ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2491.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2491/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Mgr. J. Š. , zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Tetris Office Building, Budějovická č. 1550/15a, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany v Praze 6 - Hradčanech, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o 859.441,50 Kč, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 153/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. března 2014 č. j. 23 Co 8/2014-108, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 3. 9. 2012 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě platu za období od 1. 7. 2010 do 31. 7. 2012 částku 859.441,50 Kč a „násobky průměrného hrubého výdělku až do doby přidělování práce“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 8. 3. 2010 písemně požádala žalovanou o skončení pracovního poměru dohodou a že statutární orgán (velitel školy) s její žádostí souhlasil s tím, že ji předá personalistce jako podklad pro vypracování dohody o skončení pracovního poměru. Protože tuto dohodu vypracovanou personalistkou žalobkyně dne 9. 3. 2010 nepodepsala, zrušila s ní žalovaná dne 10. 3. 2010 okamžitě pracovní poměr. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 10. 2010 č. j. 4 C 109/2010-33 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2011 č. j. 22 Co 59/2011-64, který nabyl právní moci dne 2. 4. 2011, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalovaná žalobkyni přestala přidělovat práci a zaplatila jí náhradu platu pouze za období od 10. 3. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 60.149,- Kč. Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením žalované, že došlo k uzavření dohody o skončení pracovního poměru ke dni 30. 6. 2010, neboť tato „dohoda“ byla pouze „žádostí o uzavření dohody“ a podkladem pro personalistku pro její vypracování.
Žalovaná zejména namítala, že pracovní poměr žalobkyně skončil dohodou účastníků dne 30. 6. 2010, neboť k tomuto dni žalobkyně dne 8. 3. 2010 požádala žalovanou o rozvázání pracovního poměru a žalovaná téhož dne její žádost akceptovala. Zpracování „formulářové podoby“ již uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru, k němuž mělo původně dojít dne 10. 3. 2010, má pouze „evidenční“ význam pro účely Informačního systému o službě a personálu používaného v rezortu ministerstva obrany a představuje tak jen potvrzení o již uzavřené dohodě o rozvázání pracovního poměru.
Okresní soud ve Svitavách – poté, co usnesením ze dne 16. 4. 2013 č. j. 10 C 153/2012-42 zastavil řízení co do částky 61.116,50 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby v této části - rozsudkem ze dne 17. 10. 2013 č. j. 10 C 153/2012-89 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 798.325,- Kč, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení „násobku hrubého průměrného výdělku od 1. 8. 2012 do přidělování práce žalovanou“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 40.915,- Kč k rukám Mgr. R. K. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 1990 jako učitelka ve Vojenské střední škole a Vyšší odborné škole Ministerstva obrany v Moravské Třebové, listinou ze dne 8. 3. 2010 označenou jako „Věc: Žádost o ukončení pracovního poměru dohodou“ požádala o skončení pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2010, že tato listina podepsaná žalobkyní obsahuje podepsané vyjádření velitele školy plk. Ing. V. N., Ph.D., který na ni připsal text „se žádostí souhlasím“ a vlastnoručně ji podepsal, že na listině je dále ručně připsán text „odstupuji od žádosti“ s datem 10. 3. 2010 a podpisem žalobkyně a že žalovaná dne 10. 3. 2010 se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr. Z výpovědi svědka plk. Ing. V. N., Ph.D., podané ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru vedeného u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 109/2010, a z výpovědí dalších svědků vzal soud prvního stupně za prokázané, že při jednání dne 8. 3. 2010 „po určité argumentaci ze strany Ing. N.“ žalobkyně souhlasila se skončením pracovního poměru dohodou, že následně personalistka M. vyhotovila písemnou žádost o ukončení pracovního poměru dohodou, kterou žalobkyně podepsala a na kterou plk. Ing. V. N., Ph.D., připsal, že s žádostí souhlasí, a že účastníci schůzky se „zjevně“ rozcházeli s tím, že se zejména plk. Ing. V. N., Ph.D., a žalobkyně znovu sejdou druhý den k podpisu smlouvy, kterou mezitím personální oddělení vypracuje. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že plk. Ing. V. N., Ph.D., tím, že na žádost připsal text „s žádostí souhlasím“ a podepsal ji, „neprojevoval vůli za Vojenskou střední školu a Vyšší odbornou školu Ministerstva obrany v Moravské Třebové“ uzavřít dohodu o skončení pracovního poměru ke dni 30. 6. 2010, ale pouze tímto krokem vyjadřoval souhlas s rozvázáním pracovního poměru k uvedenému okamžiku dohodou s tím, že tato dohoda bude vypracována „ve speciální písemné formě“ a podepsána „zřejmě v den následující nebo den poté, tj. 9. 3. 2010 nebo 10. 3. 2010“. Soud prvního stupně neuvěřil výpovědi svědka plk. Ing. V. N., Ph.D., který uvedl, že „žalobkyni neříkal, že by měla druhý den přijít něco podepsat“, neboť svědek změnil „účelově“ výpověď podanou ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 109/2010 teprve poté, co bylo v této věci pravomocně určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a co se žalovaná začala bránit tím, že pracovní poměr skončil dohodou. Uzavřel, že pracovní poměr žalobkyně u žalované nebyl ke dni 30. 6. 2010 skončen a že žalobkyně má proto vzhledem k neplatnému okamžitému zrušení pracovního poměru ze dne 10. 3. 2010 a vzhledem k tomu, že již dne 10. 3. 2010 vyzvala žalovanou, aby ji nadále zaměstnávala, právo na náhradu platu podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce i za dobu od 1. 7. 2010 do 31. 7. 2012.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 3. 2014 č. j. 23 Co 8/2014-108 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o 798.325,- Kč zamítl; zároveň uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.782,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 493,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vůle plk. Ing. V. N., Ph.D., „jednoznačně“ směřovala k ukončení pracovního poměru a k akceptaci návrhu žalobkyně na skončení pracovního poměru dohodou k 30. 6. 2010 a že tato jeho vůle vyplývá z písemného sdělení, že se žádostí žalobkyně souhlasí. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná od počátku vstupovala do jednání se žalobkyní s „jednoznačným“ cílem skončit pracovní poměr a že žalobkyně byla postavena před volbu, zda bude akceptovat skončení pracovního poměru dohodou, nebo zda s ní bude rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením. Rozdílná vyjádření plk. Ing. V. N., Ph.D., týkající se „hodnocení výsledků jednání z 8. 3. 2010 v očekávání dalších kroků vedoucích ke skončení pracovního poměru“ odvolací soud hodnotil jako „jednání někoho, jenž v nesprávné právní představě o následcích právních jednání má za to, že projev vůle učiněný písemně dne 8. 3. 2010 ke skončení pracovního poměru nestačí a je třeba sepsat nějakou jinou, další formalizovanou dohodu“. Shledal, že tato „nesprávná představa“ nemůže nic změnit na tom, že již dne 8. 3. 2010 došlo ke shodě vůle žalobkyně a žalované „na skončení pracovního poměru ke konkrétnímu datu“, a že odstoupení žalobkyně od dohody ze dne 10. 3. 2010 nemá „v kontextu s právní úpravou obsaženou v zákoníku práce“ za následek zánik uzavřené dohody. Uzavřel, že pracovní poměr účastnic skončil na základě dohody ke dni 30. 6. 2010 a že je proto požadavek žalobkyně na náhradu platu za následující období zjevně nedůvodný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že mezi stranami bylo ujednáno, že samotná žádost o ukončení pracovního poměru dohodou představuje pouze „první krok kontraktačního procesu“ vedoucí k ukončení pracovního poměru, nikoliv však perfektní právní úkon, a že ustanovení §43 odst. 2 ve spojení s §45 odst. 1 občanského zákoníku nemají kogentní povahu a nezakazují účastníkům, aby si upravili okamžik uzavření smlouvy jinak. Má za to, že žalobkyně a žalovaná se dne 8. 3. 2010 dohodly pouze na sepsání žádosti o ukončení pracovního poměru dohodou a že samotná dohoda měla být uzavřena následně, tedy že žalovaná navrhla žalobkyni „modifikaci postupu uzavírání smluv“. Žalobkyně s tímto procesem vyjádřila konkludentně souhlas tím, že podepsala žádost o ukončení pracovního poměru dohodou a souhlasila, že se dostaví dne 9. 3. 2010 na personální oddělení žalované k uzavření dohody o skončení pracovního poměru; tím došlo k odložení okamžiku uzavření dohody k okamžiku podepsání dohody připravené v systému „ISSP“ (Informační systém o službě a personálu) používaného u žalované. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil, že u žalované „existoval určitý předepsaný postup pro činění pracovněprávních úkonů“, kdy všechna personální opatření jsou generována systémem „ISSP“ a zaměstnanci mohou „iniciovat“ jakékoli personální opatření (například uzavření dohody o skončení pracovního poměru) pouze „prostřednictvím žádosti o určité opatření či úkon“; na základě této žádosti personalisté požadované opatření připraví a teprve poté dojde k jeho realizaci, a to okamžikem, kdy obě strany podepíší „standardizovaný formulář ze systému ISSP“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni 798.325,- Kč, popřípadě aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť žalovaná se „plně ztotožňuje“ se závěry odvolacího soudu, který se „zcela vypořádal s veškerými rozhodnými skutečnostmi a na základě úplně zjištěného skutkového stavu dospěl ke správným právním závěrům“. Uvedla, že systém „ISSP“ provozovaný u žalované je systémem „toliko evidenčním a realizačním, kterým nelze omezovat právním řádem České republiky zaručené právo stran smluvního vztahu svobodně projevovat svou vůli jakoukoli formou, z níž lze jednoznačně identifikovat projevy vůle obou smluvních stran právního vztahu směřující ke vzniku, změně či zániku pracovněprávního vztahu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 1990 jako učitelka ve Vojenské střední škole a Vyšší odborné škole Ministerstva obrany v Moravské Třebové. Na schůzce konané dne 8. 3. 2010 byla žalobkyně vyzvána velitelem školy plk. Ing. V. N., Ph.D., aby požádala o ukončení pracovního poměru dohodou, jinak s ní bude rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením. Poté byla žalobkyni předložena listina označená jako „Věc: žádost o ukončení pracovního poměru dohodou“, ve které bylo uvedeno, že žalobkyně žádá o ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2010, kterou žalobkyně podepsala a na kterou velitel školy ručně připsal text „se žádostí souhlasím“ a datum 8. 3. 2010 a připojil svůj podpis. Mezi žalobkyní a velitelem školy bylo dohodnuto, že žalobkyně se následující den dostaví k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 6. 2010, kterou mezitím vypracuje personální oddělení. Tuto dohodu však žalobkyně nepodepsala a na písemnou žádost o skončení pracovního poměru dohodou ručně připsala text „odstupuji od žádosti“, k němuž připojila datum 10. 3. 2010 a svůj podpis. Poté, co plk. Ing. V. N., Ph.D., byl dne 10. 3. 2010 informován, že k podpisu dohody ze strany žalobkyně nedošlo, si žalobkyni zavolal a ta mu sdělila, že u ní nastala pracovní neschopnost; proto přikročil k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 10. 2010 č. j. 4 C 109/2010-33 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2011 č. j. 22 Co 59/2011-64, který nabyl právní moci dne 2. 4. 2011, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalované ze dne 10. 3. 2010 je neplatné.
Za uvedeného skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení hmotněprávní otázky, zda lze považovat za uzavřenou dohodu o rozvázání pracovního poměru v situaci, kdy zaměstnanec požádal o rozvázání pracovního poměru dohodou k určitému dni, zaměstnavatel s žádostí souhlasil a dohodl se se zaměstnancem, že bude podepsána dohoda o rozvázání pracovního poměru vypracovaná zaměstnavatelem, avšak zaměstnanec následně odmítl tuto dohodu podepsat. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru došlo (mělo dojít) dne 8. 3. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č.480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb. a č. 285/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen „obč. zák.“).
Dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem (§49 odst. 1 zák. práce). Dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně, jinak je neplatná (§49 odst. 2 věta první zák. práce). V dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec (§49 odst. 2 věta druhá zák. práce).
Podstatné náležitosti dohody o rozvázání pracovního poměru tvoří - jak vyplývá z výše uvedeného - ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o tom, že jejich pracovní poměr zaniká (rozvazuje se) a kterým dnem končí. Důvody rozvázání pracovního poměru, vyjadřující pohnutku (motiv), pro který došlo k dohodě o rozvázání pracovního poměru, nejsou podstatnou náležitostí dohody o rozvázání pracovního poměru; součást dohody tvoří - jak vyplývá z §49 odst. 2 věty druhé zák. práce - jen tehdy, jestliže se na tom shodli oba účastníci (zaměstnanec a zaměstnavatel) nebo požaduje-li to zaměstnanec, i kdyby s tím zaměstnavatel nesouhlasil; v takovém případě se v dohodě uvedou důvody, které skutečně byly pohnutkou (motivem) k uzavření dohody.
Uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru se řídí - vzhledem k tomu, že v zákoníku práce není upraveno - subsidiárně ustanoveními §43a a násl. obč. zák.
Vznik (uzavření) dohody o rozvázání pracovního poměru předpokládá podání návrhu (oferty) a jeho přijetí (akceptaci). Návrhem na uzavření dohody je projev vůle adresovaný oblátovi, který směřuje k uzavření dohody s uvedeným obsahem, který je dostatečně určitý a z něhož vyplývá vůle navrhovatele (oferenta) být jím vázán v případě jeho přijetí (srov. §43a odst. 1 obč. zák.). Přijetím návrhu je včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen (obláta), nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas (srov. §43c odst. 1 obč. zák.). Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (oferentovi) [§43c odst. 2 věta první obč. zák.]. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti; mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (srov. §44 odst. 1 obč. zák.).
Judikatura soudů dovodila, že ustanovení §43c odst. 2 obč. zák. nemá kogentní povahu a nezakazuje účastníkům, aby si upravili okamžik uzavření smlouvy jinak. Účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 obč. zák. tedy může být dohodou účastníků určena k jinému okamžiku než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli smlouvy (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, nebo v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2747/2012).
V projednávané věci žalobkyně požádala dne 8. 3. 2010 (poté, co k tomu byla vyzvána velitelem Vojenské střední školy a Vyšší odborné školy Ministerstva obrany v Moravské Třebové plk. Ing. V. N., Ph.D., jednajícím za žalovanou s tím, že jinak s ní bude rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením) písemně žalovanou o skončení pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2010, a tedy podala návrh (ofertu) na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru k uvedenému dni. I když žalovaná s obsahem tohoto návrhu žalobkyně, doručeného žalované při přímém jednání účastnic dne 8. 3. 2010, souhlasila (svůj souhlas projevila tím, že velitel školy plk. Ing. V. N., Ph.D., na listinu obsahující návrh žalobkyně napsal, že s její žádostí souhlasí, a že tento text podepsal), nedošlo tím ještě k účinnému přijetí návrhu žalobkyně, a tedy k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, neboť žalobkyně se s velitelem školy dohodla, že písemná dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 6. 2010 bude podepsána (po jejím vypracování personálním oddělením), a tedy uzavřena až následujícího dne. Okolnost, že vůle velitele školy plk. Ing. V. N., Ph.D. - jak akcentoval odvolací soud - „jednoznačně“ směřovala k akceptaci návrhu žalobkyně na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2010, nemůže změnit nic na tom, že účastnice byly oprávněny svou dohodou určit – jak vyplývá z výše uvedeného - účinnost přijetí návrhu na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru až k pozdějšímu okamžiku než k tomu, kdy dala žalovaná podpisem svého souhlasného stanoviska na listině obsahující návrh žalobkyně na rozvázání pracovního poměru dohodou najevo, že s jejím návrhem souhlasí, a že této možnosti dispozitivní právní úpravy okamžiku uzavření smlouvy také využily. Důvod (pohnutka), pro který žalovaná přistoupila dne 8. 3. 2010 k ujednání se žalobkyní o tom, že dohoda o rozvázání pracovního poměru bude podepsána až následujícího dne, není významný, neboť podle obecně přijímaných závěrů právní teorie pohnutka (motiv) k právnímu úkonu, která je jen podnětem, jenž se projevuje při tvorbě vůle a jenž vyjadřuje pouze představy, ze kterých jednající vychází, nemá – není-li vyjádřena jako součást projevené vůle jednajícího – právní význam.
Nebyla-li písemná dohoda o rozvázání pracovního poměru, k jejímuž podpisu mělo podle ujednání účastnic dojít dne 9. 3. 2010, žalobkyní uvedeného dne (ani nikdy později) podepsána, nenabylo přijetí návrhu žalobkyně na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 6. 2010 žalovanou vyjádřené na listině obsahující tento návrh účinnosti, a tato dohoda proto nebyla uzavřena. Závěr odvolacího soudu, že pracovní poměr žalobkyně a žalované skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru dne 30. 6. 2010 a že je proto požadavek žalobkyně na náhradu platu pro neplatné rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalované za následující období zjevně nedůvodný, tak není správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu