ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2056.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2056/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně M. Ch., zastoupené JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská č. 121/1, proti žalovanému Technické sítě Brno, akciová společnost se sídlem v Brně, Barvířská č. 5, IČO: 25512285, zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 216/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 15 Co 41/2014-149, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavly Plašilové, advokátky se sídlem v Brně, Jakubská č. 121/1.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2014 č. j. 15 Co 41/2014-149 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názory, uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, a k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, v nichž byl vysloven závěr, že k okamžitému zrušení pracovního poměru podle obdobně znějícího ustanovení §53 odst. 1 písm. b) předchozího zákoníku práce může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění, na základě nichž odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žádné z jednání vytýkaných žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru nepředstavuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům soudy přihlížely a jak provedené důkazy hodnotily, a vytýká-li soudům, že neprovedly jím navrhovaný důkaz výslechem svědka, uplatnil tím jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Překážkou, pro kterou v dovolacím řízení nelze pokračovat, je též okolnost, že dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [takovým vymezením není pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014)].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu