rozhodnutím předcházející, a dospěl ke konstatování, že stížnost pro porušení zákona byla podána nedůvodně.
K námitkám obsaženým v podané stížnosti pro porušení zákona je třeba uvést následující.
V úvodu Nejvyšší soud konstatuje, že se plně ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze. Dříve než však přistoupí k rekapitulaci důvodů, které vedly ministryni spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona, musí poukázat na některé skutečnosti. Předně musí důrazně upozornit na to, že již v minulosti se zabýval stížností pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti v neprospěch obviněného, tehdy proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 9 To 54/2013, 9 To 55/2013 a 9 To 56/2013. Všechna tato usnesení vycházela z jednoho základu, a to usnesení policejního orgánu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. OKFK-376/TČ-2013-252103, kterými byly jednak zajištěny peněžní prostředky na účtech obviněného podle §79f tr. ř. ve spojení s §79a odst. 1 tr. ř., jednak situace, kdy státní zástupce podle §79f tr. ř. ve spojení s §79d tr. ř. zajistil jako náhradní hodnotu výnos z trestné činnosti nemovitosti obviněného. Svým usnesením ze dne 11. 3. 2014, č. j. 4 Tz 2/2014-123, však Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona (podanou proti shora uvedeným usnesením) podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Jak již bylo shora uvedeno, v nyní projednávané stížnosti pro porušení zákona, stejně jako v minulosti projednávané stížnosti pro porušení zákona (cca před pěti měsíci), vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 2/2014, vycházela argumentace stěžovatelky o důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona z protokolu o výpovědi svědka F. B. (dříve Ch.). K použitelnosti tohoto důkazu (viz níže) musí Nejvyšší soud konstatovat, že se ztotožňuje nejen se závěry, které ve svém usnesení vyslovil Vrchní soud v Praze k problematice použitelnosti výpovědi svědka B. z řízení o povolení obnovy řízení, pro řízení o zajištění podle §79f tr. ř. (viz blíže shora), ale především s již vyslovenými závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 11. 3. 2014, č. j. 4 Tz 2/2014-123, které však v nyní projednávané stížnosti pro porušení zákona ministryní spravedlnosti zmíněny nebyly (což také zmiňuje obviněný ve svém vyjádření). Oproti rozhodnutím státního zástupce o zajištění majetku a následným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, které přezkoumával Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona pod sp. zn. 4 Tz 2/2014, vychází nynější stížnostní argumentace (při opakování použitelnosti výpovědi svědka B. z řízení o povolení obnovy řízení) pouze ze dvou nových skutečností, a to nahrávky rozhovoru svědka K. P. S. s novináři časopisu Týden ze dne 19. 12. 2011, a dále ze sdělení Federální prokuratury Švýcarské konfederace ze dne 6. 8. 2012 (ke všem viz níže).
Nad rámec závěrů Vrchního soudu v Praze vyjádřených v usneseních, která jsou napadena stížností pro porušení zákona, a závěrů, vyjádřených Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 11. 3. 2014, č. j. 4 Tz 2/2014-123, (přičemž se závěry ve zmíněných rozhodnutích se Nejvyšší soud ztotožňuje), považuje za vhodné dále uvést.
Podle znění ustanovení §79f tr. ř., nelze-li dosáhnout vydání nebo odnětí věci (§78 a 79) nebo nelze-li zajistit peněžní prostředky na účtu (§79a a 79b), zaknihované cenné papíry (§79c), nemovitost (§79d) nebo jinou majetkovou hodnotu (§79e), které jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může být místo nich zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, jejich hodnotě; přitom se postupuje obdobně podle příslušných ustanovení upravujících jejich vydání, odnětí nebo zajištění (§78 až 79e). Citované ustanovení bylo do právního řádu České republiky začleněno novelou trestního řádu, konkrétně zákonem č. 253/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s účinností od 1. 7. 2006.
Lze jistě souhlasit s tvrzením, že rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení není rozhodováním o vině a trestu (nejde o meritorní rozhodnutí) a nemůže tedy spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že i zajištění náhradní hodnoty podle §79f tr. ř. má být zcela přiměřené nastalé (aktuální) procesní i důkazní situaci. Hlavní důraz tedy musí být kladen na hledisko přiměřenosti při využití daného institutu, když jeho prostřednictvím dochází k jednomu z nejzávažnějších zásahů do základních lidských práv a svobod obviněného. Z tohoto pohledu, byť se v případě zajišťovacích institutů jedná o rozhodnutí mezitímní, přesto nelze při jeho aplikaci vycházet z tak širokého pojetí akceptace důkazů, že by mezi ně mohly být zahrnuty nejenom důkazy opatřené v předmětném řízení samotném, ale i důkazy z řízení jiných. Pokud se jedná o důkazy (vyjadřující obecné podezření) v podobě svědeckých výpovědí, jež byly pořízeny v jiném řízení (v řízení o povolení obnovy) proti obviněnému, nebo dokonce v řízení v jiné trestní věci proti zcela jiným osobám, tyto nelze bez dalšího použít jako důkaz v rámci trestního stíhání proti obviněnému.
Z teoretického hlediska lze k pojmu přípustnosti důkazů připomenout, že se jedná o pojem šířeji vymezený, který v sobě zahrnuje nejen nutnost dodržení podmínky zákonnosti důkazů, ale i přípustnosti jejich pramenů, resp. důkazního prostředku. Z uvedeného tedy vyplývá, že ne každý důkaz zákonně získaný (v jednom trestním řízení) musí být nutně také důkazem procesně použitelným v trestním řízení jiném. V této souvislosti je nezbytné zmínit, že účelem trestního řízení není pouze spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i „fair“ proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. Způsob opatřování důkazů a jejich použití má svá procesní pravidla zakotvená v trestním řádu, a proto ani nemůže stát na libovůli, ani ho nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale vždy je třeba striktně dbát předepsaných procesních pravidel (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03).
Citovaná usnesení státního zástupce byla vydána toliko na podkladě tří stěžejních důkazů: A) svědecké výpovědi F. B. (dříve Ch.), učiněné jednak v rámci hlavního líčení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 2/2008 a jednak v samotném řízení o povolení obnovy řízení, podstatné je však zmínit, že v rámci řízení po pravomocném povolení obnovy svědek B. svoji výpověď v podstatných částech změnil.
B) na svědecké výpovědi K. P. S. učiněné v rámci hlavního líčení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3T 2/2008, resp. nahrávce rozhovoru uvedeného svědka s novináři časopisu Týden ze dne 19. 12. 2011, kdy tento svědek nebyl slyšen, resp. odmítl ve věci vypovídat (vycházeje ze shodného tvrzení státního zástupce a obhajoby, nikoli ze spisu, neboť tato část spisového materiálu nebyla stížnostnímu ani Nejvyššímu soudu předložena, kdy i přesto Nejvyšší soud vyhodnotil předložené materiály jako dostačující pro vydání rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona) a
C) naposledy ze sdělení Federální prokuratury Švýcarské konfederace ze dne 6. 8. 2012, že proti obviněnému bylo dne 24. 7. 2012 zahájeno trestní stíhání pro praní špinavých peněz.
Co do důkazních prostředků ve formě výpovědí jednotlivých svědků Nejvyšší soud konstatuje, že tyto měly jistě stěžejní význam zejména ohledně toho, zda bude na základě návrhu státního zástupce povolena obnova trestního řízení vedeného proti obviněnému. Jestliže však svědci v těchto samostatných řízeních uvedli i skutečnosti, které státního zástupce mohly vést k úvaze, že by zde mohly být splněny podmínky pro zajištění náhradní hodnoty podle §79f tr. ř., pak bylo zcela nezbytné, aby tyto skutečnosti zopakovali při svém následném výslechu v rámci řízení po pravomocném povolení obnovy - trestním stíhání obviněného. Pokud to však učinili v podobě, jak to vyplývá z protokolu o výslechu svědka ze dne 14. 3. 2013 (svědek B.) či ve věci dokonce využili práva nevypovídat (svědek S.), čímž tedy své původní výpovědi v podstatných částech změnili či odmítli ve věci vypovídat, nelze vytýkat Vrchnímu soudu v Praze, že označil takto získané údaje za zcela nedostatečné k tomu, aby mohla být ve stížnostním řízení potvrzena výše popsaná usnesení státního zástupce, jimiž jako náhradní hodnotu zajistil peněžní prostředky na dvou bankovních účtech obviněného a taktéž tam specifikované nemovitosti náležející jeho osobě. Odvolávat se při této příležitosti na jiné výpovědi svědka B. a naznačovat, že by k nim mělo být přihlíženo jako k plnohodnotné svědecké výpovědi a mělo by z nich být vycházeno při celkovém hodnocení důkazů, není možné. Jedná se o důkazy v podobě jeho svědeckých výpovědí, jež byly pořízeny v jiném řízení (o povolení obnovy) proti obviněnému, nebo dokonce v řízení v jiné věci proti zcela jiným osobám, a nelze je proto bezprostředně jako důkaz použít v rámci trestního stíhání proti obviněnému (viz s. 7 - 8 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 4 Tz 2/2014). Tímto způsobem by podle Nejvyššího soudu docházelo k obcházení zákona.
Závěr o nepoužitelnosti, ve vztahu k druhému důkazu, nemůže zvrátit ani tvrzení stěžovatelky, že zvukový záznam - soukromou nahrávku rozhovoru se svědkem S. - lze na základě současné judikatury v řízení využít (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007). Stěžovatelkou citované rozhodnutí se totiž zabývalo skutkově zcela jinou věcí (přípustností soukromé nahrávky pořízené bez souhlasu osob obviněného a poškozeného, jejichž hlas byl takto zaznamenán, tj. nejednalo se o zprostředkovanou informaci; navíc v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud také konstatoval, že zvukový záznam nebyl rozhodně stěžejním důkazem ) a nelze ho bez dalšího na tuto věc kategoricky aplikovat. Svědecká výpověď je jedním ze stěžejních důkazních prostředků a její význam pro trestní řízení vyplývá mimo jiné také ze základní zásady trestního procesu vyjádřené v §2 odst. 11 tr. ř. Za situace, kdy zde existoval zvukový záznam, jehož se ministryně spravedlnosti dovolává jako plnohodnotného důkazu, avšak osoba, která jej pořídila v procesním postavení svědka v řízení odmítne k obsahu nahrávky vypovídat (tj. mj. k okolnostem, za kterých nahrávku pořídila, co skutečně při rozhovoru zaznělo apod.), pak je nutno konstatovat, že pokud by tedy v posuzované věci došlo k provedení a použití důkazu zvukovým záznamem, resp. jeho obsahu získaného v jiném trestním řízení za stavu, kdy je orgánům činným v trestním řízení známo, že svědek využil v jimi šetřené věci svého práva nevypovídat, jednalo by se o obcházení zásadního důkazního prostředku trestního řízení, a proto je jeho využití jako takové nepřípustné. V neposlední řadě nelze k osobě tohoto svědka nezmínit zprávu Interpolu Praha ze dne 11. 3. 1998, číslo spisu UI-4517/93-JV, z níž se podává, že byl v minulosti odsouzen pro majetkovou trestnou činnost charakteru podvodu. Toto zjištění velmi relativizuje věrohodnost jeho tvrzení podaných v rámci zmíněného rozhovoru.
Ani třetí z výše označených důkazů nemá v žádném případě povahu důkazu usvědčujícího. Zcela v souladu s argumentací stížnostního soudu, na niž lze plně v tomto kontextu odkázat, možno uzavřít, že bez důkazu o tom, zda původ majetku obviněného má nějakou souvislost s výtěžkem ze stíhané trestné činnosti, nelze těmito skutečnostmi argumentovat. Nelze rovněž přehlédnout ani tu skutečnost, že zpráva Federální prokuratury Švýcarské konfederace ze dne 6. 8. 2012 sice hovoří o tom, že proti obviněnému Ing. P. T. bylo zahájeno trestní stíhání, ale již žádná pozdější zpráva neaktualizuje současný stav tohoto řízení, přestože státní zastupitelství pro zdůraznění opodstatněnosti své argumentace k zajištění podle §79f tr. ř. mohlo takovou zprávou disponovat (si opatřit).
Výše uvedené závěry lze přiměřeně dovodit také z rozhodnutí č. 12/1977 Sb. rozh. tr., které (i přes značný časový odstup) přiléhavě zdůvodňuje, že řízení o návrhu na povolení obnovy a samotné rozhodnutí o jejím povolení nemůže přezkoumávat ani Nejvyšší soud v rámci podané stížnosti pro porušení zákona, a to ani proti rozhodnutí vydanému v obnoveném řízení, jež bylo součástí řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí.
Pro vydání usnesení o zajištění náhradní hodnoty ve smyslu §79f tr. ř. tedy byla a je v tomto konkrétním případě procesně použitelná výhradně výpověď svědka B. ze dne 14. 3. 2013, jež byla pořízena po pravomocném povolení obnovy řízení, tj. při trestním stíhání obviněného. Jiné výpovědi svědka B. a S. či dokonce obsah zachyceného rozhovoru nemohou v žádném případě nahradit plnohodnotnou svědeckou výpověď a není možno z nich vycházet při celkovém hodnocení důkazů. Právní stanovisko stěžovatelky stran použitelnosti důkazů opatřených v jiné právní věci tedy není za daného procesního stavu argumentačně stabilní.
Zde je třeba připomenout, jak už to konečně učinil ve svých rozhodnutích Vrchní soud v Praze a také Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 4 Tz 2/2014, že postupovat podle §79f tr. ř. je možné pouze tehdy, nelze-li zajistit peněžní prostředky na účtu (§79a a 79b tr. ř.), nemovitost (§79d tr. ř.) nebo jinou majetkovou hodnotu (§79e tr. ř.) - aplikováno na případ obviněného - které jsou výnosem z trestné činnosti. Tedy primárně musí z nějakého poznatku, skutečnosti, vycházejícího z procesně relevantního důkazu vyplývat, že zde existoval výnos z trestné činnosti, který již ale z objektivních důvodů nelze vydat, odejmout či zajistit, a proto lze přistoupit k zajištění náhradní hodnoty (zde peněžních prostředků na účtu u bank, nemovitostí), která odpovídá byť jen z části jejich hodnotě. Potřebná míra pravděpodobnosti, že zde existuje, nebo existoval výnos z trestné činnosti v podobě, jak ji předpokládá trestní řád v ustanovení §79a až §79e, zde musí být dána a musí vycházet z dostatečně konkrétního a věrohodného poznatku (výpověď osoby, listiny, informace z počítačové databáze apod.). Teprve na základě takového poznatku lze aplikovat odpovídající zajišťovací institut, případně místo toho přikročit k zajištění náhradní hodnoty (§79f tr. ř.). Ve výpovědi svědka B. je naznačeno, že obviněný měl mít z celkového jednání provizi v podobě peněžních prostředků v částce 20 milionů německých marek. Je tedy nanejvýš sporné, zda takovéto obecné, ničím dalším podložené tvrzení, uváděné právě jmenovaným svědkem, je dostatečné (dostatečně věrohodné), spolehlivé a postačující pro mezitímní skutkový závěr, že obviněný výtěžek ze stíhané trestné činnosti skutečně obdržel, příp. v jakém skutečném rozsahu.
Pokud stěžovatelka argumentuje ustanovením §89 tr. ř., nelze než přisvědčit názoru stížnostního soudu, že dané ustanovení v prvním odstavci vymezuje předmět a rozsah dokazování, tedy v úseku trestního řízení po zahájení trestního stíhání. Podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této, na první pohled neomezené formulace, musí být zásady trestního práva procesního, čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.), spolu s výkladem dalších ustanovení trestního řádu, které jsou příkladmo vyjmenované např. v komentáři k §89 odst. 2 tr. ř. Svým způsobem „cílovou“ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v §2 odst. 5 tr. ř., tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 05. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). Současně také, pokud se jedná o využití zajišťovacích institutů, kterými je zasahováno do ústavně zaručených práv obviněného (v tomto případě do práva vlastnit majetek, jehož ochrana je zaručena také řadou mezinárodních smluv, zejména Evropskou úmluvou o lidských právech), musí být respektována i zásada vyjádřená v §2 odst. 4 tr. ř., tj. intenzivní šetření práv a svobod zaručených Listinou práv a svobod, jakožto součástí ústavního pořádku České republiky, respektování práva na spravedlivý proces a zasahování do práv osob, jichž se úkony týkají jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře. Dovolávání se použitelnosti shora označených důkazů při vydání usnesení o zajištění je s takto postavenou zásadou v přímé kolizi a není mu možno přisvědčit.
Nad výše uvedené nutno poznamenat, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno již v roce 2006 (pro skutek z roku 1997), tedy sedm let před vydáním napadených usnesení státního zástupce. Upozornit je vhodné i na to, že bylo usnesením státního zástupce (viz shora) dne 15. 2. 2008 zastaveno. Bez nejmenších pochybností tak lze věc označit za věc v časově pokročilém a pozdním stadiu vyšetřování. Z podané stížnosti pro porušení zákona (ani ze spisového materiálu) však nevyplývá, že by policejní orgán či státní zástupce už někdy v minulosti přistoupili k vydání usnesení o zajištění podle §79f tr. ř. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení stížnostního soudu, nebyly dosud zaznamenány žádné konkrétní dispozice, jimiž by obviněný svůj majetek nějak odstraňoval z dosahu orgánů činných v trestním řízení.
Nejvyšší soud proto nemohl souhlasit s názorem stěžovatelky, že Vrchní soud v Praze při svém rozhodování o stížnostech obviněného proti jednotlivým usnesením o zajištění podle §79f tr. ř. ve spojení s §79a odst. 1 tr. ř., resp. §79d tr. ř., nepostupoval v souladu s trestním řádem. Je tomu totiž přesně naopak, neboť stížnostní soud se problematikou zajištění důsledně zabýval v celé její šíři, o čemž svědčí obsáhlé odůvodnění jeho jednotlivých rozhodnutí, v nichž důvodně poukázal na malou konkrétnost a celkovou výrazně nízkou přesvědčivost a průkaznost opatřených poznatků ze svědecké výpovědi svědka B., a to při absenci důkazů dalších a nemožnosti použitelnosti důkazů z jiných trestních řízení, kdy tudíž podmínky pro aplikaci použitých zajišťovacích institutů nebyly dostatečně naplněny. Proto jeho rozhodnutí, jimiž na základě stížností obviněného všechny tři usnesení státního zástupce o zajištění nemovitostí obviněného a peněžních prostředků na dvou bankovních účtech obviněného zrušil, lze označit za zákonu odpovídající.
Z hlediska věcného rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že otázku její důvodnosti, resp. správnosti a odůvodněnosti jí napadeného rozhodnutí posuzoval s přihlédnutí k obsahu důkazů a tím poznatků, jimiž disponoval vrchní soud v době svého rozhodování. Jinak řečeno, byla-li pozdějším dokazováním, které bylo orgány činnými ve stadiu přípravného řízení provedeno v době předcházející vydání stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí, zpochybněna věrohodnost a přesvědčivost důkazů, o které se opírá uvedený mimořádný opravný prostředek (tj. obsah důkazů provedených v rámci řízení o povolení obnovy řízení) a nastala-li situace, že z výše uvedených důvodů se o další důkazy, jichž se stížnost pro porušení zákona dovolává (tj. nahrávka rozhovoru K. P. S. s novináři časopisu Týden), nelze při rozhodování opřít, poté bylo nezbytné dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím zákonným a v důsledku toho podaná stížnost pro porušení zákona nedůvodná.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a závěry Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministryně spravedlnosti podala v neprospěch obviněného proti výše citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze, zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Zpracoval:
JUDr. Jan Engelmann